„Přestože idea otevřít výsledky výzkumů financovaných z veřejných prostředků všem lidem na planetě zní přitažlivě, musím říct, že ve mně dosavadní pojetí OA vyvolává pochybnosti. Pro koho se mají najednou časopisy otevírat? Že by někde čekal zástup badatelů amatérů trpících nedostupností vědeckých článků, se mi zdá nepravděpodobné.”
Vůbec nejde o nějaké badatele amatéry, ale o všechny nás, kteří pracujeme v institucích, které si rozhodně nemohou dovolit předplatné všech časopisů, které třeba i jen občas potřebujeme. Jistě, naše instituce zpravidla předplácejí ty oborově nejdůležitější žurnály. Ačkoli např. náš ústav má přístup k dosti širokému spektru relevantních časopisů, přesto se mi často stává, že narazím na odkaz, který bych si potřeboval přečíst, ale nemám k němu přístup. Takže sháním buď přes své tuzemské či zahraniční známé, nebo přes autory. Většinou se to podaří, ale obtěžuje a zdržuje to.
Úplně zásadní význam to má ale pro kolegy z chudých zemí, kteří mají přístup ještě daleko omezenější než my.
„…rychlým tempem se zhoršuje od zavedení kvantitativního posuzování „kvality“ časopisů tzv. impaktním faktorem (IF), kterého „se chytli“ poskytovatelé financí, vydavatelé a často i samotní vědci.“
Je mi líto, ale já vidím docela dobrou, i když zajisté nikoli absolutní korelaci mezi „skutečnou kvalitou“ (ať už to znamená cokoli) a hodnotou IF. Co je vlastně ta „skutečná kvalita“? Většinou věříme, že jejím korelátem je citovanost. I proti takovému parametru lze zajisté vznést určité námitky – např. to, že se většinou ukáže až za několik let, že nezaslouženě nadhodnocuje přehledné články a nespravedlivě podhodnocuje práce do jisté míry „pouze“ potvrzující již o něco dříve nezávisle publikované výsledky.
„…projít bez dobré adresy či „gardedámy“ je pro našince těžké“.
Tohle myslím není pravda – většinou spíše výmluva…
„Jedinými aktéry celého publikačního procesu, kteří z něj mají profit, jsou vydavatelé časopisů. ….. příjem vydavatele za jeden článek je průměrně 5 tisíc USD, z čehož zisk činí 20–30 %.“
Ano, svatá pravda – zisk je naprosto nehorázný, a to proto, že v současném systému založeném na předplatném prostě neexistuje konkurence a každý kvalitní časopis je vlastně v monopolistické pozici – každá dobrá knihovna ho musí mít, a to i za přemrštěnou cenu.
„Snaha naroubovat OA na existující systém publikování vytvořila kočkopsa. Instituce stále platí předplatné tradičních časopisů a zároveň rychle vznikají nové časopisy fungující v módu OA“.
Ano, další velká pravda, ale nesprávný závěr – je prostě třeba co nejrychleji přejít plně na OA a zlikvidovat předplatné jednotlivých časopisů.
„Velcí vydavatelé vycítili příležitost a začali chrlit „klony“ zavedených časopisů, které jsou čistě on-line a OA.“
Ano, a je to tak správné – to ukazuje, že onen alternativní OA model může i z komerčního hlediska dobře fungovat!
„Ovšem i pro starší časopisy zavedli tzv. hybridní systém, kdy si autor může zaplatit (prakticky v kterémkoliv časopise) za „otevření“ svého článku. Motivací autorů k zaplacení OA bývá předpoklad, že to zvyšuje citovanost článku (efekt může být často zanedbatelný) nebo požadavek poskytovatelů grantů mít všechny výstupy OA.“
Správně by to mělo být tak, že o sumu, kterou získá vydavatel prostřednictvím platby za OA, by měl snížit předplatné. Tak tomu ovšem není a vydavatelé těží z této absurdní situace dvojího placení.
„Skupina takových grantových agentur (především evropských) vytvořila organizaci cOAlition S, která přišla s iniciativou Plan S požadující kompletní přechod na OA od roku 2020 (v posledním měsíci uznali na základě reakce zainteresovaných organizací nereálnost plánu, upravili jej a odložili na rok 2021).“
Pevně doufám, že ten nový termín už odložen nebude a že se konečně posuneme k naprosté dominanci modelu OA.
