Vytisknout tuto stránku

Realismus Michala Koláře

29. 3. 2019
Realismus Michala Koláře

Michal Kolář v nedávném rozhovoru hovořil o českých vysokých školách a neradostných perspektivách mladých navrátilců z postdoktorálních pobytů v zahraničí. Na tento rozhovor zareagoval Václav Hořejší, který tvrdí, že situace zdaleka není všude stejně špatná. Další příspěvek do diskuse nyní přidává Dalibor Štys. Problém podle něj tkví spíše v systémové rovině než v objemu finačních prostředků v české vědě.

Na článek Václava Hořejšího odpověděl Michal Kolář už předem  „…Ve špičkových časopisech jako je Nature, Science, Cell, nebo PNAS se publikuje téměř každý týden. Pro srovnání, MPI-BPC je podobně velký jako Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, kde jsem dělal doktorát a kde si v těchto hrubých parametrech (počet Nobelistů, ERC grantů, Nature-Science-Cell článků) vedou o poznání hůř, byť patří mezi českou špičku….“. Ony jsou ty věčné knížecí rady o tom, jak se vysoké školy „mají inspirovat“ dobré jen k naštvání. Tedy, čeština má jadrnější a správnější termín.

Především je to samozřejmě tak, že bez VŠCHT a různých dalších chemických a přírodovědných fakult by nebyl ani Ústav molekulární genetiky (ÚMG), ani Ústav organické chemie a biochemie (ÚOCHB). Bez každodenní práce vysokých škol s nadanými studenty si ÚOCHB i ÚMG sotva udrží i svou „mezinárodně poněkud kompromisní“ kvalitu. Lze ji měřit například těmi granty ERC: 2 granty z 29 skupin? Kolik z těch skupin je skutečně „domácích“ tak, jako ty skupiny na ústavech Společnosti Maxe Plancka, takových, že na nich působí gardedámy garantující přijetí do nejlepších časopisů? Naopak, kolik vedoucích skupin má druhou afiliaci na nějakém zahraničním pracovišti? Výsledky Tomáše Jungwirtha jsou jistě vynikající, ale byly by takové bez druhé afiliace na University of Nottingham? Dovezené výsledky deformovaly hodnocení výzkumu od 90. let 20. století, deformují ho stále, a je smutné, že dosud nemáme pracoviště, které by výsledky spíš vyzařovalo než vykazovalo.

Kdyby byly v České republice k dispozici pozice na skutečně špičkových pracovištích, Michal Kolář by jistě zamířil tam. S jeho CV by ho třeba vzali i na IST v Klosterneuburgu a dnes už by s podporou tamní administrativy připravoval grant ERC. Mezi slepými jednooký (ÚMG a ÚOCHB) králem, ale je to skutečně král? Komu vlastně vládne, je to jeho poddaným ku prospěchu nebo země pod jeho dominancí dále upadá?  

Ještě by se asi mělo zmínit, že ÚOCHB v posledních létech neutratil o moc méně peněz než jednotlivý ústav MPG. Problém je zjevně v systému, ne v penězích.

Když jsem se v roce 1995 vrátil z Univerzity v Lundu na biologickou fakultu Jihočeské univerzity, končili tam studenti bakalářského studia často pracemi v angličtině a nebyl problém zabydlet tam cizince. Tento stav se od té doby ještě zlepšil, prakticky všichni studenti na oborech, kam jdou ze zájmu a kde se vyhazuje od zkoušek, jsou schopni komunikovat v angličtině, pracovat s anglickou literaturou, ba i ty práce jsou vcelku dobré. Cizinců desítky, mezi doktorandy dlouhodobě převažují.

Samozřejmě, biologická fakulta JU fungovala díky spolupráci s jednotlivými ústavy Akademie věd, proto jsem do Třeboně také šel, protože jsem se domníval a stále se domnívám, že si Akademii věd v jejím současném exkluzívním postavení a velikosti nemůžeme dovolit. Bohužel namísto integrace jsem byl svědkem dalšího vymezování pozic. Hlavní faktory byly na jedné straně snaha Akademie věd o udržení pozice „ministerstva bez politické odpovědnosti“ a na druhé straně velmi nešťastné paragrafy vysokoškolského zákona (1998) ve věci vnitrouniverzitní demokracie a rozhodování akreditační komise. Paragrafy o vnitrouniverzitní demokracii byly čteny tak, že všichni volí všechny a profesoři jsou jen „jedni z mnoha akademických zaměstnanců“. Paragrafy o rozhodování akreditační komise zas byly čteny tak, že pokud akreditační materiály nevyhovují, má je akreditační komise „konkrétně připomínkovat“, jinými slovy sama přepsat. Hřebíček do rakve kvality vysokých školy zatlouklo rozhodnutí ministryně Buzkové financovat neomezené množství studentů bakalářského studia. Kamenné školy zvýšily počty přijímaných studentů daleko nad svou reálnou kapacitu a úměrně tomu „přizpůsobily“ požadavky. Ne všechny, i na „venkovských“ školách se najdou obory, kam jdou studenti ze zájmu a kde se od zkoušek vyhazuje.

