Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Zbytečný boj s predátorskými časopisy versus hledání vědecké pravdy

10. 7. 2017

CERGE-EI a pan redaktor Rychlík věnují velmi podstatnou část svého času problematice predátorských časopisů. Na rozdíl od problematiky vědeckých podvodů a reprodukovatelnosti (např. přehled z roku 2016), kterou považuji za důležitou a boj s ní za tak nevyhnutelný, že jsme na toto téma řešili pětiletý grant, mne predátorské časopisy vůbec nevzrušují. Vždyť je to přece úplně jedno, kde jsem text opublikoval, pokud je věcně správný?

Čím je kdo schopen toto tvrzení zpochybnit? Jak opět krásně shrnuje Jaroslav Flégr:

Články, ke kterým je volný přístup, jsou totiž více citovány, a tak má tento typ časopisů v průměru vyšší impakt faktor. Při mechanickém hodnocení prestižnosti jsou tak zákonitě hodnoceny výše než zavedené časopisy klasické, a proto jsou výše hodnoceny i články v nich uveřejněné. Stále větší podíl článků vychází v časopisech nových, takže klasickým časopisům, k jejichž článkům nemají čtenáři otevřený přístup, impakt faktor v současnosti naopak klesá. Některé klasické časopisy se snaží menší citovanost svých článků řešit tím, že umožňují autorovi si připlatit za otevřený přístup čtenářů k jeho článku. Požadované poplatky se opět pohybují v tisících dolarů. Všechny časopisy pochopitelně uvádějí, že nediskriminují badatele z chudších zemí a všechny jim nabízí automatické slevy či odpuštění publikačních poplatků. Pravidla jsou však nastavena tak, že se se mezi „chudší“ prakticky nevejdou žádné země, ve kterých se nějaký vědecký výzkum opravdu dělá. V současnosti tak často stojí třeba právě český vědec před dilematem, zda zkusit publikovat svůj článek za 2 250 dolarů v PLoS Pathogens s impaktem 7,6, nebo zdarma v Parasitology s impaktem 2,6. Instituci se sice investované prostředky časem vrátí prostřednictvím jinak tolik proklínaného „kafemlejnku“, jen zřídka však jejich rozumné procento doputuje až do výzkumného rozpočtu autora článku. Jak své dilema tedy nakonec autor vyřeší, je nabíledni. Ani nové časopisy nestačí dnešní převis rukopisů pojmout. Vzhledem k astronomické výši publikačních poplatků, a tedy i možným ziskům, vzniklo a stále vzniká množství predátorských časopisů..."

Predátorské časopisy budou existovat, dokud se bude rozdělování financí na výzkum jakkoliv vázat na počet článků. A ono to tak jako tak bude, protože co by to bylo za vědu, která není vůbec publikována?

Naproti tomu jsou lidé, co publikují v prokazatelně nepredátorských časopisech existujících třeba více než 100 let, kteří mají 60-90 článků do roka. Kdo uvěří, že ty články sami psali (a i jen všechny detailně četli), ať tam běží. Já ušetřím síly. Jenomže co s tím, když ty články jsou podle všeho v pořádku – u výpočetních se to dá dokonce lehce zkontrolovat, proběhla standardní peer review a nikdo neprotestuje kvůli autorství? To je první důsledek víry v peer review, nárůst ghost writingu. (Mimochodem, nárůst znalostí nastal, takže z hlediska světové vědy všechno funguje. Jen slávu sklidil někdo jiný. Není to nic, proti čemu je třeba v první linii bojovat. Takto publikující autor hraje roli agentury, která získává prostředky na výzkum a dále je efektivně rozděluje.)

Je jen na každém autorovi, co do článku napíše. Peer review experimentální korektnost nezajistí, to se prokázalo mnohokrát. Jistá korekce může přijít od akademické komunity, která se snaží články na svém pracovišti nezávisle zopakovat. Ale ani to není úplně správná cesta. Slyšel jsem mnohé historky, a dva případy zažil na vlastní kůži, kdy výsledky opakovaně získané na jednom pracovišti se na druhém zopakovat nedaly. Uvedu jeden ilustrativní příklad.

