facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Jaroslav Icha: Finsko z pohledu postdoka

19. 2. 2019
Jaroslav Icha: Finsko z pohledu postdoka

Ve svém příspěvku se budu nejprve věnovat své pracovní zkušenosti postdoka ve velké laboratoři v oblasti biomedicíny ve Finsku. Dotknu se i obecně fungování vědy ve Finsku. Kdo bude mít výdrž, může si v druhé části přečíst několik mých obecnějších postřehů o Finech a Finsku z pohledu cizince.

Jak si člověk najde postdok pozici ve Finsku? Můj příběh je poměrně netradiční. Se svojí budoucí šéfovou Johannou Ivaska jsem se nepotkal ani na konferenci, ani na základě osobního doporučení, nýbrž přes Twitter. Její tým byl, stejně jako já, velmi aktivní na Twitteru. První krok, který jsem podniknul byl, že jsem oslovil několik členů laboratoře a vyzvídal, zda by měli volné místo pro postdoka a jak se jim v Ivaska lab líbí. Teprve poté jsem kontaktoval svou budoucí šéfovou standardně emailem a domluvili jsme se na interview v Turku. O tři měsíce později už jsem dělal první experimenty v její laboratoři. Takže poučení je, že i přes sociální sítě lze sehnat práci ve vědě. Třeba tato zkušenost poslouží někomu dalšímu jako inspirace nebo alespoň jako výmluva, proč místo pokusů tráví čas na Twitteru.

V hledání postdok pozice mi pomohla silná značka Ústavu Maxe Plancka pro molekulární buněčnou biologii (MPI-CBG) v Drážďanech, kde jsem získal titul Ph.D. MPI-CBG se budu věnovat v dalším blogovém příspěvku někdy v budoucnu, protože tato instituce si zaslouží v Česku více reklamy. Ač tam několik Čechů působí, stále mě překvapuje, že mnoho studentů biologických oborů tento ústav nezná. A znát by ho měli, protože je to nejbližší místo od českých hranic (společně s Biocentrem ve Vídni), kde lze dělat skutečně světovou vědu.

Když jsem vybíral výzkumnou skupinu na postdok, držel jsem se klasické rady, že je lepší jít do zavedené laboratoře ke známému profesorovi (v mém případě profesorce, držitelce dvou ERC grantů). Musím říci, že se mi to zatím vyplácí. Neměl jsem problém se získáním financování (EMBO Long Term Fellowship a lokální grant od univerzity v Turku) a hned v prvním roce jsem se dostal ke psaní přehledného článku ve velmi prestižním časopise. Náš tým je plný motivovaných lidí, jejichž společné know-how je možné využívat každý den. Jméno Prof. Ivaska otevírá nejedny dveře. Pozvánky psát články přichází od editorů samy a celkově jsem získal pocit, že se nám publikuje snáze, než kdybychom byli z nějaké neznámé vědecké skupiny. Nemělo by to tak být, ale vědu dělají jen lidé a bohužel často nejde jen o to, co bylo objeveno, ale i kdo to objevil. Málokterý výzkumník v Česku má takto silnou osobní značku a síť známých mezi vědci a editory odborných časopisů.

Práce pro slavnou profesorku s dvacetičlenným týmem s sebou samozřejmě nese to, že můj projekt od ní nedostane příliš pozornosti a času, alespoň zpočátku. V momentě, kdy už se rýsuje v datech nějaký příběh, který stojí za to sepsat, tak se šéfka zapojuje intenzivně jak do formování osnovy tak i do psaní článků. Přistupuji k tomu tak, že samostatné myšlení a vedení projektu se od postdoků tak jako tak očekává a je to svým způsobem test, zda je člověk schopen obstát sám za sebe a zda se na vědu skutečně hodí. Je důležité dodat, že ač je Ivaska lab velmi úspěšná, ze sedmi postdoků, kteří skupinou zatím prošli, má vlastní výzkumný tým jen jeden a zbytek většinou našel místa v biotechnologických a farmaceutických firmách. To je neúprosná matematika současného akdemického systému, kdy do základny vědecké pyramidy vstupuje čím dál více studentů, ale míst na vrcholku je stále stejně už několik desetiletí. Uvedu jeden alarmující příklad za všechny. Můj o pár let starší kolega (H index=16, což je v biologii pro postdoka opravdu hodně) se marně snaží najít po Evropě místo na založení vlastní výzkumné skupiny. Je pravda, že Česko tedy ještě nezkoušel. Já tuto situaci na pracovním trhu beru v potaz a počítám s tím, že můj pobyt ve vědě je na dobu určitou a snažím se rozvíjet i dovednosti, které se budou hodit i mimo akademickou sféru ve „skutečném světě“, jak s oblibou vědci říkají.