Dále mají české vysoké školy specifikum výuky v češtině zdarma a výuky v cizích jazycích placeně. To nám sice zabraňuje přijímat ke studiu indické studenty, které předtím nevzali v Cambridge, Stanfordu, Örebro Högskolan, University of West Virginia ba ani na University of Southern Georgia, ale zato nám přihrává ty nejlepší studenty ze Slovenska a dalších slovansky mluvících zemí. Proto na mnoha oborech má smysl učit základní kurzy. Tam se člověk potká s posluchárnou obsazenou lidmi, s nimiž je radost si povídat, a kteří jsou intelektuálně vesměs lepší, než etablovaní kolegové. Oni sice za 5 let zas zmizí a na doktorát nepokračují, ale těch pět let za to stojí. Víc než šest let trápení s doktorandem, který si stále stěžuje na peníze a prochází intelektuálními traumaty, o nichž sice předtím nevěděl, ale poučili ho o nich v mentoringovém programu pro začínající vědkyně a vědce v centru Gender a věda.

Pane Koláři, píšete „… V Německu jsem formálně jako nehonorovaný hostující vědec…“. Systém jste pochopil, chcete v něm obstát a umíte se mu přizpůsobit. Vaše cesta je ta nejlepší, nemusíte se unavovat hledáním pozic a přátel v panelech GAČR, a být znechucen posudky, z nichž ční, že vás v tomhle panelu nechtěli. Jednoduše si podáte společný česko-německý grant, který se hodnotí systémem lead partner v Německu, a máte stabilní financování zajištěno. Sice z vás nebude gardedáma, ale zas budete doma s rodinou. Proto si lidé o vědě moc nepovídají. Mnoho z té „české vědy“ nepochází z domova a oni o ní moc nerozhodují, doma formálně profesoři a vedoucí laboratoří, fakticky námezdní senioři na cizím projektu. Tak se nejsnáze získávají články v Q1, které se už dnes jako jediné počítají.

Jiné cesty, třeba přes granty TAČR nebo MPO, také existují. Můžete v nich získat svým způsobem větší vědeckou svobodu, gardedáma z vás ale stejně nebude. S výjimkou několika matematiků u nás vědci světového vlivu nejsou a nebudou, vědecké publikování v celém světě už zcela ovládli starší vědci z etablovaných adres. Bezprostřední citovanost práce proto o novosti výsledků vypovídá stále méně, a čím více bude prací s primárními bibliometrickými daty, tím to bude zřejmější. Co je nové a průlomové, to tuší každý sám a ověří si to experimentálně a v diskusích s jinými vědci. V citacích se to projeví za 20 let.  

Systematicky má problém české vědy a vysokých škol jeden společný prvek, jehož výměnou by se vyřešilo mnohé: Objektem zájmu, státní podpory výzkumu a vědní politiky, jsou v České republice instituce, nikoliv jednotlivci. Ať už to jsou profesoři na univerzitách nebo vědci na Akademii věd. Při přijímání jednotlivců nakonec až tolik nerozhoduje, jestli se rozhoduje od stolu na základě publikací (včetně jejich obsahu a způsobu, jak se k nim konkrétní člověk dostal) nebo na základě nějaké konkrétní reference a posudku. Koneckonců, nedělá se to každý rok, ale jednou za 25 i více let, když jeden profesor nebo klíčový vědec končí a místo něj nový nastupuje. Takové řízení se dá udělat věcně, konkrétně a dobře.  Na ústavech Společnosti Maxe Plancka takové přijímání trvá minimálně čtyři roky.

Jenže, jak jsem si opět vyslechl minulý týden, s nějakými zásadními změnami ani konference rektorů, ani rada vysokých škol, nikdy souhlasit nebude. A každý politik se bojí dalších melounů z balkónu Právnické fakulty UK a Vědoživců s oslíma ušima v ulicích. Tak vysoké školy zůstávají směskou náročných oborů a oborů, které jsou spíš pobočkou úřadů práce. A Akademie věd zůstává svým státem ve státě, kde zkušení ředitelé na „Národní“ umí ledacos zařídit.

 

Autor: Dalibor Štys