Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Soukromý vládní program s konkrétními cíli

20. 11. 2017
Soukromý vládní program s konkrétními cíli

Inspirován vládním programem Daniela Münicha, uvádím svůj konkrétní vládní program, který jsem vypracoval pro stranu soukromníků. Níže přikládám též program pro střední školství, protože od jeho výstupů se to vše odvíjí.

I. Terciární vzdělávání, VOŠ pro praxi, VŠ pro vývoj a výzkum, vrácení autority vysokým školám

Situace: Financování veřejných vysokých škol je založeno na dvou zcela protichůdných tendencích a) financování vzdělávání (tzv. hlavní činnosti) podle počtu studentů a b) financování výzkumu podle vědeckých výsledků. Přitom prostředky, které vysoká škola obdrží na jednoho studenta, jsou velmi nízké (základní normativ býval kolem 30 tis./rok). Proto je řada studijních oborů (technických a přírodovědných) zcela závislá na penězích z výzkumu. Jiné obory, vesměs humanitní, přijímají velké množství studentů, bez ohledu na to, zda vůbec mají odpovídající pedagogy.

To vede k situaci, kdy v základních kurzech nikdo nechce učit, a rozvíjejí se specializace, které nesou hodně publikací, ale s potřebami praxe mají minimum společného. Toto není nic specifického pro Českou republiku, je to celosvětový jev a v každé zemi jej nějak řeší. Vesměs vznikají různé polytechniky, „malé regionální univerzity“, Fachhochschule, atd. V tom je u nás situace jiná a vyhrocená. Vyšší odborné školy (VOŠ) nemají statut „malých univerzit“, naopak, vznikla řada regionálních veřejných vysokých škol, které si hrají na „velké univerzity“, potřeby regionálních zaměstnavatelů plní jen částečně, ale zároveň vyvíjejí veškerou snahu převzít všechny potenciální studenty VOŠ. Tím se některé obory učí vícekrát, zhoršuje se regionální pokrytí, zbytečně klesá úroveň středních škol, ale především se dále rozmělňuje kvalita škol vysokých. Kdysi jsem v senátu řekl: „Podporuji vyšší odborné školy v zájmu univerzit, které jsou mému srdci drahé.“

Platy vysokoškolských profesorů jsou nízké, v některých oborech skandálně nízké. K tomu se připojuje nejistota pracovních pozic, kdy profesorské pozice v celém světě ve věku cca 45-65 (70) let jsou trvalé, u nás mnohdy na dobu určitou. Postavení profesorů ve srovnání se světem je směšné. Takto na naše vysoké školy nejlepší profesory nedostaneme.

1) Snížení počtu státem podporovaných studijních míst na VŠ

Problémem současného vysokoškolského zákona je pro veřejné vysoké školy nemožnost poskytovat placené vzdělávání. O některé studijní programy je mimořádný zájem, byl velký společenský tlak je provozovat. Státní rozpočet byl ale daný. Studijní místa bez regulace narůstala a příspěvek na jednoho studenta klesal k absurdně nízkým hodnotám. Platit je ovšem možné celoživotní vzdělávání, z něhož se 60% kreditů dá uznat do studia. To je způsob, jak obejít VŠ zákon, tak vznikají několikaměsíční bakaláři.

Je třeba vyčíslit skutečné náklady na jednotlivé obory. Např. průměrné roční školné kanadského studenta v Kanadě (bez státních příspěvků, daňových výhod atd.) je 4500 USD – 112 000 Kč, zahraniční student, což je relevantnější skutečný náklad, zaplatí asi 10 700 USD – 267 500 Kč. Za tu poslední sumu by se jistě dali profesoři dobře zaplatit a studenti kvalitně vzdělávat. Měli bychom mít minimálně odvahu říci: zafixujeme VŠ celkovou výši státního příspěvku na činnost a to znamená, že v následujících kategoriích můžete bezplatně přijmout tento počet studentů (násobně menší než dnes). Pokud chcete přijmout studenty navíc, nechť si studium v plné výši platí, protože jinak nebude dosažena státem garantovaná kvalita. Nejsou to neřešitelné částky, například pro zaměstnavatele z korporátní sféry.

2) Politikum zmíněné jako problém v bodě (1) může zmírnit podpora vyšších odborných škol a jejich navázání na vysoké školy spojené s povinnou dílčí prostupností s bakalářským studiem univerzit. Tento způsob využívá i dlouhodobě nejlepší vysoká škola na světě, California Institute of Technology. Jejich 3/2 program funguje tak, že nejlepší studenti vybraných polytechnik (colleges) nastupují do Caltechu, přičemž jejich tři ročníky studia jsou uznány jako dva ročníky studia na Caltechu. V případě ČR navrhujeme zavést systém 2/1, kdy VOŠ budou navázány na regionální střední průmyslové školy (popsáno v níže uvedené kapitole střední školství v bodě 4) a 50% absolvovaných přednášek se uzná v bakalářském studiu na „garantující“ univerzitě. Informační centra VŠ na VOŠ mohou působit i jako střediska kombinovaného studia. Tím se zvýší dostupnost vzdělávání pro ty, kdo si jej skutečně nemohou ze sociálních důvodů dovolit.