jara3

Podpora vědy ve Finsku

Finové jsou malý národ a podobně jako Češi byli po většinu své historie ovládáni okolními mocnostmi. Nicméně nesvádějí svoje neúspěchy na nikoho jiného a vědí, že si budoucí blahobyt musí odpracovat. Jednou z klíčových strategií, kterou zvolili je extrémní důraz na vzdělávání, výzkum a vývoj. Jejich úspěchy nejsou náhoda, ale plody dlouhodobé národní strategie a správných politických rozhodnutí, které vidí za horizont jednoho volebního období.

Od Finska můžeme leccos okopírovat. S populací 5,5 milionu lidí naráží jejich management vědy na podobné výzvy jako v Česku. Vědecká komunita ve Finsku je malá, všichni se osobně znají a peníze na základní výzkum rozděluje jedna jediná grantová agentura. Takové prostředí může zhoršovat např. transparentnost grantových soutěží, což se řeší již na úrovni postdok grantů mezinárodními hodnotícími panely, které nejsou ve střetu zájmů. Finové vědí, že nemohou být ve světové špičce ve všech oborech, proto identifikovali pět hlavních oblastí, na které se soustředí. Na R&D se ve Finsku dlouhodobě věnuje 3 a více % HDP. V porovnání s tím má Česko co dohánět. I nyní, v době ekonomického růstu investuje jen asi 1,8 % HDP. Ve Finsku mnohem lépe fungují inovace v soukromém sektoru. Firmy platí 70 % celkového R&D rozpočtu Finska. A na průmyslu, kterému dominují moderní technologie, je to vidět. Finové se dávno oklepali z kolapsu Nokie a v několika městech Finska existuje dynamická startupová scéna. Největšími plátci daní v historii Finska, což je mimochodem prestižní věc a zdroj hrdosti, jsou bývalí vlastníci firmy Supercell, která byla založena v roce 2010 a produkuje hry pro mobilní telefony. Suma, kterou každý Fin zaplatil na daních, se každý rok zveřejňuje v online databázi přístupné všem.

Dalším důvodem finského úspěchu jsou cílené programy na přilákání studentů a expertů ze zahraničí. Například grant od univerzity v Turku, který jsem získal, byl určen jen pro cizince. Finové si uvědomují, že jsou malý národ a sami nestačí na to, aby posouvali svoji vědu a inovace kupředu. Často dostávám dotaz, proč jsem se přestěhoval zrovna do Finska. Finové nejsou natolik sebevědomí, aby předpokládali, že jejich země automaticky přitahuje vzdělané pracovníky ze světa. Jsou většinou příjemně překvapení, když jim vysvětlím, že to pro mě byla profesně výborná volba. Vědců z jiných zemí tu pracuje více než v Česku, ale s výjimkou Helsinek je to méně než třeba v Německu nebo Anglii, což je myslím hlavně kvůli jisté fádnosti menších finských měst a složitosti finštiny, která je pro cizince téměř nenaučitelná. Naštěstí všichni Finové mluví výbornou angličtinou a pomáhají i dvojjazyčné nápisy ve finštině a švédštině, která je druhým úředním jazykem. Švédštinu je možné rozkódovat. Univerzita je pořád rozpoznatelná universitet a ne finské yliopisto. Důvodem bude určitě i klima a temná zima, což nevyhovuje každému. Mně osobně vadí jen ranní vstávání do tmy od podzimu do jara.