Domény biologických membrán (oblast různého proteinového a lipidového složení, přezdívané též rafty) lze získat mechanickou separací, kdy se izolované membrány mechanicky fragmentují a rozdělí mezi dvě vodné fáze (Danielsson R, Albertsson, P.Å. (2013) Aqueous polymer two-phase systems and their use in fragmentation and separation of biological membranes for the purpose of mapping the membrane structure. Prep. Biochem. Biotechnol. 2013 Apr 15;43(5):512-25.). Případně se takový postup zopakuje, aby se získaly další subdomény. Dá se to přirovnat k rozlámání horniny podle hranic přechodů mezi různými nerosty, jejich oddělení a zkoumání jednotlivých fragmentů odlišného složení. Druhou metodou je extrakce detergenty, která sice ty stabilní domény také oddělí, ale zároveň z membrány vymyje neurčený počet lipidů, povrchových látek včetně proteinů, atd. Nevýhodu této metody nahlédne i poměrný laik (znalý mytí nádobí v kuchyni. Občas prostě po Jaru nějaká ta špína občas i tak zbyde, ale většina původního jídla je v odpadu. Vědeckým jazykem „... membrane rafts are relatively resistant to certain detergents...“).

Proč se tedy dvoufázová separace krčí v marginálně citovaných časopisech a lipidové rafty extrahované detergenty mají desetitisíce citací do roka? Dvoufázová separace je velmi náročná na dodržení experimentálních podmínek, zejména teploty a složení iontů. Stačí půl stupně a rozdělení je významně jiné. Metoda vyžaduje stabilní chladovou místnost a (především) zkušené laborant(k)y, kteří(ré) udržují kontinuitu laboratorní práce. Tu se mi (a mnohým dalším jinde na světě) nepodařilo zajistit, jednou to vyšlo a pak desetkrát ne, přestože v Lundu to vyšlo vždycky. Extrakce detergenty je co do opakovatelnosti mnohem robustnější. Prostě umyji všechno, co jde. Co se ale touto cestou vlastně dozvídám, se radši moc neptám. Koneckonců v rámci komunity se to rituálně používá a v článcích to berou.

Ve vědě, kde většinu práce dělají studenti a postdoktorandi, na techniku nejsou peníze a profesor je zřídka přítomen, se musí dávat přednost robustním metodám, které vždy fungují a každý je opakovaně zvládne. Je to ale ještě věda, která hledá hranice poznání? Co si z takové práce studenti odnesou? Redukce vědy na jednodušší všeobecně akceptované metody, banalizace a ritualizace vědy, je z mého pohledu ten nejhorší důsledek hodnocení podle publikací a citovanosti.

Problém predátorských časopisů je takový bílý pes, cosi, co se ukáže jako zjevně chybné, aby se zakryl mnohem větší problém, který současná věda (a teprve jako důsledek publikování vědy) má. Spočívá především v tom, že peníze, tituly a členství v různých radách se dávají za hromadně akceptované banality (které udělal tak nebo onak převážně někdo jiný) a časově a experimentálně náročnější, překvapivá a objevná práce nebývá financována. Dílčím řešením je nezávislé a otevřené opakování experimentů na pracovišti autora článku a teprve pak jeho konečná autorizace. Což sice vypadá náročně a draze, ale vzhledem k množství financovaných banalit a stále častěji i skutečným podvodům, které současná peer review fakticky podporuje, by se nakonec hodně ušetřilo. Navíc by takové společné experimenty podnítily zkoumání příčin jevu a zjistilo by se, co je skutečně důležité. Počet článků by klesl a predátorské i mnohé jiné časopisy by skončily. A ono na tuto metodu ověření výsledků dojde, protože nemá alternativu. Do té doby můžeme vědu financovat spolu se vzděláváním, to se vyplatí hned, jak se změní vysokoškolský zákon.

 

Autor: Dalibor Štys

Partneři webu a spolupracující instituce