facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Hana Hušková a Jan Valečka: Jak se bádá ve Francii

8. 4. 2019
Hana Hušková a Jan Valečka: Jak se bádá ve Francii

Ani pro jednoho nebyla Francie první volba, svého rozhodnutí však nelitují. Věda je zde kompetitivní, což se neobejde bez vysokého pracovního nasazení. Alespoň ve vědě tedy neplatí předsudek, že Francouzi se flinkají. Na druhou stranu ale ovládají umění žít a domů si práci neberou.

Hanka měla původně jet na magisterskou stáž do New Yorku, ale šéf hostující laboratoře se zrovna stěhoval do Francie. „Budiž, alespoň bude cesta levnější,“ řekla si, a nakonec z toho byly čtyři roky v Lyonu na International Agency for Research on Cancer (IARC). O organizaci IARC jste možná nedávno slyšeli v souvislosti se zařazením červeného masa mezi karcinogeny. V mediálních zkratkách se možná jevila bizarně, ale ve skutečnosti se jedná o pozoruhodnou instituci zaměřenou na epidemiologii a prevenci nádorů. Nicméně IARC patří pod Světovou zdravotnickou organizaci a platí v něm jiná pravidla než v rámci francouzského systému. S tím se Hanka blíže seznámila, až když se přesunula na postdoktorandskou pozici do Centre de Recherche en Cancérologie v Marseille (CRCM).

Honza v Marseille dokončuje doktorát. Ani pro něj nebyla Francie první volba, ale vykrystalizovala v rámci plánů B-E, když plán A nevyšel. Teď ho najdete v Centre d’Immunologie Marseille-Luminy (CIML).

1

Základní doba doktorského studia ve Francii je tři roky. Může být – a u experimentálních oborů zpravidla bývá – prodloužena o rok, ve výjimečných případech o dva (například když se vám v průběhu studia narodí děti). Důležité je, že většina univerzit nepřijme na doktorát člověka, který nemá zajištěn plat alespoň na základní dobu doktorátu. Takže se nestává, že by se doktorand musel živit ještě jinou prací. Někdy ale laboratoře využívají štědré francouzské podpory v nezaměstnanosti a ve čtvrtém ročníku už studenta neplatí. Stává se to častěji ve společenskovědních oborech. Existují také projektové výzvy speciálně na financování čtvrtého ročníku.

Podobně jako v jiných státech s rozvinutým systémem postgraduálního vzdělávání, i ve Francii student během doktorátu několikrát prezentuje před komisí, která mu udílí rady a doporučení, jak pokračovat v projektu. Jsou v zásadě dvě podmínky úspěšného ukončení studia: absolvování daného množství hodin kurzů (většinou jsou kvalitní, se širokým záběrem témat, občas dokonce i v angličtině) a sepsání a obhájení dizertační práce. Zejména ve společenskovědních oborech jsou požadovány relativně dlouhé práce, více než 300 stran. Na rozdíl od doktorátu v ČR, na francouzských školách nebývá podmínkou ukončení studia publikace přijatá k tisku, stačí odeslat k recenzi. I tak ale většina doktorandů během studia nebo krátce po něm publikuje prvoautorský článek. Každému je jasné, že to je důležitý bod pro další kariéru.

Podle různých žebříčků vědy a inovací patří Francie a její výzkumné instituce mezi nejlepší na světě (vizte Nature Index, Thomson Reuters, Bloomberg Innovation Index). Zásadní roli hraje veřejná sféra – jednak univerzity, ale zejména národní výzkumné agentury, z nichž největší je Centre national de la recherche scientifique (CNRS). Pracovat na smlouvu na dobu určitou, třeba jako postdoktorand, je možné jen po dobu necelých šesti let (obyčejně se smlouvy po pátém roce neprodlužují). Prakticky jediná šance, jak ve výzkumu získat dlouhodobou pozici, je zúčastnit se celonárodního výběrového řízení. Například pozice pro mladé výzkumné pracovníky vypisuje CNRS každý rok, vždy jednotky pozic v rámci výzkumné sekce. Do soutěže se ale hlásí mnoho desítek lidí a ti, kteří jsou pozvaní k pohovoru, za sebou mívají postdoktorandskou pozici v zahraničí a silnou publikační historii. Abychom to shrnuli, získat dlouhodobou pozici je velmi těžké, ale zároveň způsob výběru pomáhá udržovat konkurenceschopnost francouzské vědy a dělá z Francie dobré místo k doktorskému studiu nebo postdoktorálnímu výzkumu.