Nedávno médii proběhla zpráva1,2, že Česko chystá národní inovační strategii, aby se do roku 2030 zařadilo mezi inovační velmoci jako jsou třeba právě Finsko, Izrael nebo Dánsko se sloganem, „Česko: země pro budoucnost”. Těžko říci, co si od toho slibovat, vzhledem k tomu, že Česko už má za sebou neúspěšnou implementaci podobné strategie z roku 2005. Můžeme jen doufat, že tentokrát to dopadne lépe a strategii bude uvádět do praxe nová generace úředníků a manažerů vědy, a že se třeba opravdu inspirují západoevropskými zeměmi nejen na papíře, ale i v činech. Není třeba dodávat, že stovky českých vědců, kteří pracují nebo pracovali v těchto zemích jsou jednak výborný zdroj informací a zároveň, pokud by se podařilo jim ve velkém nabídnout příležitosti v Česku a dát jim rozhodovací pravomoc ve výzkumných institucích, mohou změnit kulturu práce na mnoha vědeckých pracovištích a přiblížit ji standardu zemí nejúspěšnějších v R&D.

Co spojuje Čechy a Finy

Finové milují houby. Na houby chodí většina Finů od jara do podzimu a sbírají podobné druhy jako v Česku. Neexistuje asi žádný další národ kromě Čechů, u kterého propuká taková houbařská horečka. V hlavní sezóně jsou fotky plných košíků všude na sociálních sítích mých finských známých, stejně jako jsme na to zvyklí od nás. Finskou vášeň pro houby jsem poznal na podzim, kdy se ředitel našeho ústavu rozhodl uspořádat team buildingovou akci. Socializace měla probíhat pod záminkou procházky v lese a sbírání hub. Jenže když se přijelo k lesu a team building měl začít, všichni Finové ihned utekli do lesa za houbami, aby se vyhnuli této pro ně nepříjemné sociální aktivitě. Svým způsobem se akce vydařila, protože si všichni vezli domů košíky hub, ale nové kolegy jsem ten den nepoznal.

Finové jsou uzavření. V minulém odstavci už jsem naznačil, že jim dělá trochu problém se seznamovat s novými lidmi a většinou o to nejeví příliš zájem. To je asi jediné, co bych jim vytknul. Existuje o tom i příručka pro cizince „Finnish nightmares“, kde je vysvětleno, že pro Finy neexistuje horší noční můra, než small talk se sousedem na chodbě nebo s kolegou ve výtahu. Také se důrazně doporučuje nenarušovat Finům osobní prostor, který je větší než u ostatních národů. Podání ruky na pozdrav se příliš nenosí a už vůbec není radno kohokoliv objímat. Finové trochu roztají v sauně, kde si rádi povídají, a kterou mají buď přímo v bytě, nebo jí alespoň sdílí se sousedy v domě. Saunování je i součástí oficiálních akcí typu konference a vánoční večírek ústavu, takže nejprve s někým diskutujete u posteru a za chvíli se s ním už potíte v sauně. Díky saunování ve Finsku dobře funguje poučka, že si člověk může při prezentování představovat publikum nahé, aby se zbavil nervozity. I když Češi mají také pověst národa spíše uzavřeného vůči cizincům, určitě jsme vřelejší než Finové. Sociální aktivity a spolupráce napříč laboratořemi jsou určitě oblasti, kde má náš ústav co zlepšovat a společně s několika dalšími zahraničními postdoky na tom v současnosti pracujeme.

Finové holdují ježdění na chatu a chození do přírody. Finská představa ideální letní dovolené je odjet s rodinou na chatu někam do lesů, nejlépe k jezeru a tam několik týdnů pobýt daleko od lidí, saunovat se a odpojit se od internetu. Toto opravdu praktikuje většina populace, a proto se v červenci pracovní život ve Finsku skoro zastaví. S oblibou pobytu v přírodě souvisí i masivní popularita skautingu mezi dětmi ve Finsku. Ve skautu působí i moje šéfová a její dvě děti. S velkou vášní mi vyprávěla, jak z postdoku v Anglii létala do Finska, jen aby se účastnila několikadenní skautské soutěže v divočině, kde jde o přežítí v přírodě, schopnost navigace a přírodovědné znalosti.

