Přinášíme projev Dalibora Štyse na Akademickém sněmu AV ČR z prosince roku 2013. Co se od té doby změnilo a co zůstalo stejné? Jak využíváme příležitost, kterou nabízejí výzkumné infrastruktury a strukturální fondy?

Hon za počtem publikací je jedním z mnoha společných rysů české a slovenské vědy. Jozef Hvorecký píše o tom, jak snahy tamní Akreditační komise a tlak na publikování vede k zanedbávání vzdělávací činnosti. Není divu, že studenti pak často odcházejí do zemí, kde se hodnocení kvality řídí jinými kritérii.

Tituly před jménem i za jménem. Těmi se mohou pyšnit politici, kteří mají akademické zázemí. Mezi takové vrcholné politiky se chce zařadit Jiří Drahoš, někdejší předseda Akademie věd, jenž ohlásil dokonce kandidaturu na prezidenta ČR. Na nejvyšší akademickou hodnost – na profesuru – byla obzvláště hrdá předminulá hlava státu: Václav Klaus.

Vysoká byrokratizace české vědy úzce souvisí s absencí hodnocení výzkumných organizací (kromě AV ČR). Poměr financování výzkumu a vývoje (VaV) je příliš vychýlen směrem ke grantům. Granty jsou totiž hodnoceny, ale výzkumné organizace nikoliv. V takové situaci je problematické podíl institucionálního financování navyšovat. Ale také nelze čekat, že sníží míru byrokracie.

Hned na začátku konference o byrokratizaci vědy mne zaujal náměstek ministra financí Tomáš Vyhnánek tvrzením, že věda není tak úplně společenská služba. Ne, že bych to úplně nečekal, je to totiž reflexe reality, kdy si politici mezi sebou říkají: Když nemáme nové technologie, když nejsou průmyslové spolupráce a když ti vědci ani neučí, k čemu nám ta věda vlastně je?

Věda je z podstaty hodně mezinárodní. První výsledky z nového profesního portálu ResearchJobs.cz ale ukazují, že české veřejné vysoké školy a ústavy loví hlavně Čechy. Na jeden inzerát publikovaný v angličtině připadají tři v češtině.

Jak zde již bylo reportováno, před několika dny se konala půldenní konference na téma „Byrokratizace vědy, aneb proč nebudeme mít nobelistu?“, na kterou jsem byl též pozván. Pozoruhodné bylo, že se nedostavil nikdo z MŠMT, pravděpodobně největšího viníka té dnešní byrokratizace vědy. Většina desetiminutových příspěvků panelistů byla podle mého názoru příliš krotká, dalo by se i říci jalová; zvláště příspěvek místopředsedy RVVI Markse byl mnohomluvný, ale bez jasného názoru, jak s problémem naložit. Nejjasněji a nejkonkrétněji hovořil Radek Zbořil z Univerzity Palackého v Olomouci.

V minulém týdnu do probíhajících debat o hodnocení výzkumu a taktéž o bilancování působení vicepremiéra pro vědu v tomto volebním období přispěl Jiří Chýla. Jeho vstup potěšil vládní sekci pro výzkum, která na twitteru inzerovala tento příspěvek jako polemiku se mnou a Danielem Münichem, resp. našimi komentáři v Lidových novinách dne 5. 4. 2017. Domnívám se však, že radost na Úřadu vlády nebyla na místě, neboť o skutečnou polemiku nejde. S Jiřím Chýlou se v našem pohledu v něčem shodujeme a ve spoustě věcí ovšem zcela míjíme.

Zhruba třetina světových mikroskopů má původ v Brně, kde sídlí společnosti Tescan, FEI, Delong Instruments i Ústav přístrojovové techniky Akademie věd ČR. První československé mikroskopy byly vyvinuty v padesátých letech minulého století. Dnes do světa míří více než 90 % vyrobených přístrojů.

V Lidových novinách z 5.4. vyšly dvě krátké úvahy Daniela Münicha a Jiřího Nantla hodnotící působení Pavla Bělobrádka ve funkci vicepremiéra pro vědu, výzkum a inovace. Prvně jmenovaný své hodnocení následně rozvedl v textu na tomto severu, příznačně nazvaném Láhev řízení vědy zůstala poloprázdná.