Studium s překážkami: Když nestačí jen zvládnout zkoušky

Vojtěch Turner se narodil se spinální svalovou atrofií I. typu, proto používá elektrický vozík a potřebuje asistenci u běžných činností, jako je psaní nebo oblékání. Nyní ukončuje první ročník oboru Právo a právní věda na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. „Hodně se zajímám o politiku, takže nejsilnější zážitek ze studia byla hodinová konzultace s Janem Kyselou, kterého považuji za jednoho z nejlepších politologů a ústavních právníků v Česku. Také jsem si extrémně užil setkání s ústavním soudcem Janem Wintrem, který dle mého názoru svou práci vykonává nadmíru skvěle a neutrálně,“ popisuje Vojtěch. Přes týden pobývá mladý student v denním stacionáři pražského Jedličkova ústavu. „Dojedu si během 10 minut na autobus, kterým jedu 2 zastávky a přestoupím na tramvaj, která mě doveze přímo před fakultu. Celá cesta mi tedy trvá okolo 30 minut,” popisuje.

Kolik máme studentů s pohybovým znevýhodněním

Na českých veřejných vysokých školách studuje i řada dalších studujících, kteří mají tělesné, zrakové nebo sluchové postižení. Statistiky MŠMT neuvádí počty fyzických osob, ale evidují studenty podle kategorie postižení. Jedna osoba s více typy postižení je tak v datech evidovaná vícekrát. Vícekrát jsou také započtení studenti, kteří studují ve více studijních programech. Přesto alespoň hrubou orientaci z čísel získáme. V kategorii C1 (postižení dolních končetin) jde o 181 studentů, v kategorii C2 (postižení horních končetin) o 197 studentů. studentů s lehkým zrakovým postižením je 161, s těžkým 67. Nedoslýchavých studentů je 197, neslyšících 20.

Konkrétní počty jednotlivých studií a jejich změnu za posledních 5 let uvádíme v následující tabulce (data k 31. 10. 2024).

Jak si stojíme v porovnání se zahraničním, se můžeme jen domnívat. „Národní rada osob se zdravotním postižením ČR nemá žádnou studii, která by srovnávala úroveň přístupu lidí se zdravotním postižením k vysokoškolskému vzdělávání. Domníváme se však, že velký rozdíl v této oblasti nelze očekávat,“ uvádí její předseda Václav Krása. 

Speciální pedagog a právník z Univerzity Palackého v Olomouci Jan Michalík, který se zabývá postavením osob se zdravotním postižením ve společnosti a právním systému, k mezinárodnímu srovnání dodává: „Obecně můžeme říci, že severské země a některé země na západ od našich hranic mají systém propracovanější a více finančně saturovaný. Budeme-li se srovnávat se střední, jižní či východní Evropou, stojíme si vcelku dobře. Ovšem bavíme se o praxi. Normativně, ve smyslu zákonného zajištění podpory, jsme stále jen na začátku.“

Veřejné vysoké školy v souladu s Pravidly pro poskytování příspěvku a dotací veřejným vysokým školám Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy dostávají  příspěvky a dotace na pokrytí zvýšených nákladů, které doprovází výuku studentů se speciálními potřebami, mezi které patří nejen studenti s tělesným postižením, ale i další studenti se specifickými poruchami učení, poruchou autistického spektra nebo s jinými obtížemi, jako jsou psychická onemocnění nebo chronická somatická onemocnění. Náklady na tuto péči vypočítávají vysoké školy podle metodiky dané MŠMT. Ministerstvo jim následně na tyto náklady uděluje dotace, které v roce 2025 pokryly 73 % nákladů.  

MŠMT vyčlenilo v roce 2025 na podporu studentů se speciálními potřebami 123,5 milionů korun. V roce 2021 šlo jen o 86,7 milionu, takže jde o téměř padesátiprocentní nárůst, který je způsoben výrazným nárůstem studentů se speciálními potřebami, a to především studenty s psychickými obtížemi, se specifickými poruchami učení a s poruchou autistického spektra. (Kategorie D, E, F.) Počet studentů s pohybovým znevýhodněním zůstává více méně podobný. 