Z uvedeného také vyplývá, že je tu věda kompetitivní, což se neobejde bez vysokého pracovního nasazení. Alespoň ve vědě tedy neplatí předsudek, že Francouzi se flinkají. Smluvní pracovní doba je obyčejně víc než zákonných 35 hodin týdně, a nakonec ji, jako všude ve vědě, stejně nikdo nepočítá. Hodiny, které jsou ve smlouvě nad zákon, se promítají do náhradního volna, a tak množství dovolené překračuje těžko vybratelných 40 dní (zaměstnavatel musí poskytnout 25 dní dovolené, ale smluvní základ ve veřejných institucích bývá přes 30 dní). Neznáme nikoho, kdo by byl schopen si všechnu svou dovolenou vybrat. Je ale příjemné mít pufrovací zónu pro případ nenadálých situací.

Jakkoliv tvrdě Francouzi pracují v laboratoři, když skončí, jdou si v klidu s přáteli na „apéro“ a domů si práci neberou. Umění žít („savoir vivre“) se někdy projevuje dodržováním (a vyžadováním) pravidel ohledně krájení sýra a otvírání vína, většinou by se ale dalo vyjádřit rčením „nejenom prací živ je člověk“. Podle tohoto hesla je organizovaný i pracovní den: jednání a semináře se odehrávají během základní pracovní doby a čas oběda je svatý. Totéž platí pro dovolenou. Je běžné vzít si v létě alespoň dva týdny dovolené, i víc, a všichni předpokládají, že během tohoto času jste nedostupní. Vzhledem k tomu, že v srpnu si bere dovolenou celá Francie, včetně vašich spolupracovníků a lidí ve firmách, ze kterých objednáváte materiál a služby, je někdy nejlepší se přizpůsobit a vzít si dovolenou taky. Jestliže jste ale stihli všechno objednat v červenci, můžete si v srpnu užívat prázdný ústav a klimatizaci na veřejné náklady.

Co se týče jazyka, tak ve společenskovědních oborech, snad kromě ekonomie, je francouzština nezbytná. Nikoliv však v přírodovědných a technických oborech. Pravda je, že většina lidí v přírodovědném výzkumu je frankofonní, ale působí tu i hodně lidí z Asie, Jižní Ameriky i jiných míst Evropy, kteří nutně francouzsky nemluví. Minimálně lab meetingy a semináře tak většinou fungují v angličtině. Dále tu běží mezinárodní doktorandské a postdoktorandské programy, v rámci kterých probíhá administrativní komunikace výhradně anglicky. A v běžném životě si člověk alespoň zpočátku vystačí s angličtinou a středoškolskou latinou. Slovní zásoba moderní angličtiny je totiž výrazně ovlivněná francouzštinou, resp. jejím latinským základem. Prakticky to dnes znamená, že pokud nevíte, jak se co řekne, můžete zkusit použít anglické slovo s francouzskou výslovností. Existuje slušná šance, že se trefíte – pokud zrovna nenarazíte na některé z „faux amis“, neboli stejná slova s posunutým významem (podobně jako polské szukat a jeho český protějšek). Nicméně faktem je, že i většina mladých Francouzů se zdráhá mluvit anglicky. Důvodem není, jak se mezi Čechy traduje, řevnivost s Angličany, ale příšerná úroveň výuky angličtiny ve Francii. Podle našeho názoru se na současném stavu podílí i chronický perfekcionismus a nízké sebevědomí co se týče cizích jazyků. Lidé vás raději nechají používat vašich pět francouzských slov, než aby se sami ztrapňovali. A i když jdete ven s Francouzi, kteří anglicky umějí a snaží se, abyste jim rozuměli, do pěti minut stejně sklouznou do francouzštiny a ani si toho nevšimnou. Má to svoje výhody, protože se alespoň rychleji naučíte mluvit.