„Zde bych si dovolil poznamenat, že ani česká kotlinka nezůstala nedotčena OA posedlostí. Před pár měsíci (!) byla schválena „Národní strategie otevřeného přístupu ČR k vědeckým informacím na léta 2017-2020.“ Ano, tato strategie předložená Pavlem Bělobrádkem byla schválena až po uběhnutí poloviny období, ke kterému se měla vztahovat! Ale není to žádná škoda. Téměř třicetistránkový spisek je plný frází typu: „Z volné dostupnosti informačních zdrojů těží jak jejich původci, tak uživatelé.“ (uvedené bez důkazu tvrzení) nebo „Otevřené publikování, a to bez navyšování rozpočtu i administrativní zátěže na straně poskytovatele i příjemce, by mělo být vyžadováno u všech příjemcům podpory VaVaI.“ Z dokumentu vyzařuje totální neznalost skutečné badatelské činnosti a „provozu“ výzkumných laboratoří. „Strategie“ tedy není žádnou skutečnou strategií a nemá ani cenu papíru, na němž je natištěna, natož pracovního času lidí, kteří na tom „usilovně“ pracovali.“
NAPROSTO nesouhlasím. Zaplať pánbůh za tuto iniciativu a „posedlost“! To, že tento dokument, jako naprostá většina podobných úřednických výplodů, je plný frází je jen nepodstatnou vadou. Důležité je, že se hlásí ke správnému principu.
Mnozí badatelé žijí v iluzi, že v současném vydavatelském podnikatelském modelu založeném na předplatném publikují „zadarmo“. Je ale zřejmé, že při správném nastavení (o které by se postaraly tržní mechanismy) by celkové náklady pro výzkumné instituce byly nejspíše o dost nižší, než nyní – peníze utrácené na předplatné by se prostě použily na autorské publikační poplatky. Jsem přesvědčen, že tento nový model by také pomohl pozměnit ten současný „kastovní“ systém časopisů založený na IF. To, že se vydavatelé brání přechodu na OA, jasně svědčí o tom, že se bojí snížení současných nemravných zisků.
„Jak ale skutečně „překlopit“ systém od placení uživateli-čtenáři k placení autory? To by vyžadovalo nepravděpodobnou dohodu všech aktérů.“
Proč „nepravděpodobnou“ dohodu? Stačilo by, abychom vědecké instituce prostě odmítly nadále hradit předplatné a začali publikovat jen v OA…
„A jak zajistit, že vědci budou mít prostředky na poplatky a tyto budou nastaveny férově?“
Výše férových nákladů je dobře známa. A jsem si jist, že ve výsledném daleko konkurenčnějším prostředí budou náklady postupně klesat. A je důležité si uvědomit, že publikační náklady tvoří průměrně je zhruba 1% celkových výzkumných nákladů. V této souvislosti jsem také přesvědčen, že model založený na hrazení publikačních poplatků (ať již z autorových zdrojů nebo prostřednictvím jeho instituce) může omezit jistou inflaci málo kvalitních článků publikovaných v časopisech žijících z předplatného.
„Osobně se domnívám, že vydavatelské domy budou udržovat „hybridní dobu“ co nejdéle.“
Tomu je právě potřeba zamezit jednotným postupem vědců, resp. koalice jejich institucí, který přinutí vydavatele k přechodu na výhradní OA model.
„Kdo by si nedal za jednu práci zaplatit dvakrát, že? Tedy zásadní otázka stále zní „cui bono?“. Domnívám se, že to zatím bohužel nejsou autoři-badatelé.“
Jsem přesvědčen o tom, že odpovědí na onu latinskou otázku je: autoři-badatelé (ale i badatelé ne-autoři)! - viz moje argumenty výše. Hlavním kladem bude všeobecná a okamžitá přístupnost všech publikací, bez ohledu na to, které časopisy mají předplacené naše knihovny. Samozřejmě bude nutno přimět vydavatele (kteří jsou na nás naprosto závislí - ještě více než my na nich!) aby zdarma zpřístupnili i veškeré minulé publikace v jejich časopisech.
„Nestálo by za to spojit přechod k OA s celkovou zásadní obrodou systému vědeckého publikování? A neměla by iniciativa vzejít od nás, vědců?“
To je správný závěr – ale řešením je právě autorem kritizovaný model OA, který právě vzešel od vědců!
Další důležitou složkou oné probíhající obrody systému vědeckého publikování je také využívání zcela bezplatných preprintových serverů. Fyzikům se již skoro 30 let velmi dobře osvědčuje arXiv, biologové začínají podobně stále více využívat bioRxiv.
Závěr – podporujme ze všech sil všeobecný a co nejrychlejší přechod na Open Access!!
Autor: Václav Hořejší
