Vytisknout tuto stránku

Kde pramení věda a byznys: objevy Bohumíra Janského

6. 6. 2021
Kde pramení věda a byznys: objevy Bohumíra Janského

Přímo u pramenů Amazonky stojí od roku 2016 česká meteorologická stanice, kterou vyrobila budějovická rodinná firma Fiedler AMS. „Každou hodinu dostáváme všechna naměřená data prostřednictvím družice na náš server. České výrobky jsou v tomto oboru zcela srovnatelné s těmi, které vyrábějí Američané nebo Finové,“ říká v rozhovoru pro časopis MED známý český geograf a hydrolog Bohumír Janský.

Foto č.1 Bohumir Jansky 006 zmensena

Byznys kolem vody nabízí podle Bohumíra Janského obrovské příležitosti a Češi by toho měli využít. „Máme tady špičkové odborníky,“ zdůrazňuje. Před více než deseti lety vedl expedice, které objevily prameny Amazonky a prokázaly, že tato mohutná řeka, která vytéká z peruánských hor, je nejdelší na světě. Na slavné cesty profesora Janského do zahraničí vždy navazoval další výzkum, který zase Čechům otevírá dveře pro podnikání i rozvojovou spolupráci.

Čeští výzkumníci umístili hydrologické a meteorologické stanice nejen v peruánských Andách, ale také například v Kyrgyzstánu, kde se profesor Bohumír Janský se svými kolegy zapojil do tří rozvojových projektů. Nejdříve s podporou české vlády, později Severoatlantické aliance. Cílem jejich práce bylo získat poznatky, které pomohou zabránit protržení ledovcového jezera Petrova v místech těžby zlata. Pokud by taková pohroma nastala, měla by děsivé ekologické dopady – přímo pod jezerem se nachází úložiště toxických odpadů.

Vážná situace je také v horách Latinské Ameriky. Peruánci a další národy v této části světa čelí hrozbě tání ledovců i dalším problémům, které jsou důsledkem změn klimatu. Andské země se pravidelně potýkají s jevem El Niño, který přináší proudy teplé vody z Pacifiku, přívalové deště, sesuvy, kamenné a bahenní proudy. Zároveň se ale musí vypořádat s velmi špatnou dostupností meteorologických a hydrologických stanic ve vysokých horách. „Tam nemůžete sednout do auta jako v Praze a jet si na nějakou stanici stáhnout data. Jedete tam třeba celý den,“ popisuje situaci na základě svých vlastních zkušeností Bohumír Janský. České automatické stanice s přenosem dat přes družici se tak mohou stát velmi cenným artiklem.

Objevitel pramenů Amazonky nyní chystá menší rozvojový projekt pro Peru – dodávku jedné meteorologické stanice a šesti hydrologických. Nerezové tubusy bude třeba zakopat pod zem a sondy umístit do koryta řeky, kde budou měřit kolísání hladiny. Hydrometeorologie se podle profesora Janského stala strategickým oborem. V době, kdy tají ledovce, je nutné i v Latinské Americe počítat se ztrátou cenných zdrojů pitné vody a řešit veškeré dopady třeba s dvacetiletým předstihem.

K pramenům Amazonky

Myšlenkami, jak prozkoumat prameny Amazonky, se Bohumír Janský začal zabývat už v letech 1989-1990, kdy přednášel na peruánských univerzitách. Jedním z témat, ke kterému se během svých přednášek dostal, bylo také československé vodní hospodářství. Tehdejší Lima se sedmi miliony obyvatel neměla ani čistírnu odpadních vod, ani pořádnou vodárnu. Své zásluhy v této oblasti nechce přeceňovat, ale doufá, že i jeho sdílené poznatky nakonec přispěly k rozvoji tamní vodní a odpadové infrastruktury.

Při pobytu v Peru se sblížil s významným geografem Carlosem Peñaherrerou, který později vedl i tamní akademii věd nebo diplomatickou akademii. Právě profesor Peñaherrera zdůrazňoval, že je třeba na základě vědecké práce určit hlavní pramen Amazonky. „Šlo mu na nervy, že to, co se všude o pramenech této řeky píše a říká, zřejmě není pravda,“ vzpomíná Bohumír Janský. Peñaherrera společně se svými studenty shromáždil materiály z dřívějších zhruba deseti expedic, které prameny hledaly. Český geograf se pustil do jejich studia už v Peru a co nestihl přečíst tam, si přivezl do Prahy v kufru.

