Možná vám to jméno – Jeffrey Beall – mnoho neřekne, ale ve vědecké komunitě je dobře znám jeho Beallův seznam. Na něm byly evidovány takzvané predátorské časopisy, jež za peníze otisknou jakýkoli nesmysl tvářící se vědecky. Vykukové si díky takto podloudně vydaným článkům vydělávají peníze za proplácené „výsledky výzkumu“ (podle možností dané země) anebo i získávají akademické hodnosti – například v Albánii, predátorské to velmoci, nebo v Kosovu, kde si rektor takto mrzce nahnal profesuru...

Pokud se Jiří Drahoš, končící předseda Akademie věd, 24. března přihlásí ke své vážně zvažované kandidatuře na prezidenta, může počítat se širší podporou. Jsou jí nakloněni lidovci, Starostové nebo přední intelektuálové.

Impakt faktor (IF) časopisu je primitivní ukazatel. I proto je tak populární. Někteří akademici ho vzývají až s nábožensky slepou úctou. Nechávají ho rozhodovat o docenturách a profesurách a věří, že se podle něj dá věrohodně měřit kvalita vědeckých pracovišť. Pomýlenost a zaslepenost některých akademiků v této věci kontrastuje s tím, jací odborníci to jinak ve svých oborech jsou. Dnes zkusím vysvětlovat polopatě, na příkladech s obrázky.

Dobří vědci neustále opakují: věda je mezinárodní. Musí být totiž obohacována novými nápady, ideálně i odjinud, aby neustrnula. Dokladem, že nejdůležitější objevy vycházejí z činnosti vícerých týmů, je nejnovější žebříček Nature Index Collaborations. Nejvíce spoluprací v něm mají američtí a čínští vědci.

Rada vysokých škol kritizuje Metodiku17+ pro její nekonkrétnost, Jiří Nantl pro nekompatibilitu se současným právem, Václav Hořejší zase touží po stejném hodnocení univerzit a Akademie věd...

Navrhly ji čtyři desítky z 54 ústavů Akademie věd a na sněmu byla jasně zvolena nástupkyní Jiřího Drahoše. Po prezidentově podpisu začne jednat i s politiky. „V žádném případě bychom nesouhlasili, aby rozpočtová kapitola Akademie věd spadla pod plánované ministerstvo výzkumu,“ říká biochemička Eva Zažímalová. S kolegy se obává eventuálních politických tlaků.

Říká se, že političtí propagandisté a obchodníci s drogami nemají konzumovat vlastní zboží. Této staré moudrosti se nedržel úřad vicepremiéra Bělobrádka, a tak se při práci na Metodice 2017+ podle všeho zasnil a přenesl do časů, když již bude platit nějaký nový, zatím ovšem ani nenapsaný zákon o podpoře výzkumu. Výsledkem je několik poměrně podstatných problémů, z nichž některé se projevují už teď a další vystoupí na povrch časem.

Proč z nejvyspělejších zemí světa (OECD) právě Česko dává na společenské vědy nejmenší podíl veřejný výdajů na vědu a výzkum (VaV)? Jsou si toho vědomi kapitáni našeho systému VaV a co na to říkají? Ví se proč tomu tak je a je v tom nějaký strategický záměr? Ne. Současný stav je výsledkem slepé historie, neschopnosti se na něčem jiném než status-quo shodnout a nedostatku kvalitních informací, které by situaci ozřejmily a změny opodstatnily.

Začátek nového roku je podle mého názoru dobrým okamžikem pro jakousi soukromou aktualizovanou inventuru mých názorů na hlavní otázky vědní politiky v České republice, a to i v souvislosti s tím, že jsem jedním z poradců premiéra pro oblast výzkumu a vysokých škol. Následující text je pokusem o takový přehled. Některé pasáže jsou sice více či méně opakováním toho, co jsem už někde napsal, ale myslím, že to nevadí – platí přece, že opakování je matkou moudrosti...

V předchozím příspěvku jsem krátce okomentoval legislativní rej kolem vládní novely zákona 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu, vývoje a inovací z veřejných prostředků, kterou poslanecká sněmovna schválila 25. května 2016 jako zákon 194/2016 Sb. s platností od 1. 7. 2016. To, co se kolem této novely děje, je smutnou ilustrací bezradnosti vlády ve věci, která vyžaduje znalost souvislosti právních norem EU v oblasti výzkumu a vývoje s našimi národními právními normami.