Ano, přispíváme k celosvětovému poznání, ale umíme z něj také čerpat? A přispíváme do něj vůbec, když vědcům započteme každý příspěvek do indického žurnálu o chemii, kde si navíc za otištění řeknou 2000 dolarů?
Historicky je to tak, že vědci z Akademie věd skutečně v kritickém okamžiku jako společenská služba nezafungovali. V letech roce 1990-1992 byl ministrem školství prof. Vopěnka. U vědomí tristního stavu českých vysokých škol žádal Akademii věd, aby se do nich rozpustila a "ty líné králíky vyštěkala". Akademie věd to odmítla. Odmítla státu tuto společenskou službu. A od té doby se pořád čas od času podivuje, že s ní stát nepočítá. A jelikož si Akademie věd troufá mluvit za celou českou vědu, stát nepočítá s celou českou vědou.
Co tedy věda, z pohledu politika, pro náš stát je? No, nejspíš je to tak, že je třeba rozdat nějaké peníze vědcům, aby se nevztekali, nebouřili po ulicích, a nebyl z toho politický problém. A taky abychom plnili kritéria OECD a nebyla ostuda mezinárodní. Peníze se dávají institucím, ne vědcům, alespoň se v těch barácích bude topit, a když se někdo přijde podívat, nějací lidé tam budou. Proto granty nelze převádět mezi institucemi. Však on ten pokřik Václava Hořejšího proti NPUII pochází právě z toho - už není možné vykázat jen dovezené publikace, musí být i ty čistě domácí. Napadlo by někoho ve Vídni, že je to problém? Jednoduše těch domácích mají tak jako tak většinu.
Podle mne vědci, když ne vědomě tak podvědomě, počítají s tím, že stát je jim samozřejmě povinen jejich činnost financovat a nic za to nepožadovat. A oni se už mezi sebou porovnají, co je věda a co ne, který časopis je predátorský a který ne, i když se chovají stejně, kdo má grant dostat a kdo ne, i když ten druhý má násobně více publikací než ten první a podobně. Jistěže u skutečně hraničního poznatku je jen právě jeho objevitel v daném okamžiku schopen ho pochopit. Takové špičkové osobnosti je jistě třeba podpořit a sotva o tom někdo bude pochybovat. Kolik takových lidí ale mezi našimi vědci je? Měří novost poznání počet citací v následujících třech letech po vydání článku? O tom sotva přesvědčíte i jen dobrého inženýra, který ví, že aby složitější zařízení fungovalo, trvá to vždycky pár let.
Národní programy udržitelnosti a jejich politický kontext
Lidé si volí politiky, aby řídili stát. Ti si pak najímají odborníky, aby jim poradili, jak rozhodnout v mnoha technických otázkách. Po ministru Dobešovi a aférách Věda žije ! a 50 melounů hozených z balkónu Právnické fakulty UK nastoupil na MŠMT ministr profesor Fiala. Za náměstka si vybral tehdejšího hlavního administrátora infrastruktury CEITEC Tomáše Hrudu (= z pohledu VaVpI člověka z praxe ) a ten si pak na vedoucího odboru výzkumu vybral mne, který jsem administroval infrastrukturní projekt PHARE, projekt z programu OPPP a vyjednával a účastnil se i projektu CENAKVA z programu VaVpI (= člověka z nejdelší možnou praxí v oblasti výzkumných infrastruktur financovaných z fondů EU v ČR ). Jedním z našich úkolů bylo připravit oba Národní programy udržitelnosti (NPU). Vycházeli jsme, samozřejmě, ze svých zkušeností, ale sbírali i zkušenosti po Evropě, například jsme navštívili centrum Společnosti Maxe Plancka v Mnichově. Podmínky NPU I jsem spolunastavoval já a vycházel jsem z výkonnosti našeho rybářského centra CENAKVA. Cíle byly nastaveny tak, aby je splnily instituce tak kvalitní jako CENAKVA a lepší. Pak jsem se stal ministrem a NPU II připravovali moji bývalí spolupracovníci pod vedením náměstka Hrudy. A ten zas vycházel z toho, co je schopen splnit CEITEC. Tomáš Hruda v té době ale konzultoval i s některými lidmi, kteří pracovali a pracují na BIOCEVu.
Samozřejmě se požadovaly výstupy, které byly při podání původního grantu naslibovány. Ať si každý vzpomene, kolik tam nasliboval průmyslových spoluprací a smluvních výzkumů. Jediné, řekněme, politické zadání po celou dobu, už z doby profesora Fialy, bylo, aby se požadovaly též vlastní publikace tvořené výhradně pracovníky centra. To proto, aby centrum nemohlo běžet virtuálně, jen z publikací stávajících pracovníků s připsaným poděkováním nebo z publikací dovezených ze zahraničí. Zda je to tak špatně nebo dobře nechť si každý zodpoví sám. My, kdo jsme zažili 90. léta 20. století a začátek 21. století, kdy na kancelářích visely jmenovky lidí, kteří tam už pět i deset let moc nezavítali, ale přesto byli stále nejlepšími pracovníky ústavu, jsme to schvalovali. Dále tam byl v obou NPU požadavek na mezinárodní granty, v NPU II na granty ERC. I sebekritický vědec by snad mohl usoudit, že jsme sotva mohli požadovat méně. Koneckonců centra už 5 let před NPU běžela a měla dost času se na mezinárodní scéně etablovat.
Pravda je, že nad praxí administrace NPU jsme pak s kolegou Hrudou ztratili kontrolu, ale z pohledu běžného pracovníka na grantu NPU I si nemám na co stěžovat. Troufnu si říci, že při dodržení podmínek NPU I nebo NPU II, budou nově vzniklá centra plnit funkci veřejné služby pro náš stát. Budou v nich (alespoň někteří) špičkoví lidé schopní získávat hraniční poznatky. Moc jich nebude, to je ale už za rámec možností pětiletého grantu.
Autor: Dalibor Štys