V roce 2000, když už třetí expedice vedená Bohumírem Janským definitivně potvrdila, kde se hlavní pramen Amazonky nachází, navazovala na výsledky náročného desetiletého studia nejenom písemných pramenů, ale také satelitních snímků. Dokonalé terénní měření umožnilo v té době nejmodernější technické vybavení – laserové dálkoměry poskytla jako sponzorský dar švýcarská společnost Leica Geosystems a americký prezident Bill Clinton právě na konci svého funkčního období uvolnil navigační systém GPS pro civilní použití. „V tom jsme měli velké štěstí,“ říká Bohumír Janský.

Amazonský objev byl jen začátek

Lidé v Česku, Peru i dalších zemích si jméno Bohumíra Janského přirozeně spojují s objevy pramenů a potvrzením hypotéz, podle nichž je Amazonka skutečně nejdelší řekou světa. Význam tehdejších expedic je však mnohem širší. Navazující výzkum podle profesora pražské přírodovědy pokračuje dodnes: „Zdaleka ne vše je moje dílo. Tehdy jsem ostatním klukům rozdělil práci, na kterou navazovali později.“ V Peru začal svou kariéru přední český glaciolog Zbyněk Engel, který tehdy mapoval ledovce v povodí Amazonky. „Šel přes ledovce, sněhová pole, po hřebenech hor a obešel celé rozvodí mezi Tichým a Atlantským oceánem.“ Další účastník expedice Jan Kocum se zaměřil na hydrologii – zkoumal, jak se pod vlivem tání ledovců mění odtok řek.

Expedice, kterou vedl Bohumír Janský v roce 2000, byla česko-peruánská a zúčastnili se jí také důstojníci z Vojenského geografického institutu v Limě. Český objevitel pramenů byl s Peruánci v kontaktu dlouhodobě, na rozdíl od účastníků mnoha dalších expedic, kteří dorazili do jihoamerické země se stejným cílem. V Peru nikdo nikdy nepochyboval o tom, kdo je skutečným objevitelem pramenů – ani v době, kdy se v jiných zemích snažili výsledky práce jeho týmu zpochybnit.

Jméno Bohumíra Janského otevírá dveře v Peru dodnes – a to i českému byznysu. Český geograf se zúčastnil podnikatelské mise zhruba třiceti firem, které doprovázely ministra životního prostředí Richarda Brabce při jeho cestě do Peru v roce 2019. „Byli jsme mimo jiné v místech největší katastrofy amazonského pralesa na jihu Peru, kterou způsobila ilegální dvacetiletá těžba zlata. Těžaři nejdříve postříkali prales rtutí, aby zničili vegetaci, a pak sem nahnali chudáky z nedaleké Brazílie, aby se pachtili v říčních náplavech.“ I tady se ukázalo, že české firmy mají v oboru environmentálních technologií co nabídnout – v amazonském pralese, jehož povrchové i podzemní vody silně znečistila rtuť, už dnes vyrábí pitnou vodu tuzemská společnost Photon Water.

Bohumír Janský sní o dalším možném českém projektu v Peru, na nějž přišla řeč už při návštěvě Richarda Brabce. Případná zakázka by měla přispět k ochraně peruánského pobřeží, na které tečou řeky z hor. Když udeří klimatický jev El Niño, z And se na pobřeží i do měst společně s vodou valí kamenné a bahenní proudy. Češi by zajistili komplexní management povodí, kde by umístili klimatické a hydrologické stanice. Připravili by návrh ochranných hrází a zároveň vytipovali v horách, kde by bylo možné v nádržích vodu zadržet. Jak si ale profesor Janský potvrdil v rozhovorech s Peruánci, realizace podobných ambicí není v případě českých odborníků a menších firem vůbec jednoduchá. Očekává se, že první podobný projekt nabídnou zahraniční dodavatelé zdarma, a pokud budou úspěšní, mohou navázat dalším byznysem. Velké západoevropské firmy se s takovými podmínkami dokáží vyrovnat lépe.

iceland 1517260 1280

Největší zásobárna pitné vody

Bohumír Janský vyučoval geografii Latinské Ameriky už v osmdesátých letech. Vždy toužil po tom, že ji také osobně navštíví. To se podařilo až krátce před sametovou revolucí v roce 1989. Předtím si pro své zahraniční bádání mohl vybrat vodní plochy ze „světa socialismu“. Jeho volba byla jasná – Sibiř a jezero Bajkal, v němž se nachází 18 procent celosvětových zásob sladké vody. Tedy největší „zásobárna“ pitné vody na světě. „A je pořád opravdu pitná,“ dodává geograf.