I v případě, že francouzštinu ovládáte, je poměrně náročné zorientovat se ve zdejší byrokracii. Velice rychle zjistíte, že každou věc je třeba třikrát dokládat, že všechno dlouho trvá a skoro nikdy vše nedodáte napoprvé správně. Zkrátka ideální psychický trénink pro vědeckou kariéru. Naštěstí jsou tu lidé v profesním styku velice slušní. Nikdy se nám nestalo, že by na nás byl úředník, prodavač či zdravotník vyloženě nepříjemný. Někdy se ještě omluví, že je všechno tak složité, ale že oni tu kafkárnu nevymysleli. Francie také postupně přechází na e-government, takže podávání daní, hlášení se k volbám a podobné úřední záležitosti se obyčejně dají vyřídit přes internet. Problém může nastat, pokud potřebujete s někým na dálku komunikovat. Francouzi totiž preferují telefonování a hlasové zprávy oproti psaní e-mailů nebo SMS. Telefonování v cizím jazyce je vyšší dívčí, ale pokud tento křest ohněm zvládnete, výrazně si zjednodušíte život.

Jedna ze zažitých představ o Francouzích, která odpovídá realitě, je, že rádi stávkují. Stávkují všichni, stávkují často. Od studentů na gymnáziích přes pošťáky, řidiče autobusů, letecké dispečery až po doručovatele jídla, učitele a popeláře. Stávka se zdá být první akcí, kterou lidé provedou poté, co si zanadávali u piva (ano, u piva, víno se pije k jídlu). Naštěstí existuje stránka cestlagreve.fr, agregátor stávek. Před nějakou dobou přestali informovat o všech stávkách, protože jich bylo moc, a zaměřují se na stávky s větším dosahem. Již jsme se naučili před jakoukoliv cestou zkontrolovat jestli zrovna není nějaký dopravní syndikát ve stávce.

Pokud se právě cítíte jako Alenka v Říši divů, vězte, že my se tak cítíme pořád, i po několika letech. Nemine týden, abychom nekroutili hlavou nad tím, jak tu věci (ne)fungují (Proč? Protože Francie!). Stejně tak nemine týden, abychom si nevšimli, co všechno je fajn a co nám bude chybět, až odtud odejdeme. O Francii by se dalo psát ještě dlouho[1], ale nejlepší je přijet si ji vyzkoušet na vlastní kůži!

 

Autoři: Hana Hušková a Jan Valečka

Zdroj: Czexpats in Science


Děkujeme Vereně Richardier za informace ze společenskovědních oborů. Verena vystudovala politologii v Aix-en-Provence a na začátku letošního roku obhájila doktorát ze sociologie na Ecole Normale Supérieure v Lyonu. V rámci doktorátu pracovala pro společnost Handicap International a zúčastnila se misí v Mali a Číně. Nyní je opět v Mali, kde pracuje na výzkumu v rámci mise organizace Secours Islamique France.

Hana Hušková vystudovala magisterský obor Imunologie na PřF UK v Praze, poté absolvovala doktorské studium současně na International Agency for Research on Cancer v Lyonu (Francie) a doktorské škole 1. LF UK. V současné době působí jako postdoc v Centre de Recherche en Cancérologie de Marseille (Marseille, Francie) kde studuje opravy DNA.

Jan Valečka vystudoval imunologii na Přírodovědecké fakultě UK, během čehož zkoumal časnou aktivaci T-lymfocytů na Ústavu molekulární genetiky AVČR. Následně krátce pracoval na Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK a nyní dokončuje PhD v Centre d’Immunologie de Marseille-Luminy. Zde v rámci programu Labex Inform studuje regulaci autofagie v imunitních buňkách. Rád hraje curling a šifrovací hry.