Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Věř mi, na něco jsou ženské dobré…

16. 11. 2018
Věř mi, na něco jsou ženské dobré…

Nedávno jsem se dívala na německé televizi na film natočený podle skutečných událostí. Odehrával se v západoněmeckém Porúří koncem sedmdesátých let minulého století. Zaměstnankyně fotoateliéru Kunze zjistily, že za stejnou práci pobírají menší plat než jejich mužští kolegové. Začaly vést kampaň za stejnou mzdu, obrátily se na soud...

... Zaměstnavatel argumentoval, že rozdíly v platech jsou způsobené různou pracovní náplní, nespolehlivostí zaměstnankyň matek, menším technickým nadáním a rozdílnými biologickými predispozicemi žen a mužů. Na konci filmu jsem si uvědomila, že podobné nesmysly jsem ještě před dvěma roky poslouchala v práci.

Zlatá studentská a postdoc léta

Hned na začátku podotýkám, že jména osob v následujícím textu byla změněna, avšak příběhy zde popsané odpovídají skutečným událostem. V prváku na univerzitě nám v předmětu obecná chemie docent, posléze profesor Pohádka rád a opakovaně sděloval, že chemie není obor pro ženy. V publiku sedělo asi 60 % studentek. Docent Pohádka své tvrzení o menším talentu žen pro tento obor rád demonstroval mj. tím, že v případě složitého učiva k tabuli zval a dotazoval výhradně studentky. Tak se dělo i v období, kdy jsme ve cvičení brali elektrické obvody, se kterými nebyl kamarád nikdo, nicméně kolegové mužští studenti bývali ušetřeni trapných situací před tabulí. Docent Pohádka však nepříjemné chvilky ženám studentkám při přednáškách kompenzoval přátelskou atmosférou v laboratořích. Před Vánocemi nás bodrým tónem vyzýval, že pokud mu přineseme perníčky a cukroví, zajisté nám rád udělí zápočet. Ten pak samozřejmě ale udělil i těm, které jsme cukroví nepřinesly a mj. díky této jeho velkorysosti jsem postoupila do druháku.

Během dalšího studia jsem se s většími potížemi nesetkala. Asi i díky tomu, že osoby jako např. doktorand Poruba lákající mladičké studentky na soukromé audience do laboratoře pod záminkou seznámení se s jeho laboratorním křečkem na mě moc dojem nedělaly. Na takové jedince se stačilo tvářit nepříjemně a byl klid. V prvním zaměstnání, kde jsem byla postdoktorandkou, jsem větší problémy také nezaznamenala. Tedy ne já osobně. Ale doteď si vybavuji nasupený výraz kolegyně, co vedle mě seděla na jednom semináři v momentě, kdy jí doktorand přezdívaný Jasoň sahal pod stolem na stehno. Nebyli partneři, milenci, ba ani přátelé, přesto se k ní takto choval opakovaně. Když pak kvůli tomu skončil na koberečku u své nadřízené, byl nešťastný, protože kolegyně špatně pochopila jeho snahu o vytváření uvolněné a přátelské atmosféry na pracovišti. Pro pořádek a jedince znervózněné kampaní #metoo dodávám, že v kariérním postupu Jasoňovi tato kauza ani jeho dlouhodobé problémy s dokončením doktorátu nikterak neuškodily.

Jedna z devatenácti

Zdálo se, že skvělé časy budou na pracovišti mého posledního zaměstnavatele, který mj. hlasitě a opakovaně vyjadřoval zájem o hojnější zastoupení žen ve vedoucích funkcích. Takto jsem se stala v dané době jedinou ženskou vedoucí vědeckého týmu, dohromady jich bylo na pracovišti devatenáct. Byl to skvělý argument pro různé granty a jak mi sdělilo vedení, dostala jsem tuto pozici proto, že jsem byla žena…. ehm, pauza.... jo, a také dobrá. V době mého odchodu jsem si udělala malou bilanci, jak na tom bylo oddělení, které jsem měla na starosti a které před mým příchodem na pracoviště neexistovalo. Pominu-li vlastní odbornou práci, tak zářezy na pažbě představovaly dva Horizon 2020 granty z dohromady čtyřech na celém ústavu, 80 % nákladů na mzdy a 60 % nákladů na materiál, služby a cestovné týmu pokryté z grantů a podaný operák. Ten po mém odchodu vyšel a týmu přinesl dalších 7,5 mil. Kč na mzdy a investice. Takže asi žádná ostuda a příjemná startovní pozice pro profesora a bývalého vedoucího mé doktorské práce, který na pracoviště přišel a oddělení převzal.

Na pracovišti se také často a intenzivně vedly debaty o tom, proč je tak málo žen ve vedoucích funkcích, proč se mladé vědkyně nevracejí po mateřské nebo proč se ženy zdají být tak málo angažované. Biologické predispozice a z nich pramenící údajné odlišné životní priority žen a mužů byly jedním z možných vysvětlení. Často také ze strany řady mužských kolegů zaznívaly argumenty, že nižší celkovou mzdu (tj. nižší pohyblivou složku mzdy) má řada žen proto, že nepíšou tolik článků jako muži. Proč nepíší tolik článků jako muži? Jedna z teorií zněla, že ženy mají spíše analytické myšlení a řeší proto detailnější otázky, zatímco muži se syntetickým myšlením jsou schopni poskládat celkový obraz, a tudíž napsat i článek. Další vysvětlení bylo, že ženy nemají tolik grantů jako muži (aby si mohly přilepšit na platu) a to mj. právě proto, že nemají tolik článků. V tomto kontextu si nešlo nevšimnout kolegyně vědkyně, která články psát chtěla, ale vedoucí ji zahlcoval např. překlady pasáží z grantových žádostí, které se jinak zadávaly externě. Tato kolegyně také za svého vedoucího zastala řadu manažerských úkolů, které neplnil, čili měla pochopitelně méně času na psaní článků.

