V lednu 2015 jsem seděl v zasedací místnosti norského potravinářského ústavu Nofima s Achimem Köhlerem a Einarem Rifsvikem (omlouvám se jim tímto za neautorizovanou reprodukci konverzace). Achim Köhler má PhD z kvantové mechaniky a nyní se zabývá statistickým zpracováním výsledků. Einar Rivsvik, v té době zástupce ředitele, se celý život zabýval sensorikou. Einar se před týdnem vrátil z on-site visit na Dánské královské zemědělské a veterinární univerzitě v Kodani. A zpráva zněla „Jediné dobré oddělení je oddělení profesora Engelsena.“ Na to Achim: „A víš, že mají špatně statistické zpracování dat?“ Einar: „Ale měli jako jediní slušné množství publikací.“
Ona je totiž peer review a pseudo peer review. Skutečná peer review znamená, že se ten „sobě rovný“ může skutečně za výsledek svého posouzení postavit. K tomu potřebuje především kvalifikaci a čas. Proto taková hodnocení fungují dobře na ústavech společnosti Maxe Plancka, které jsou malé, odborně homogenní, a na nichž hodnocení probíhá jednou za dva až tři roky po dobu jednoho týdne. Každé jiné hodnocení, například 50 geograficky vzdálených pracovišť za 4 dny, zákonitě probíhá především podle publikací. Jeho výsledek se tedy zákonitě nijak neliší od výsledku obyčejné scientometrie.
Nicméně údaj v přednášce Daniela Münicha je přesto zajímavý. Ukazuje totiž, že v celém světě jen 12,7 % hodnocení probíhá skutečně metodou věcného posouzení výsledků. Jinými slovy, pokud opustíme tu zcela zavádějící metriku AIS a vrátíme se k IF (lépe IF za pět let), můžeme se bibliometrií klidně řídit. Například můžeme u Akademie věd započítávat pouze výsledky v článcích v Q1 a horních 10 %, neboť by měla plnit společenskou roli výkladní skříně české vědy. Naopak u univerzit, zejména u technických vysokých škol, se můžeme v klidu vrátit ke kafemlejnku v jeho poslední verzi, kdy se pro různé obory rozdělovalo alokované množství peněz. Případně, nejlépe, kafemlejnek zcela opustit a využívat pouze RIV jako nástroj pro jedno z kritérií, podle nichž se bude udělovat institucionální akreditace.
Autor: Dalibor Štys