Finové mají rádi alkohol. Ve Finsku jsou zavedeny účinné bariéry pro nadměrné pití alkoholu, které opravdu fungují, ale Finové stejně pijí víc, než by měli. Tím, jak je alkohol předražený, se vyplatí podniknout i cestu do Estonska trajektem čistě s cílem naložit si auto po střechu alkoholem. To je typický zvyk před oslavou dokončení Ph.D., karonkkou, která je sama o sobě velmi zajímavý tradiční akademický rituál. Ten se sestává z formální večeře, kde čerstvý držitel titulu oblečen ve fraku nebo v případě žen ve večerní róbě pronáší děkovné proslovy ke kolegům, profesorům a rodině. Ti poté pronáší pochvalné projevy o něm. A celý proces trvá několik hodin. Na přežití všech těchto projevů se pár sklenek alkoholu docela hodí. Ve finštině existuje slovo kalsarikännit, které znamená pití alkoholu ve spodním prádle sám doma na gauči. Fakt, že existovala potřeba vynalézt speciální slovo pro tuto činnost naznačuje, že se jedná o oblíbený způsob trávení volného času. Musím říci, že mezi vědci jsem se setkal spíš s opačným extrémem. Několik mých kolegů jen co dojdou domů po dlouhém dnu v laboratoři hned pokračují do tělocvičny nebo vyběhnou ven trénovat na maraton.

Několik věcí, které mě ve Finsku překvapily

Finové milují čekání ve frontě. Jakmile vidí někde frontu, hned se do ní řadí. A předbíhání ve frontě vůbec nepřichází v úvahu. Občas striktní dodržování pravidel vede k zvláštním situacím, třeba u bufetu na konferenci, kdy všichni spořádaně čekají frontu u jednoho stolu a na člověka se upírá spousta nevraživých pohledů, když frontu obejde a nabere si jídlo z druhého stolu, kde je stejná nabídka, ale kde se žádná fronta netvoří. Vůbec všechna pravidla se ve Finsku striktně dodržují. Přechází se jen na zelenou, na kole se jezdí jen ve vyznačeném pruhu, v práci nikoho nenapadne nedodržovat pravidla bezpečnosti práce apod. Pro Čecha, který má v krvi spíš ohýbání pravidel a hledání jak je obejít, je to překvapivé, ale zvykne se na to rychle.

Všichni studenti pracují. Už na střední škole má většina finských teenagerů přes léto brigádu. Během studií se většina Finů úplně finančně osamostatní od rodičů a jsou na to hrdí, což chápu, ale stejně mám pocit, že čas strávený na různých brigádách musí jít na úkor studia. Když jsem porovnával svoje letní prázdniny během studií s běžnou finskou zkušeností, tak já jsem se raději finančně uskromnil, ale cestoval jsem stopem někde po Asii a případně se učil na nějakou nedodělanou zkoušku. Většina Finů trávila prázdniny na pokladně supermarketu nebo v domově důchodců jako pomocná síla. Mnoho z nich nebylo během studií na pořádné cestě mimo Evropu, což mi přijde škoda, protože později v životě už člověk tolik času a chuti objevovat jiné země a kultury nemá.

Finové vypijí nejvíce kávy ze všech národů. A vědci se rozhodně snaží, aby Finy o toto prvenství nikdo nepřipravil. Káva se pije minimálně třikrát denně. Ráno ihned po příchodu do práce, s obědem a následuje další pauza na kávu v průběhu odpoledne. Všudypřítomná káva zdarma je samozřejmostí i v restauracích. Pití kávy rozhodně není na úkor produktivity, možná naopak.

Rád poradím dalším Čechům, kteří by se chystali jet dělat vědu nebo na Erasmus do Finska. Zároveň bych se tímto blogem rád propojil s dalšími českými vědci, kteří už ve Finsku působí s vizí uspořádat lokální finské Czexpats setkání. Můj email snadno najdete. Děkuji, že jste dočetli až do konce. Kiitos!

 

Autor: Jaroslav Icha

Zdroj: Czexpats in Science


JaraJaroslav Icha vystudoval magisterský obor buněčná a vývojová biologie na PřF UK v Praze. V roce 2012 nastoupil na Ph.D. studium na Ústav Maxe Plancka pro molekulární buněčnou biologii v Drážďanech, kde se zabýval vývojem sítnice. Od roku 2018 působí jako postdok na Turku Centre for Biotechnology ve Finsku a zkoumá receptory buněk pro mezibuněčnou hmotu, integriny. Ve volném čase se mimo jiné věnuje přípravě soutěžních úloh Biologické olympiády.