facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Jakub Eberle: Expati a smysl lokální společenské vědy

23. 4. 2019
Jakub Eberle: Expati a smysl lokální společenské vědy

„Lokálnost“ vědy je pro mě především o vztahu mezi vědeckým poznáním a společností, v jejímž kontextu toto poznání vzniká a jíž by také mělo nějakým způsobem sloužit. Tento problém se mě osobně dotýká hned v několika rovinách. Stejně jako lidé z iniciativy Czexpats, také já jsem vědecký migrant, i když (dočasně?) bývalý.

Větší část z posledních deseti let jsem strávil studiem, výzkumem a výukou v Británii a Německu. Moje vlastní lokalizace je tedy poměrně složitá. Kde je vlastně společnost, ke které bych měl mluvit?

Podobně je to i s mým odborným zaměřením. Zkoumám mezinárodní vztahy, tedy obor, který se na první pohled lokalizaci brání a svůj zájem často definuje jako to, co místní kontexty – obvykle chápané jako národní státy – překračuje. Zároveň ale působím v ústavu, jehož posláním je vedle základního výzkumu také výzkum aplikovaný, jehož vyústěním je například poradenství pro české státní instituce, a obecná kultivace české veřejné debaty. Globální obor, lokální publikum.

Odkud pramení relevance společenské vědy?

Problémy s povahou a smyslem lokální společenské (a humanitní) vědy jsou úzce spojené s otázkou, kdo je vlastně naší cílovou skupinou. Ke komu by se vědci měli obracet a komu by jejich poznání mělo sloužit? Domnívám se, že jako společenští vědci hovoříme ke dvěma různým cílovým skupinám zároveň. Ty nám také poskytují zpětnou vazbu a posuzují relevanci naší práce.

První z nich je úzce propojená a vysoce globalizovaná vědecká komunita, která hodnotí kvalitu výzkumu na základě svých standardizovaných procesů a metod. Naše výstupy procházejí neustálým hodnocením, zejména formou anonymních recenzních řízení. Následně jsou publikovány v převážně anglofonních odborných časopisech či knihách, které jsou hierarchicky uspořádány v žebříčcích typu SCOPUS či Web of Science. To by teoreticky mělo vést k vytříbení nejlepších poznatků a jejich následnému ocenění. (Prakticky si to s sebou nese řadu problémů, které tento ideál poněkud komplikují, ale o tom jindy.) Kritéria se liší obor od oboru, ale např. v tom mém je k cestou k úspěchu zejména důraz na teorii, zobecnění a přenositelnost poznatků či robustní a univerzálně použitelná (ideálně pak kvantitativní) metodologie. Věda oceňuje abstrakci a odstup od kontextu.
Druhou cílovou skupinou je pak naopak velmi lokalizovaná společnost, v níž žijeme. Ta od společenského vědce po právu očekává, že bude schopen pojmenovávat její palčivé problémy, identifikovat jejich příčiny, upozorňovat na jejich často nesamozřejmé důsledky, či dokonce nabízet řešení. Žádoucí výstupy by tedy měly být široce srozumitelné a ideálně i jednoduše aplikovatelné. Z mé zkušenosti to často znamená nezájem o „akademické“ abstrakce a naopak poptávku po konkrétnosti a detailní znalosti místního kontextu.

Globálně uznávaní vědci versus vlivní lokální experti

Osobně považuji za důležité oba zmíněné zdroje relevance. Potíží je, že jejich nároky jsou často velmi protichůdné. Teoretická studie otištěná v americkém odborném časopise autorovi přinese vědecký kredit, ale její společenský dopad bude naprosto minimální. Komentáře v médiích či zapojení do tvorby veřejných politik, třeba skrze konzultace pro státní orgány, naopak mohou přímo přispět společensky, pro vědeckou kariéru ale příliš bodů nepřinesou (i když nové hodnocení v rámci Metodiky 17+ na ně již alespoň pamatuje).

