facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Společné hodnocení všech činností vysokých škol

14. 2. 2017
Společné hodnocení všech činností vysokých škol

Co když se hodnocení Národního akreditačního úřadu a Metodika 17+ nesejdou? Řešením všech problémů vysokých škol je jedno společné hodnocení všech jejich činností.

Podle nového vysokoškolského zákona byl zřízen Národní akreditační úřad pro vysoké školství (NAU). Tento nezávislý orgán, podle platné vyhlášky, posuzuje též tvůrčí činnost vysoké školy. Což je u většiny fakult převážně výzkum. Podle platné vyhlášky schválené vládou se v tvůrčí činnosti hodnotí:

IV. Tvůrčí činnost vysoké školy

  1. Vysoká škola, pokud neuskutečňuje výlučně studijní programy z oblasti umění, uplatňuje metodiku hodnocení výsledků tvůrčí činnosti, jež se opírá o stanovené hlavní ukazatele výkonu v tvůrčí činnosti v souladu s Národní politikou výzkumu, vývoje a inovací České republiky.
  2. Vysoká škola předkládá zhodnocení nejvýznamnějších aktivit vysoké školy v tvůrčí činnosti za posledních 5 let v oblasti vzdělávání, pro kterou vysoká škola žádá o institucionální akreditaci.
  3. Tvůrčí činnost vysoké školy se promítá do vzdělávací činnosti, mezinárodní činnosti a spolupráce s praxí.

Nic tedy NAU nenutí držet se metodiky používané úřadem vlády. Naopak, předpokládá se, že každá vysoká škola si stanoví své priority a cíle výzkumu a že je bude zajišťovat její vnitřní systém, zejména rada pro vnitřní hodnocení. Ambicióznější fakulty si přirozeně zřídí svou mezinárodní vědeckou radu – některé ji už mají – a ta je bude individuálně hodnotit a srovnávat s institucemi v celém světě.

Národní akreditační úřad pracuje již dnes a v roce 2022, kdy Daniel Münich předpokládá funkčnost Metodiky 17+, už budou dávno uděleny institucionální akreditace. Co se stane když, zčistajasna, vládní úřad, jakkoliv se bude v té době jmenovat, najednou usoudí, že mezinárodní vědecká rada dané fakulty hodnotila úplně špatně. Například v kapitole Viabilita nebo Strategie a koncepce. A to se může velmi snadno stát, zejména pokud, jak by někteří moc rádi, se budou společně posuzovat ústavy Akademie věd a fakulty vysokých škol. Samozřejmě že ústav Akademie věd má mnohem větší možnost budovat si konzistentní výzkumnou agendu než univerzitní fakulta se senátem, s nutností reagovat na společenské potřeby atd. (Fakt, že ústavy AV vesměs nějakou vysoce koncepční a konzistentní výzkumnou agendu nemají na věci nic nemění. Ústavy Společnosti Maxe Plancka ji mají jasnou a velmi tvrdě posuzovanou.)

Co se stane, až akreditované a výborně hodnocené fakultě vládní úřad výrazně sníží příspěvek na výzkum? Zruší svou institucionální akreditaci? Vyhodí všechny doktorandy? Ostatně, kde vezme vládní úřad tu drzost postavit hodnocení 50 pracovišť za týden proti důkladnému několikadennímu vnitřnímu hodnocení mezinárodním panelem.

Řešení je jednoduché a Daniel Münich ho v podstatě navrhuje: Ministerstvo školství použije vlastní systém hodnocení. Ze zákona ho pro něj zajišťuje nezávislý Národní akreditační úřad pro vysoké školství. Ministru školství pak zbývá jen vyhádat si tvrdě svůj podíl na státním rozpočtu. O to, kdo je větší vědec, ať se v.v.i. a soukromé v.o. dohadují s úřadem vlády samy.