3) Rovnováha mezi technickým, přírodovědným a humanitním vzděláváním je politikum, to je až na projednání v parlamentu. Kdo podporuje technické vzdělávání, je si vesměs vědom významu ostatních oborů. Jsou také různá technická vzdělání, zemědělský inženýr není totéž jako letecký nebo jaderný.

4) Profesor musí být nezávislý „kníže vědy“. Tak tomu bylo po celou dobu existence univerzit už od 12. století. Masaryk jmenoval profesory na návrh sboru profesorů na konkrétní místo, jmenování posílal poštou. A mohl jmenovat profesora i pokud byl schválen jen 2/5 menšinou, což zabraňovalo vzniku univerzitních klik. Dnešní profesoři mají smlouvy na dobu neurčitou, jsou volení celou vědeckou radou navrženou rektorem vybraným senátem, kde mají 50 % studenti a 50 % nejoblíbenější přednášející. Proti svým prvorepublikovým protějškům, ale i proti svým západním kolegům, jsou to směšné postavičky, jejichž cílem je hlavně získat podpis prezidenta na diplomu. Navrhujeme zřídit státní profesury do nichž by kandidáty navrhovala mezinárodní vědecká rada schválená vládou, obměňovala by se každé dva roky z 1/3, se správní rolí prezidenta republiky. Takoví profesoři by ve věku 45-70 let měli trvalé pracovní místo, jehož by je mohlo zbavit jen závažné morální pochybení.

5) V akademických senátech vysokých škol by měla být povinně 33 % kurie profesorů. Dnešní stav, kdy o rektorech a děkanech rozhodují z 50 % studenti, je nedůstojný a nefunkční.

6) V soutěži o výzkumné prostředky nemohou být vysoké školy stavěny na úroveň ústavů AV a jiných v.v.i. (veřejných výzkumných institucí.) Vysoké školy jsou tu proto, aby dělaly výzkum spojený s vzděláváním nejlepších studentů, aby udržovaly kulturní kontinuitu. S tímto cílem je nelze srovnávat s výzkumným ústavem zřízeným za účelem výzkumu v nějaké úzké, většinou momentálně konjunkturální oblasti. Výzkum na VŠ by se měl financovat dohromady s Mgr. a PhD. studiem na základě akreditace.

7) Profesorské privilegium

Samostatně bych chtěl vypíchnout přenos poznatků z akademické sféry do praxe. Po celém světě se dnes řídíme různými deriváty amerického Bayh-Doleova zákona, který dává intelektuální vlastnictví za poznatky vzniklé na univerzitách univerzitám. Výjimkou jsou dnes již jen Švédsko a Itálie, kde vlastníky poznatků jsou akademičtí pracovníci (profesorské privilegium). To bylo pravidlem i do roku 2005 v Norsku. V roce 2016 univerzita v Bergenu vypracovala studii, která se zabývá dopadem zrušení profesorského privilegia na přenos poznatků z akademické sféry do praxe. Zjistilo se, že s přechodem duševního vlastnictví na univerzity poklesl počet vzniku objevů, které se uplatnily v praxi, a i z tohoto menšího počtu, se méně vzniklých firem udrželo.

V ČR jsou vlastníky duševního vlastnictví univerzity. Počet úspěšných firem se spoluvlastnictvím univerzit je mizivý. Na každém pracovišti je pracoviště přenosu technologií. Zároveň ale 20% akademických pracovníků má své vlastní, často úspěšné, firmy. Fakticky jednáme, jak bychom měli profesorské privilegium. Legalizujme profesorské privilegium, vyplatí se to.

Co lze stihnout v rámci volebního období:

  1. Změna vysokoškolského zákona, zavedení státní profesury a kurie profesorů do senátu.
  2. Změna způsobu podpory VŠ, zafixování množství peněz se současnou horní hranicí počtu státem placených studentů podle mezinárodní nákladovosti studia. Změna VŠ zákona s umožněním placení studijních míst na veřejných VŠ nad rámec státem placených.
  3. Změna postavení VOŠ, tj. povinná spolupráce s VŠ, rozšíření počtu studijních míst, VOŠ na každé průmyslovce.
  4. Podpora výzkumu společně se vzděláváním (viz IV.)

Co je běh na dlouhou trať:

V podstatě nic, všechno důležité se dá za čtyři roky stihnout.