Čeští společenští a humanitní vědci pak tuto situaci příliš často řeší volbou krajních možností. Na jedné straně stojí cesta akademického eskapismu, kdy výzkumník investuje energii do náročného budování globálního vědeckého renomé a rezignuje na snahu srozumitelně hovořit k problémům své, lokálně ukotvené společnosti. Druhou variantou je pak cesta provincializované „národní vědy“, která se navíc často uzavírá za jazykovou hráz, vyhýbá se nejistým střetům s globální konkurencí a nesnaží se příliš reflektovat (a už vůbec ne utvářet) mezinárodní trendy. Ušetřenou energii pak tito vědci často investují do pěstování kariéry lokálních expertů, ceněných státními orgány či hojně vystupujícími v médiích.

Jistě, tento kontrast je zjednodušením a skutečnost je mnohem barvitější. Pokud se ale podívám do svého oboru, pak těmi mediálně nejviditelnějšími a bohužel často i k politickým konzultacím zvanými politology či odborníky na světovou politiku jsou kolegové s minimálním mezinárodním renomé. A platí to i naopak – řada kolegů s úctyhodnými vědeckými kariérami rezignovala na výraznější vstup do veřejného prostoru či tvorby politik. Špičkový společenskovědní výzkum a veřejná debata se tak často míjejí. Prostor vyklizený kvalitními vědci pak získávají ti, kteří se svou expertízu – a tedy autoritu mluvit ke společnosti – ani nesnaží obhájit před náročnějším mezinárodním publikem.

Expati a smysluplná lokální věda

Společenské a humanitní vědy je rozhodně potřeba „dělat lokálně“. Klíčové problémy našich společností totiž nepochybně mají svou silnou místní dimenzi. Např. populismus či oligarchický kapitalismus se v Česku projevují trochu jinak než třeba v Itálii, Rusku či Spojených státech. Společenská věda by měla být schopná tyto problémy identifikovat a přispívat k jejich veřejné diskuzi (a ideálně i řešení), což není možné bez hluboké znalosti a zasazení do lokálního kontextu.

Zároveň je ale potřeba důrazně odmítnout ztotožnění této lokalizace poznání s provincializací, a to v obou jejích podobách: výše zmíněného uzavírání se do sebe, ale i slepého kopírování světových vzorů. Lokálnost a globálnost zde nesmí stát v protikladu, ale měly by fungovat jako dvě vzájemně se proplétající roviny poznání. Dobrá věda by tedy měla při analýze lokálních problémů zároveň reflektovat jejich mezinárodní dimenzi – např. v podobě jiných variant zmíněných populismů a kapitalismů. Měla by znát a používat teorie a metodologie uznávané a prověřené globalizovanou odbornou komunitou. Tyto postupy a standardy by zároveň ale neměla jen otrocky přebírat, ale také kultivovat, upravovat a inovovat na základě své originální kontextuální zkušenosti. Globální poznání by neměla jen instrumentálně používat, ale také aktivně spoluutvářet.

To se vše mnohem snadněji říká, než dělá a k dobře dělané a relevantní společenské vědě vede mnoho různých cest. Domnívám se, že v českém kontextu bychom měli začít překonáváním výše zmíněných dilemat a snažit se spojovat lokální i globální kontexty a hovořit zároveň k úzce vymezeným vědeckým kruhům i šířeji definované veřejnosti.

V tomto propojování a překonávání by významnou roli mohli sehrávat mimo jiné právě vědečtí expati, a to díky komplikovanému vztahu ke své vlastní lokalizaci, který jsem popsal v úvodu. Osobní zkušenost s pohybem mezi různými společenskými i vědeckými kontexty je totiž ideálním předpokladem pro uvědomování si, v čem jsou tato různá prostředí odlišná, v čem jsou si podobné a jaké globálněji platné aspekty je spojují. Tak do toho.

 

Autor: Jakub Eberle

Zdroj: Czexpats In Science


Jakub Eberle2Jakub Eberle

Je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, kde se zabývá především českou a německou zahraniční politikou a teorií mezinárodních vztahů. Vystudoval University of Warwick (PhD), University of St Andrews (MLitt) a Univerzitu Karlovu (Bc.). Absolvoval výzkumné a přednáškové pobyty na Freie Universität Berlin a Heinrich-Heine-Universität Düsseldorf.