Mohu studovat cokoliv, ale…

„Právnická fakulta mi vyšla jako nejlepší možnost, protože znalost práva se využije vždy a všude, samotná fakulta je skvěle uzpůsobená a výuka je čistě teoretická. Nebudu tedy limitován svým zdravotním stavem,” vysvětluje Vojtěch, proč si ke studiu vybral právě Právnickou fakultu. Uvažoval také o fakultě lékařské, s jeho znevýhodněním by však pro něj bylo studium obtížné.

Hlavně by však Vojtěch všeobecné lékařství pravděpodobně nemohl ani studovat. Ke studiu lékařských oborů je totiž vyžadován posudek o zdravotní způsobilosti. Zdravotní podmínky, které musí studenti splňovat, si stanovuje každá vysoká škola sama na základě Zákona o vysokých školách (§ 49) a tělesně znevýhodněným studentům tak nejsou otevřené všechny studijní programy.

Týká se to zejména lékařských a zdravotnických programů, kde není vybavení (např. operační stoly, přístroje) uzpůsobeno fyzicky handicapovaným studentům, nebo by studentům bránil jejich hendikep ve zvládání praktických úkonů. Do stejné kategorie spadají také programy, které zahrnují terénní výjezdy v náročných podmínkách. V některých případech je omezení dáno mezinárodními standardy a vyžaduje přísnou zdravotní prohlídku, jako v případě studijního programu Pilot na ČVUT.

„Na Masarykově univerzitě je zdravotně omezená většina studijních programů Fakulty sportovních studií, které žádají praktickou pohybovou přijímací zkoušku. U řady dalších programů (jde např. o programy Lékařské fakulty, Farmaceutické fakulty, některé programy Pedagogické fakulty neb Přírodovědecké fakulty) je těžké omezení motoriky překážkou tak závažnou, že není rozumné hlásit se na daný program, i když je to ze zákona možné. Úkolem našeho pracoviště je pak nevhodnost volby uchazeči vysvětlit,“ popisuje konkrétní situaci Petr Peňáz ze střediska Teiresiás při Masarykově univerzitě, které zajišťuje podporu studentům se speciálními potřebami. 

Se vhodně zvoleným studijním programem se ale sportovním aktivitám mohou věnovat i handicapovaní studující. Studentka Jana Hrubá má tělesné postižení v podobě mozkové obrny, pohybuje se na mechanickém vozíku a na Univerzitě Palackého v Olomouci studuje hned dva studijní programy: Aplikované pohybové aktivity – poradenství ve speciální pedagogice na Fakultě tělesné kultury a Speciální pedagogika – poradenství na Pedagogické fakultě. „Nejvíce pozitivních zážitků mám z kurzů a praxí. Největším zážitkem pro mě byla možnost vyzkoušet si lezení na umělé stěně v rámci kroužku pro děti se zdravotním postižením, kde jsem plnila praxi.” popisuje Jana. „Studenti mě přijali bez problémů, vycházíme spolu dobře. Nejvíce nás se spolužáky spojily právě kurzy v rámci výuky, jelikož jsme na nich museli více spolupracovat a řešit i náročnější situace,” popisuje benefity společného překonávání výzev. 

Řešení: Spolupráce studenta a vysoké školy

Není-li to v rozporu s požadavky na zdravotní způsobilost, mají vysoké školy podle § 21 odst. 5 Zákona o vysokých školách povinnost zajistit přiměřená podpůrná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole. Konkrétní způsob jejich zajištění pak stanovuje vnitřní předpis vysoké školy.