Horkým a často diskutovaným tématem bylo také mateřství. Pracoviště se vyznačovalo atypicky vysokým počtem žen nad 35 let, které nebyly matkami, a tudíž u nich odpadala jedna z údajných biologických překážek kariérního růstu. Nicméně i to byl problém, jak jsem zjistila hned první týden po nástupu na pracoviště. Noví kolegové mě pozvali na pivo a tuto nabídku jsem v rámci navazování nových kontaktů ráda přijala. Po pár půllitrech mi lehce ochmelený kolega důrazně doporučil, že ve svém věku bych děti již měla mít. Důležitost svého doporučení demonstroval následným plácnutím přes mou zadnici. Dostal kartáč, druhý den se sám od sebe omluvil za své řeči, k omluvě za plácnutí jsem jej dotlačila a další roky jsme spolu komunikovali již normálně.

Různé další pikanterie z doby své vědecké kariéry přeskočím a na závěr se podělím o rozhovor s jedním mužským kolegou, vedoucím technického podpůrného týmu. Konverzace se odehrála pár týdnů před mým odchodem. Kolega zvaný Bambino byl požádán, aby některý z techniků jeho týmu dočasně vypomohl v technické správě výzkumné infrastruktury v podobě vysoké měřící věže, za kterou jsem byla zodpovědná. Hovoru se také účastnila nová kolegyně Márina:

JÁ: Bambino, potřebovaly bychom v tomto a tomto ohledu na infrastruktuře pomoci, např. v ohledu prevence poškození přístrojů zásahy bleskem, instalaci nových bleskojistek atd. apod.
Bambino: Hm, no nevím, to je problém…
J: V čem je problém?
B: To je složité, nesnadné a tak dále
Následovala neplodná debata, kdy jsme se s Márinou snažily vysvětlit, co je třeba a přijít na to, v čem je problém.
B: Ale Márina tu práci na vysoké věži nemůže zvládat.
J: A proč ne?
B: No prostě nemůže.
J: Nechápu proč. Má doktorát z analytické chemie, tudíž měřícím přístrojům rozumí a třikrát týdně chodí lézt na stěnu, takže má i fyzickou kondici, nebojí se výšek a nedělá jí problém měřit i ve 200 m nad zemí. Navíc ji to baví, je zvídavá, zodpovědná a jsem s ní velmi spokojená.
B (mimochodem bez vysokoškolského vzdělání): No ona to nezvládne.
J: A proč tedy?
Otázku jsem zopakovala ještě několikrát.
B: No jste ženské. Věř mi, ženské jsou na něco dobré, ale na toto ne. Vy to nezvládnete.

„Cérka“ odchází

Když jsem z vědy odcházela, jeden mužský kolega vyjádřil nepochopení a říkal, že by jen tak neodešel, že vědu má moc rád. Záležitost jsem mu vysvětlila. „Kdybych já musel pořád něco dokazovat, tak odejdu už podstatně dřív,“ řekl mi na to. A tak jsem to vnímala také. Po výše uvedeném rozhovoru jsem si uvědomila, že problém není v tom, že lidé jako Pohádka, Poruba, Jasoň, Bambino a plejáda dalších nechápou, že ženské kolegyně mají stejně dobré předpoklady pro úspěšnou vědeckou kariéru jako kolegové mužští, že je třeba jim to nějak lépe vysvětlit a že by se pak mohli ke kolegyním začít chovat s respektem. Oni to totiž chápat nechtějí a přesvědčit je tedy nelze. Vtip je v tom, že díky této hře mají ženy v práci další šichtu navíc. Musí investovat svou energii do obrňování se vůči hloupým řečem, vymezování se vůči „přátelským“ fyzickým kontaktům, do dokazování, že na něco mají. Toto vše odvádí od vlastní práce a někdy je odvede definitivně. Pro mě osobně nebylo jedním z mnoha důvodů odchodu z vědy mateřství, malý zájem o kariéru, neúspěch, nedostatek či naopak přebytek nějakých biologických predispozic. Jen jsem už měla po krk prostředí, které by ze své podstaty mělo být pokrokové, ale v mnohém ohledu je myšlenkově na úrovni jednoho německého fotoateliéru z konce sedmdesátých let minulého století.

Na závěr je dobré dodat dvě věci. Ne, není to všude stejné. Pro mne je v současné době např. velmi příjemné, že klienti, pro které dělám na zakázky, mne oslovují „vážená paní doktorko“ nebo také „milá Alice“. V žádném případě „cérko“, jak to na mě jednou zkoušel jeden úspěšný profesor a nositel ocenění Česká hlava. A také je třeba dodat, že jsem se ve vědeckém prostředí samozřejmě setkala i s řadou příjemných a slušných mužských kolegů, na které ráda vzpomínám. Jejich hlasy ale často nejsou tolik slyšet.

 

Autorka: Alice Dvorská