Veronika Štěpánková vystudovala biochemii na Masarykově univerzitě v Brně. Věnovala se enzymologii, v rámci které studovala vliv organických rozpouštědel, neobvyklých médií solventů, na enzymy. Po doktorátu přešla z akademické půdy do biotechnologické spin-off firmy Enantis, která vyvíjí biotechnologie s komerčním potenciálem. Protože ale mají firmy o technologie většinou zájem až tehdy, kdy už jsou rozvinuté a jejich potenciál je ověřený, vzniká mezi univerzitami a firmami mezera. Spin-off firmy vzniklé z univerzit proto považuje za nástroj, který tuto mezeru pomůže překlenout. Ve firmě se zabývá úpravou proteinů za účelem jejich větší stability. Konkrétní aplikací jejího výzkumu je nyní hojení ran a regenerativní medicína. Pracuje s proteiny a růstovými faktory, které fungují v lidském těle a regulují hojení. Týká se to tzv. signálních molekul, které vyvolávají hojící procesy a které se u starších osob či lidí s cukrovkou přestávají tvořit. V laboratoři se pak pokouší vyrobit růstové faktory tak, aby je bylo možné aplikovat na chronické rány, u kterých je nutné, aby tyto faktory působily déle.

Je složité dostat se od výzkumu ke komerčnímu produktu? Jsou spin-off firmy řešením?

Enantis je první firma, která vznikla z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Založit spin-off firmu je riskantní. Zejména v oblasti zdravotnictví, kde je časová mezera, než z technologie budete mít zisk, extrémně dlouhá. V případě léčiv může jít o desítky let. Spin-off firmy navíc třeba rychle vzniknou, ale mají velmi krátkou živostnost. Úskalím může být i to, že je zakládají akademici, kteří se zároveň chtějí věnovat studentům, a firma pak běží jako jejich boční produkt. Nám se podařilo toto období již částečně překlenout, v čemž nám hodně pomohl grant z Evropské unie. Spin-off firem tu není tolik jako v zahraničí a myslím si, že by jich mělo být více.

Lze to považovat za věc, ve které máme největší mezery?

Asi ano. Jsme tu však v nevýhodě, protože nemáme velké firmy, kterým bychom mohli naši technologii přímo nabídnout. Například v Holandsku je řada úspěšných biotechnologických firem s dobrým kapitálem, pro které je snazší přebírat technologie z holandských univerzit. Když jste z České republiky, musíte se svou nabídkou třeba do Ameriky. A v tomto ohledu čeští vědci pořád naráží na jistou skepsi – částečně kvůli tomu, že nás vnímají jako východní Evropu a tolik o nás nevědí. Tím pádem si více prověřují, jestli vyrábíme kvalitní produkty. Z administrativního hlediska je pak například těžké získat pojištění – třeba pro obchodování s americkými firmami, o kterých se ví, že dokážou vysoudit velké odškodnění.

Jsou ve srovnání se zahraničím čeští vědci dostatečně uznávaní a ohodnocení?

Myslím si, že se vám pořád dostane většího uznání ve společnosti za to, že jste lékař nebo chirurg. Když řeknete, že jste vědec, tak řada lidí neví, co si pod tím představit. Pro některé to znamená, že vytahujete peníze ze státního rozpočtu, protože je vaše práce placená formou grantů, které by mohly být směrované někam, kde by byly „užitečnější“. Lidé chtějí hned vidět výsledky. V televizi běží reportáže postavené tak, že je léčivo na spadnutí a vy si ho zakrátko budete moci koupit v lékárně. Je to ale i vina nás, vědců, že nedokážeme vysvětlit, že řada zajímavých a dále aplikovatelných poznatků vznikne už během výzkumu. O nutnosti lepší prezentace výzkumu se ale mluví řadu let.

Tohle téma se mi zdá být pořád nevyřešené.

Vezměte si třeba diskuze o publikování negativních výsledků. Publikovat výsledky z neúspěšného výzkumu je přece velmi důležité. Zaprvé, ten výzkum někdo financoval a je ztráta peněz, když ho někdo znovu neúspěšně zopakuje jen proto, že v původní publikaci nenajde řadu věcí, které před vámi už někdo vyzkoušel a na které si musíte dát pozor. Rozumím tomu, že se nikomu nechce prezentovat negativní výsledky, ale ve vztahu k ostatním vědcům to není fér.

Co se v české vědě změnilo za dobu vašeho působení?

Přibylo velkých farmaceutických firem, které jsou otevřené spolupráci s malou firmou. Dříve byly tyto firmy uzavřenější a výzkum si dělaly samy. Teď se snaží odchytávat technologie nejen z firem, ale i z univerzit.

Co byste řekla studentům, kteří zvažují, jestli se budou vědě věnovat?

Věda je extrémně zajímavá, pořád si hrajete a hledáte nové cesty, po kterých se můžete vydat. Nikdy v ní nezažijete rutinu, jako člověk se neustále posouváte. Nutí vás to číst nové články, rozšiřovat si obzory, cestovat a poznávat nové lidi, se kterými můžete vést zajímavé diskuse. Na druhou stranu každý musí být připravený na zklamání a slepé uličky nebo složité zajišťování financí.

Autorka: Esther Idris Beshirová

Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut

Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je postupně zveřejňujeme na portále Vědavýzkum.cz.