Jan Valenta se v úvodníku Československého časopisu pro fyziku zamýšlí nad naší produktivitou v karanténě. Jaké dopady má izolace na efektivitu práce? Může nám pomoci? A jsme vůbec během karantény skutečně izolovaní?

V posledním roce se nám z různých stran připomíná sté výročí vzniku slova robot, které navrhnul Josef Čapek a do světa vypustil jeho bratr Karel ve hře R.U.R. Já bych ale teď chtěl začít vzpomínkou na Čapkovo dílo, které mě v mládí zaujalo více – byly to tři novely seřazené do jednoho celku: Hordubal, Povětroň, Obyčejný život (tzv. noetická trilogie).

Počátkem října jsme se jako každoročně dozvěděli jména vědců, kteří si v prosinci převezmou to nejprestižnější z vědeckých ocenění – Nobelovu cenu – z rukou švédského krále (zde musím upřesnit: letos proběhne jakési distanční předání, které by mělo být napraveno o rok později). Dobu napjatého čekání na tuto slávu už třicet let zpestřuje zářijové vyhlašování Ig Nobelových cen (IgNC).

Zhruba před rokem jsem zde položil řečnickou otázku, zda má ještě smysl psát o fyzice (či jiných vědách) česky. Nyní se pojďme zamyslet nad navazující otázkou: Co k takovému psaní potřebujeme? Nemyslím tím papír a pero či textový editor v počítači, ale spíše jisté znalosti pravopisu a gramatiky, ale hlavně schopnost formulovat myšlenky a vystavět sdělení. A ještě jedna důležitá součást chybí, ne? … No ano! Ještě schází odborná terminologie neboli názvosloví.

Toto historické zamyšlení bych rád věnoval laseru k šedesátinám. Na počátku životaběhu laseru byl génius Einsteinův, který usoudil, že by měla existovat zrcadlová paralela k absorpci světelného kvanta – stimulovaná emise.

Na konci minulého roku byly uděleny Nobelovy ceny (jako každý rok počínaje rokem 1901). Ačkoliv v současnosti existuje velký počet významných ocenění za vědecké úspěchy, žádné z nich se nemůže prestiží rovnat Nobelově ceně. Čím to je?

Třicet let není nijak významně „historicky dlouhá“ doba, ale přesto – nebylo by již přínosné zamyslet se nad vývojem českého vědeckého prostředí v době „po sametu“? Abych šel příkladem, pokusím se zde o velmi zkratkovitý osobní pohled na minulá tři desetiletí okem běžného „dělníka vědy“, který roku 1989 zakončil vysokoškolská studia a stal se vědeckým aspirantem.

Dobře zabydlené vědecké laboratoře skrývají jistou poetiku, kouzlo, tajemství a atmosféru latentních objevů. Všude spousta drátů, větších a menších přístrojů (těch právě používaných i těch dočasně odložených), nářadí spěšně odhozené, zanechané po ruce či zapomenuté. A tím vším organizovaným chaosem prochází zadumaní a soustředění badatelé, kteří sledují displeje, ladí přístroje, usrkávají kávu nebo čaj, občas se posadí a něco zapíší do sešitu ...

Dnešní společnost prodělává rychlé změny ve způsobu získávání, předávání a posuzování informací. Týká se to i sdělování informací vědeckých směrem k veřejnosti (popularizace vědy). Podle nedávných studií dochází, bohužel, ke ztrátě důvěry ve vědu – opravdu zjevné je to v komplikovaných, ale důležitých a veřejností bedlivě sledovaných problematikách, jako je klimatická změna nebo energetická koncepce (ke kterým má potřebu a odvahu se vyjadřovat kdekdo).

V posledních letech se živě diskutuje o „open access“ (OA). Nejedná se o otevřenost podle vzoru „French Open“, což je turnaj otevřený profesionálům i amatérům (… kdypak si tam asi naposledy zahrál nějaký amatér?), nýbrž o otevřený přístup k vědeckým publikacím a případně ke všem získaným datům (open data).