facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Věda jako společenská služba a Národní programy udržitelnosti

30. 4. 2017
Věda jako společenská služba a Národní programy udržitelnosti

Hned na začátku konference o byrokratizaci vědy mne zaujal náměstek ministra financí Tomáš Vyhnánek tvrzením, že věda není tak úplně společenská služba. Ne, že bych to úplně nečekal, je to totiž reflexe reality, kdy si politici mezi sebou říkají: Když nemáme nové technologie, když nejsou průmyslové spolupráce a když ti vědci ani neučí, k čemu nám ta věda vlastně je?

Ano, přispíváme k celosvětovému poznání, ale umíme z něj také čerpat? A přispíváme do něj vůbec, když vědcům započteme každý příspěvek do indického žurnálu o chemii, kde si navíc za otištění řeknou 2000 dolarů?

Historicky je to tak, že vědci z Akademie věd skutečně v kritickém okamžiku jako společenská služba nezafungovali. V letech roce 1990-1992 byl ministrem školství prof. Vopěnka. U vědomí tristního stavu českých vysokých škol žádal Akademii věd, aby se do nich rozpustila a "ty líné králíky vyštěkala". Akademie věd to odmítla. Odmítla státu tuto společenskou službu. A od té doby se pořád čas od času podivuje, že s ní stát nepočítá. A jelikož si Akademie věd troufá mluvit za celou českou vědu, stát nepočítá s celou českou vědou.

Co tedy věda, z pohledu politika, pro náš stát je? No, nejspíš je to tak, že je třeba rozdat nějaké peníze vědcům, aby se nevztekali, nebouřili po ulicích, a nebyl z toho politický problém. A taky abychom plnili kritéria OECD a nebyla ostuda mezinárodní. Peníze se dávají institucím, ne vědcům, alespoň se v těch barácích bude topit, a když se někdo přijde podívat, nějací lidé tam budou. Proto granty nelze převádět mezi institucemi. Však on ten pokřik Václava Hořejšího proti NPUII pochází právě z toho - už není možné vykázat jen dovezené publikace, musí být i ty čistě domácí. Napadlo by někoho ve Vídni, že je to problém? Jednoduše těch domácích mají tak jako tak většinu.

Podle mne vědci, když ne vědomě tak podvědomě, počítají s tím, že stát je jim samozřejmě povinen jejich činnost financovat a nic za to nepožadovat. A oni se už mezi sebou porovnají, co je věda a co ne, který časopis je predátorský a který ne, i když se chovají stejně, kdo má grant dostat a kdo ne, i když ten druhý má násobně více publikací než ten první a podobně. Jistěže u skutečně hraničního poznatku je jen právě jeho objevitel v daném okamžiku schopen ho pochopit. Takové špičkové osobnosti je jistě třeba podpořit a sotva o tom někdo bude pochybovat. Kolik takových lidí ale mezi našimi vědci je? Měří novost poznání počet citací v následujících třech letech po vydání článku? O tom sotva přesvědčíte i jen dobrého inženýra, který ví, že aby složitější zařízení fungovalo, trvá to vždycky pár let.

Národní programy udržitelnosti a jejich politický kontext

Lidé si volí politiky, aby řídili stát. Ti si pak najímají odborníky, aby jim poradili, jak rozhodnout v mnoha technických otázkách. Po ministru Dobešovi a aférách Věda žije ! a 50 melounů hozených z balkónu Právnické fakulty UK nastoupil na MŠMT ministr profesor Fiala. Za náměstka si vybral tehdejšího hlavního administrátora infrastruktury CEITEC Tomáše Hrudu (= z pohledu VaVpI člověka z praxe ) a ten si pak na vedoucího odboru výzkumu vybral mne, který jsem administroval infrastrukturní projekt PHARE, projekt z programu OPPP a vyjednával a účastnil se i projektu CENAKVA z programu VaVpI (= člověka z nejdelší možnou praxí v oblasti výzkumných infrastruktur financovaných z fondů EU v ČR ). Jedním z našich úkolů bylo připravit oba Národní programy udržitelnosti (NPU). Vycházeli jsme, samozřejmě, ze svých zkušeností, ale sbírali i zkušenosti po Evropě, například jsme navštívili centrum Společnosti Maxe Plancka v Mnichově. Podmínky NPU I jsem spolunastavoval já a vycházel jsem z výkonnosti našeho rybářského centra CENAKVA. Cíle byly nastaveny tak, aby je splnily instituce tak kvalitní jako CENAKVA a lepší. Pak jsem se stal ministrem a NPU II připravovali moji bývalí spolupracovníci pod vedením náměstka Hrudy. A ten zas vycházel z toho, co je schopen splnit CEITEC. Tomáš Hruda v té době ale konzultoval i s některými lidmi, kteří pracovali a pracují na BIOCEVu.

Samozřejmě se požadovaly výstupy, které byly při podání původního grantu naslibovány. Ať si každý vzpomene, kolik tam nasliboval průmyslových spoluprací a smluvních výzkumů. Jediné, řekněme, politické zadání po celou dobu, už z doby profesora Fialy, bylo, aby se požadovaly též vlastní publikace tvořené výhradně pracovníky centra. To proto, aby centrum nemohlo běžet virtuálně, jen z publikací stávajících pracovníků s připsaným poděkováním nebo z publikací dovezených ze zahraničí. Zda je to tak špatně nebo dobře nechť si každý zodpoví sám. My, kdo jsme zažili 90. léta 20. století a začátek 21. století, kdy na kancelářích visely jmenovky lidí, kteří tam už pět i deset let moc nezavítali, ale přesto byli stále nejlepšími pracovníky ústavu, jsme to schvalovali. Dále tam byl v obou NPU požadavek na mezinárodní granty, v NPU II na granty ERC. I sebekritický vědec by snad mohl usoudit, že jsme sotva mohli požadovat méně. Koneckonců centra už 5 let před NPU běžela a měla dost času se na mezinárodní scéně etablovat.

Pravda je, že nad praxí administrace NPU jsme pak s kolegou Hrudou ztratili kontrolu, ale z pohledu běžného pracovníka na grantu NPU I si nemám na co stěžovat. Troufnu si říci, že při dodržení podmínek NPU I nebo NPU II, budou nově vzniklá centra plnit funkci veřejné služby pro náš stát. Budou v nich (alespoň někteří) špičkoví lidé schopní získávat hraniční poznatky. Moc jich nebude, to je ale už za rámec možností pětiletého grantu.

Autor: Dalibor Štys