Připouští, že pokud se na Bajkal vrátí – což je skutečně jedna z jeho dalších vizí, asi bude znečištěním životního prostředí v některých místech kolem nejhlubšího jezera zklamán. V osmdesátých letech mimo jiné společně s ruskými výzkumníky objížděl všechny přítoky Bajkalu, měřil jejich průtok a popisoval hydrologickou bilanci – kolik vody do jezera přitéká, kolik vytéká, kolik se vypařuje… „Naučil jsem se tam metody limnologického výzkumu – tedy výzkumu stojatých vod jezer nebo přehradních nádrží, což jsem pak hodně využil v mých přednáškách, ve výuce,“ vysvětluje Bohumír Janský. O Bajkale napsal také jednu ze svých knih.

Bajkal je jedno z nejzajímavějších jezer pro geografa a hydrologa, ale Bohumír Janský na Sibiři výrazně přesáhl hranice svého oboru. Ve své knize o Bajkale popsal mimo jiné aktivity Čecha Zenona Svatoše, který na začátku minulého století vedl na Bajkal expedici na záchranu barguzinského sobola. Další kapitolu o Bajkale profesor Janský věnoval působení českých legií na Sibiři za první světové války. Tato kapitola ale nakonec v knize nevyšla – rukopis šel do tisku ještě před sametovou revolucí a cenzoři ji stačili vyřadit. I proto by se ještě chtěl k tématu legií vrátit. Připouští námitku, že jde spíše o práci pro historika, na jeho odhodlání to však nic nemění.

Janského pozdější přednášky o Bajkalu přitahovaly pozornost v Praze, ale ještě větší na švýcarských univerzitách: „Ve Švýcarsku byl obrovský hlad po informacích ze Sibiře“. A na Univerzitě Karlově se podařilo obnovit tradici výzkumu jezer, kterému se za první republiky věnoval profesor Václav Švambera. Později bylo možné na tento výzkum navázat díky projektům rozvojové spolupráce v Kyzgyzstánu.

Mrtvý led

Do Kyrzgyzstánu se Bohumír Janský poprvé vydal v roce 2004. V té době už bylo jasné, že středoasijská země čelí velkému problému – v době změny klimatu se protrhávají horská jezera a voda zaplavuje údolí. Dopady protržení jezer se podobají tomu, co způsobuje jev El Niño v Latinské Americe. Masa vody uchopí veškerou suť, mění se v kamenný a bahenní proud. „Proti tomu není žádná ochrana. Jenom utéct. Je to jeden z nejnebezpečnějších přírodních jevů,“ zdůrazňuje český geograf.

Čeští hydrologové spojili v Kyrgyzstánu síly s geofyziky. Odborníci ze společnosti G Impuls Praha zkoumali, co se děje pod zemí na místě přírodní morénové hráze největšího kyrgyzského ledovcového jezera Petrova, v jehož blízkosti těží zlato s využitím kyanidu kanadská firma. Čočky takzvaného mrtvého ledu (odděleného od ledovce) v podzemí postupně tají, hráz klesá a riziko jejího protržení, které by znamenalo ekologickou katastrofu, je zcela reálné. Díky práci českých vědců a expertů se sice dařilo iniciovat opatření, která ten nejhorší scénář prozatím oddálila, ale hrozba tím nezmizela. Bohumír Janský předpokládá, že až to zdravotní situace umožní, bude jeho práce v Kyzgyzstánu pokračovat.

Česká vlna

Řeky, jezera, ledovce. Hydrometeorologie, hydroenergetika, vodní hospodářství – kolem vody se podle Bohumíra Janského rýsuje spousta možností další spolupráce vědců a tuzemských firem, díky níž se Češi mohou prosadit také na zahraničních trzích. Know-how v různých oborech kolem vody se rozvíjelo během mnoha desetiletí. Česko má například druhou nejstarší hydrologickou službu v Evropě, která byla založena už v roce 1875 a dnes je součástí Českého hydrometeorologického ústavu. Průtoky vodních toků se zde měří na 470 profilech, což v poměru k rozloze země znamená dokonce evropské prvenství.

Velký potenciál do budoucna vidí Bohumír Janský v revitalizaci krajiny a navrhuje vytvoření projekční kanceláře pod hlavičkou Univerzity Karlovy: „Na Přírodovědecké fakultě máme různé profese – od hydrologů po botaniky. Umíme pracovat s geografickými informačními systémy, namalovat povodí řek v počítači, navrhnout změnu odtoku i vytvořit projekt zadržení vody v krajině.“ V pozdější fázi mohou projekty, které vzniknou na univerzitě, převzít krajinní architekti.

 

Autor: Jan Žižka

Foto: Pavel Vítek

logo MEDČlánek vyšel na serveru o moderní ekonomické diplomacii Export.cz při Ministerstvu zahraničních věcí ČR.