Podle stejného paragrafu je vysoká škola povinna zřídit kontaktní místo určené pro poskytování těchto informací. Při vysokých školách tak existují centra, která mohou studenti se speciálními potřebami kontaktovat ještě před začátkem studia. Ta jim pomáhají s výběrem vhodného studijního oboru nebo v průběhu studia. Jde například o Centrum Carolina při Univerzitě Karlově, již zmíněné Středisko Teiresiás při Masarykově univerzitě, Centrum podpory studentů se specifickými potřebam UPOL nebo Středisko pro podporu studentů se specifickými potřebami ELSA při ČVUT.

Pokud jde o soukromé vysoké školy, může být situace rozdílná. „Jsou školy, které mají speciální programy pro některé skupiny lidí se zdravotním postižením. Příkladem je Metropolitní univerzita Praha, která má speciální program pro osoby s tělesným postižením,“ říká Václav Krása. 

Opatření, která studujícím s fyzickým postižením usnadňují studium, spadají do dvou kategorií a jsou definovány normami MŠMT. Do první kategorie spadají například bezbariérové vstupy, toalety, plošiny nebo značení přístupových tras. Důležité jsou také virtuální prohlídky prostor, díky kterým si mohou studenti prohlédnout budovu předem a zhodnotit její dostupnost, nebo přístupnost virtuálního výukového prostředí. Do druhé kategorie spadají opatření individuální.

„K hodnocení přístupnosti budov využíváme metodiku Pražské organizace vozíčkářů, která pro nás každoročně provádí profesionální mapování přístupnosti předem vytyčených objektů. Každá hodnocená budova má podrobný popis – včetně přístupnosti vstupů, interiérů, výtahů, hygienického zázemí i případných bariér,“ říká Simona Kostelanská, koordinátorka služeb pro studující s tělesným postižením centra Carolina na Univerzitě Karlově. Tato univerzita aktuálně disponuje 6 plně přístupnými, 46 částečně přístupnými a 9 obtížně přístupnými objekty. „Možnost úprav a modifikace dalších objektů je výrazně omezená v případě starších historických objektů, které jsou zároveň v pronájmu – například některé budovy v centru Prahy. U těchto budov často není právně ani technicky možné provést stavební úpravy a výuku lze přizpůsobit jen ve velmi omezeném rozsahu,“ dodává.

Výsledky mapování a popisy jednotlivých budov včetně virtuálních prohlídek, piktogramů a dalších orientačních pomůcek jsou veřejně dostupné na webu Centra Carolina Univerzity Karlovy a studenti si tak mohou dopředu zjistit dostupnost prostor, které budou využívat. Stejné služby nabízí také ČVUT, MUNI nebo UPOL.

Se stejným omezením v podobě nemožnosti rekonstruovat historické objekty se potýkají také na dalších institucích, například na Univerzitě Palackého v Olomouci: „Studenti s omezením hybnosti nám samozřejmě dávají tu nejlepší zpětnou vazbu, na jejímž základě pak vedeme další diskusi, případně navrhujeme další opatření. Někdy se ovšem stává, že jsou všichni aktéři změně nakloněni, máme na ni i finance, ale narážíme na jiné limity, jako je např. stanovisko Národního památkového ústavu,“ říká Lucie Flekačová z Centra podpory studentů se specifickými potřebami UPOL. 

Snaha zpřístupňovat budovy a výuku je zřejmá na většině českých veřejných vysokých škol, výjimkou není ani ČVUT. „Průběžné budování přístupnosti prostředí je dlouhodobou snahou našeho pracoviště, fakulty jsou však nezávislé a mají svoje plány na rekonstrukce a zpřístupňování. Nyní v rámci velkého projektu OP JAK dojde v mnoha budovách k výraznému zlepšení přístupnosti. Jde o cca 80 budov po celé Praze (i mimo ni) z velké míry historických, tedy někdy je to opravdu složité,“ říká Barbora Čalkovská z centra ELSA, střediska pro podporu studentů se specifickými potřebami ČVUT.