 

II. Věda a výzkum v postfaktické době

Situace: Výzkum dotovaný státem se v ČR provádí na vysokých školách, na ústavech Akademie věd, na jiných v.v.i. – dříve rezortních výzkumných ústavech – na soukromých neziskových výzkumných institucích i ve firmách. Žádný z aktérů výzkumu, ani vedoucí pracovníci ústavů AV, ani profesoři, nemají možnost dělat výzkum bez nutnosti žádat o granty, neboli nemohou rozhodovat o cílech svého výzkumu. Institucionální financování je založeno na počítání bodů za publikace a patenty. V současnosti se v rámci Metodiky 17+ chystá pro každý typ instituce nová metoda hodnocení, která bude vesměs založena na velmi subjektivních přístupech.

Výzkum celosvětově je v krizi, která je způsobena tím, že se stal kompletně závislým na hodnocení podle publikací a jejich čtenosti ve třech letech po vydání článku. To postupně fakticky eliminovalo unikátní výsledky, které „nemají svou komunitu“, a nové metody, které potřebují nově zkonstruované přístroje. Nositel Nobelovy ceny Stefan Hell to nedávno charakterizoval slovy „Když nejste součástí systému, nemusíte dostat šanci“. Unikátní technická řešení tak začala vznikat ve firmách, akademické laboratoře se mnohdy k posledním technickým řešením ani nedostanou. Výzkumu konkuruje open access komunita, kde se výsledky publikují rychleji a ihned se ověřují, a velké technologické firmy jako Google, kde vznikají nové objevy, aniž by se o nich veřejnost dozvěděla.

1) Akademie věd na jednu stranu stále propaguje společné hodnocení všech výzkumných institucí, na druhou stranu se není ochotna podřídit jeho výsledkům a dělá si své hodnocení. Ostatně se AV nepodřizuje ani výsledkům svého vlastního hodnocení a „jede dál jako dříve“, žádný ústav se nezruší a nikomu se peníze významně nesníží ani nezvýší. AV má velký politický vliv. Dejme AV tedy, jako odpovídajícím institucím v Německu, peníze dlouhodobou smlouvou se státem. Ale s podmínkou, že zavede systému hodnocení podle vzoru Max Planckovy společnosti. Kdo to nebude chtít podstupovat, nebo kdo bude navržen na zrušení a vlastní významnou infrastrukturu, ať se sloučí s příslušnou VŠ.

2) Ministerstva své původní resortní ústavy stále občas potřebují, ony ale nejsou schopny v konkurenci s ústavy AV a univerzitami obstát v soutěži o peníze. Proto jim ministerstva vypisují grantové „soutěže“ na míru, což bývá i trapné. Resortní ústavy ať jsou plně řízené příslušnými ministerstvy včetně financování (= velká revize zákona o vvi, případně zrušení vvi).

3) Jako bývalý hodnotitel TAČR musím říci, že podpora firemního výzkumu u nás není dobře nastavena (přestože uznávám, že TAČR se dost snaží). Zároveň musíme splnit své závazky pro NATO. Vojenský výzkum byl vždy „poctivější“ než ten civilní, jednoduše se kontroluje armádními testy, bývá na hranici technických možností. Civilní využití je vesměs s výhodou. Navrhuji tedy podporovat technický výzkum u firem především formou státních zakázek ve vojenské oblasti. Druhou formou podpory by měly být dlouhodobé spolupráce s VŠ, přičemž přehled o možnostech dají současné výzvy MŠMT Předaplikační výzkum a Dlouhodobá mezisektorová spolupráce.

4) Kontrola efektivity využívání nových i starých výzkumných infrastruktur, zrušení a odprodej tam, kde nejsou využívány.

5) Výzkum na vysokých školách podporovat dohromady se vzděláváním. Pro VŠ ani nemusíme vytvářet nová pravidla hodnocení, zvládne to Národní akreditační úřad pro VŠ.

Co se dá stihnout za čtyři roky:

  1. Rozdělení kapitoly financování VaV mezi Akademii věd, vysoké školy a resorty, posílení výzkumu pro ministerstva vnitra a obrany. Kancelář při úřadu vlády vrátit na „předbělobrádkovskou úroveň“. 
  2. Změna zákona o AV a změna zákona o vvi., změna hodnocení AV podle vzoru Společnosti Maxe Plancka a tím posílení role AV ve špičkovém výzkumu na mezinárodní úrovni.
  3. Převedení financování bývalých resortních výzkumných ústavů pod ministerstva jako jejich účelová zařízení (např. přímo řízené organizace).
  4. Financování výzkumu na VŠ spolu se vzděláváním a v rámci dlouhodobé mezisektorové spolupráce.

Co je běh na dlouhou trať:

Kontrola efektivity využívání výzkumných infrastruktur a jejich rušení.


