V rozhovoru se mj. říká:

„Jak se na české vysoké škole zakládá vědecká skupina?

No je to trochu partyzánština, protože neexistuje systémový postup, jak toho docílit. Vědecké skupiny vlastně ani formálně neexistují. Nejmenší správní jednotkou, alespoň u nás na škole, je katedra nebo ústav, jehož další členění je neformální. Pseudoexistence skupiny je tedy dána jakousi historickou tradicí, tedy tím, že skupina studuje jeden konkrétní systém, nebo používá konkrétní metodologii nebo přístroj. Může být také definována výzkumnými granty, jejichž zdroj je ale často mimo školu.

To nezní moc pozitivně. S čím se tedy mladý vědec může potýkat?

K vlastní skupině vedou myslím dvě cesty podle toho, jak se člověk na školu dostane. Buď na vysoké škole studuje a po obhajobě dizertace pokračuje jako inbrední odborný asistent nebo se na školu dostane „z venku“. V prvním případě se musí odtrhnout od stávajících struktur a dostatečně se osamostatnit, což je ale těžké, protože struktury většinou existují právě proto, aby se nikdo neosamostatňoval. Ve druhém případě je potřeba mezi stávajícími strukturami najít prostor, ve kterém se dá vyrůst, a počítat s tím, že struktury budou spíš překážet než pomáhat.

Co ti po návratu z Německa v českém akademickém prostředí chybí?

Kromě angličtiny mi hodně chybí obecné nadšení pro vědu. Když se v Česku potkám s kolegyní nebo kolegou, většinu času se bavíme o tom, kolik kdo musí napsat grantových zpráv, který vědec je jak citovaný a jaké mezilidské vztahy panují v té které vědecké skupině. V Göttingenu se vědou žije. Tabule s křídou je v kuchyni, na chodbě, v každé kanceláři, aby si lidé, kteří se před tabulí náhodou sejdou, mohli o přírodě povídat a psát.

V Česku si vědci nechtějí povídat o vědě?

Někdy se mi zdá, že opravdu nechtějí. Pro českého vědce je možná užitečnější probírat témata, která se týkají organizace vědy a pomáhají mu přežít v českém prostředí. O vědě si vědci samozřejmě také povídají, ale mám pocit, že je to méně spontánní. Domluví si pracovní schůzku, kde proberou pokrok ve společném projektu nebo vyřeší nějaký konkrétní problém. Takto se dá dělat dobrá řemeslná věda, ale přelomové myšlenky se spíš objevují během těch náhodných potlachů u kávovaru.

A co ta angličtina?

Moc často se s angličtinou v Česku nepotkávám. A mrzí mě to, protože se tak české akademické prostředí uzavírá zahraničním vědcům. Jde o praktické věci – webové stránky, formuláře, grantové výzvy, to vše by mělo být anglicky včetně komunikace s administrativou. Na MPI-BPC uměla anglicky i pokladní v menze. O tom si cizinci v Česku můžou jen nechat zdát. Dobrá angličtina je podle mě důvod, proč jiné malé národy jako Dánové nebo Nizozemci jsou na mezinárodní vědecké úrovni mnohem úspěšnější než my."

Čtenář by z rozhovoru mohl snadno nabýt dojmu, že takhle špatné je to v české vědě všude. Naštěstí tomu tak není – přinejmenším na některých ústavech Akademie věd (konkrétně třeba na Ústavu molekulární genetiky (ÚMG) nebo Ústavu organické chemie a biochemie) to již do značné míry vypadá podobně jako na těch špičkových západoevropských výzkumných institucích.

Výzkumné skupiny vznikají a zanikají podle jasných transparentních pravidel, komunikačním jazykem je angličtina, protože značná část zaměstnanců a hlavně studentů jsou cizinci, lidé si při svačině povídají o vědě. Jen pro ilustraci – na ÚMG momentálně působí 29 výzkumných skupin, z nichž 20 vzniklo v posledních 12 letech; dynamika je tedy docela vysoká. Každých 5 let procházejí ústavy hodnocením mezinárodními komisemi, které jdou až na úroveň jednotlivých skupin.

Přístrojové vybavení je na těchto pracovištích již zcela srovnatelné s tím německým.

Jen pro ilustraci – na ÚMG mj. působí jeden řešitel ERC Starting Grantu a jeden řešitel ERC Consolidator Grantu; jako tzv. Guest Group tam funguje „filiálka“ skupiny řešitele ERC Advanced Grantu z University Sussex, která tam přešla jednak kvůli hrozícím pobrexitovým problémům, ale také proto, že našemu lepšímu přístrojovému vybavení.

Takže – vysoké školy se mají kde inspirovat!

Autor: Václav Hořejší