Opatření šitá na míru

Kromě plošných opatření existují také opatření individuální, která jsou přizpůsobená potřebám konkrétních studentů. Mezi ně patří například možnost využít asistenta, který studenta doprovází při pohybu po univerzitě. V případě potřeby je také možné přeložit výuku do jiných prostor, umožnit distanční připojení nebo poskytnout studentům pomůcky pro výuku v podobě laptopů nebo odlehčených tabletů.

Vojtěch Turner využívá asistenci od ostatních studentů, která je pro něj ovšem místy náročná. „Ostatní studenti mají své povinnosti a osobní životy a tak buď musí do určité míry obětovat své životy, aby mi mohli pomáhat, nebo musím mít několik asistentů, což je pak problematické v koordinaci. Momentálně řeším s univerzitou další podobu mého studia, můj momentální asistent se mnou dodělá pouze semestr, protože je to na něj příliš časově náročné,” popisuje reálnou situaci Vojtěch.

Jana Hrubá využívá zejména asistenci, zapisovatelské služby a zapůjčení pomůcek. „Obě služby jsem ve větší míře využívala také na zahraničním studijním pobytu v rámci tříměsíčního programu Erasmus+ ve Finsku, který jsem absolvovala v rámci bakalářského studia. Díky skvělé spolupráci domovské i zahraniční univerzity jsem tento program mohla absolvovat bez problémů a získat tak mnoho nových zkušeností.” Zahraniční pobyty je potřeba řešit minimálně jeden semestr dopředu.

Je to hlavně o lidech: Spolužáci a pedagogové

Jaké jsou v podpoře studentů s fyzickým znevýhodněním priority pro nadcházející roky? Podle Jana Michalíka je hlavním systémovým problémem velmi slabé vyjádření odpovědnosti vysokých škol směrem ke studentům se specifickými potřebami v zákoně o vysokých školách. Oceňuje ale postupně se mírně zvyšující finanční prostředky na provoz center podpory na školách. „Celkově patří pracovníkům center podpory na vysokých školách velké poděkování. Když jsme někdy před dvaceti a více lety poprvé do Národního plánu podpory osob se zdravotním postižením podobný úkol formulovali, nemohli jsme si současnou úroveň podpory ani představit.”

Kromě plošných nebo individuálních opatření hrají v životě studujících se specifickými potřebami zásadní roli také vztahy se spolužáky nebo pedagogy. „Přístup vyučujících je vstřícný, většina vyučujících s mým handicapem nemá problém a snaží se mi v případě potřeby aktivity přizpůsobit, většinu výuky se ale snažím zvládat sama bez asistence, tu využívám jen tam, kde je to nezbytně nutné,” sdílí svoje zkušenosti Jana.

Podobnou zkušenost má i Vojtěch, který se ovšem setkal také s negativními reakcemi. „Učitelé mě berou jako každého dalšího studenta, a v drtivé většině případů jsou vždy velice ochotní. Někteří se mě po každém semináři ptají, jestli je všechno v pořádku a jestli něco nepotřebuji. Musím ovšem říct, že za dobu svého studia jsem se už setkal i s neochotou, která, dle mého osobního názoru, nebyla podložená žádnými faktickými argumenty. Ale v žádném případě si nechci stěžovat, zatím musím studium hodnotit velice dobře.”

Narozdíl od Jany se Vojtěch příliš nezapojuje do studentského života. „Jsem spíše introvertní a sociálně neschopný, a to do takové míry, že již dlouho spekuluji, že mám zřejmě jakousi formu autistické poruchy. Spolužáci mě přijali tak, jak je ve společnosti běžné. Stále vidím, že v nich je určitá nejistota, jak ke mně přistupovat (ale zase, jsou i světlé vyjímky, kteří mě berou jako normálního kluka, ne jako vozíčkáře). To je ale problém celospolečenský,” uzavírá Vojtěch.

Foto: archiv Vojtěcha Turnera a Jany Hrubé