Přiložená kapitola střední školství, protože od jeho výstupů se to vše odvíjí:

III. Střední školství v době, kdy se téměř na všechny profese požaduje maturita, a snížení věku odchodu do praxe

Situace: Ve středním školství působí osmiletá gymnázia jako významné vysavače talentů. U osmiletých gymnázií bývají ještě čtyřletá gymnázia. Tím se na ostatní střední školy talenty nezbydou. Naopak, mnohé specifické talenty – talent je synonymem specifičnosti – se nedostanou na odbornou školu podle svého nadání. Mnohdy se o ní ani nedozví. Talenty zároveň vysáváme i potlačujeme. Jak z toho ven?
Nezmapovaným fenoménem je nárůst soukromých středních odborných a učňovských škol zřizovaných většími firmami a korporacemi. Ten může, pokud bude pokračovat, zcela banalizovat státní střední školství.

1) Zrušení čtyřletých gymnázií. Za čtyři roky prostupného druhého stupně/nižšího gymnázia bylo na vyhledávání akademicky zaměřených talentů dost času. Nahradit čtyřletá gymnázia odborně zaměřenými lycei a průmyslovkami. (Proč nemáme technická lycea? Protože skutečné náklady na ně jsou jako na průmyslovky, ale dotace jako na gymnázia. Snížení počtů studentů gymnázií povede ke zvýšení nákladů na jednoho maturanta.)

Maturita z matematiky na gymnáziích jednoznačně ano. Už to sníží jejich atraktivitu.

2) Střední průmyslové školy jsou často garantem profilu určitého oboru vzdělávání. Vysoké školy jsou pod tlakem hodnocení výzkumu – viz část III – nuceny se specializovat. Je to také do jisté míry správně, minimálně se to děje po celém světě. Taková superspecializace dnes začíná už v bakalářském studiu. Průmysl ale potřebuje lidi s všeobecným, tak trochu tradičním přehledem v oboru. Proto se studijní programy středních průmyslových škol málokdy „zcela utrhnou“ a zapomenou výuku základů. Specialisty si průmysl vyškolí sám.

Maturita na průmyslovce povinně z jednoho „matematizovatelného“ předmětu (např. statistika, fyzikální chemie, účetnictví) včetně písemné práce. Tento předmět hodnotit vzájemně mezi průmyslovkami nebo centrálně, pokud se jedná o unikátní školu. Mnoho žáků neprojde, ale i ti budou mít všeobecnější přehled a slušný praktický základ. To jsou učňové, mohou se rychle vyučit.

3) 1-2 mají smysl pouze, pokud se na mnohé obory (např. kosmetička) nebude požadovat maturita.

4) U vybraných, ale mnoha, průmyslovek vyšší odborná škola (VOŠ) „dozorovaná“ konkrétní státní vysokou školou

  1. Zvýší se prestiž průmyslovky. Mnohé vysoké školy již své fakultní školy mají.
  2. VOŠ bude pro vysokou školu aktivní vazbu ke kořenům oboru.
  3. VŠ bude mít na každé průmyslovce informační centrum, případně centrum celoživotního vzdělávání, čímž se zvýší dostupnost znalostí pro místní podnikatele, bude to centrum veřejného rychlého internet atd.
  4. VOŠ skutečně připraví na praxi i absolventy gymnázií, část předmětů se uzná na „dozorující“ VŠ na níž budou pokračovat.

5) Učňovské školství: Především se musí zrušit představa, že živit se rukama je prohra. Máte někdo nějaký nápad?

Myslím si stále, že zajímavých učilišť sponzorovaných jednotlivými podniky je dost a že je možné se poučit. Pokud do nich zbydou učňové (viz 1-2) a bude to spojeno s jasnou perspektivou zaměstnání, učňovské školství nebude problém. Pokud nebudou učňové, je problém učňovského školství neřešitelný.

6) Soukromé střední školství a učňovské školství podporované firmami a příslibem jistého a lépe placeného pracovního místa může vysát talenty ze státního sektoru. Bude to ještě gymnázium, když jeho studenti budou mít nadání na učňovskou školu.

Co se dá stihnout v rámci volebního období:

  1. Změna zákona o státní maturitě, zavedení povinného matematizovatelného předmětu místo matematiky na průmyslovkách.
  2. Zrušení čtyřletých gymnázií, (návazné na umožnění přestupu mezi nižšími gymnázii a druhými stupni, povinnost takových přestupů pro slabší žáky.) 
  3. Komunikace se zaměstnavateli při zřizování odborných škol.
  4. Podpora studijních míst na VOŠ, VOŠ na každé lepší průmyslovce – viz terciární vzdělávání.

Co je běh na dlouhou trať:

V podstatě nic, vše důležité se dá stihnout za jedno volební období.

 

Autor: Dalibor Štys

Partneři webu a spolupracující instituce