O vzniku „kafemlejnku“ a jeho následném nepříznivém vývoji jsem zde již psal před dvěma lety. Přece jen bych však měl k Šebkovu článku jednu kritickou připomínku: zcela totiž pomíjí skutečnost, že v naší nejvýznamnější vědecké instituci, Akademii věd, se kafemlejnek k hodnocení nikdy nepoužíval. Proto jsme se tam také v podstatě vůbec nesetkávali s tím nejhorším nešvarem - masovou produkcí nekvalitních publikací, které by přinášely RIVové body a s nimi peníze. Ústavy AV byly již od roku 2000 hodnoceny v pětiletých intervalech komisemi nezávislých odborníků (většinou zahraničních). Ačkoli kvalita těch prvních hodnocení byla oprávněně kritizována, to poslední, zahrnující léta 2010 – 2014, bylo již myslím provedeno opravdu velmi dobře. Podle mého názoru měly být principy tohoto hodnocení převzaty pro veškeré české výzkumné instituce a nebylo potřeba vypracovávat zbytečně komplikovanou Metodiku 17+.

Myslím, že všichni, kteří mají na starosti záležitosti hodnocení české vědy a výzkumu, by se měli především důkladně a kriticky seznámit s tím, jaké praktické výsledky to opravdu dobře provedené poslední akademické hodnocení reálně přineslo, do jaké míry vedlo, resp. nevedlo ke zvýšení úrovně jednotlivých pracovišť. Takové poznatky by mohly být velmi užitečné pro budoucí závěry z hodnocení pomocí poměrně podobné Metodiky 17+ a zvláště jejich implementaci.

Nakonec musím ještě poznamenat, že u některých vlivných lidí z prostředí Akademie věd se lze bohužel setkat s „předkafemlejnkovým“ názorem, že větší váhu než nějaké vynikající hodnocení určitého pracoviště panelem mezinárodních expertů by měl mít prostě počet publikací. Dokonce jsem se setkal s názorem, že by se měl rozpočet pracoviště vydělit počtem vyprodukovaných publikací a na základě výsledku pak sankcionovat ty, kteří vyrábějí publikace příliš draze. Hrůza…

Autor: Václav Hořejší