Druhou změnou je to, že podle jejího návrhu ředitele vybírá a jmenuje pouze zřizovatel, rada instituce ani nikdo jiný už mu do toho nebude nijak mluvit.

Zásadní otázkou, která se touto novelou otevírá, je to, jaká mají být práva zřizovatele zasahovat do fungování „jeho“ veřejných výzkumných institucí a jaká mají být práva výzkumníků v těchto institucích? Dostáváme se tak do střetu koncepce „svobodné“ vědy a vědy „na společenskou objednávku“. Domnívám se, že svobodný výzkum tak, jak je tomu i všude jinde ve světě, by měl být doménou především výzkumu univerzitního, zřizovatel (stát, organizační složky státu a další subjekty) si zřizují své veřejné výzkumné instituce proto, aby pro ně vykonávali vědu na objednávku.

Zřizovatel má jistě právo na větší kontrolu své instituce, v novele se to řeší přesunem pravomocí na dozorčí radu, kterou jmenuje zřizovatel. Dnes má zásadní rozhodovací úlohu v rukou rada instituce zřizovaná podle §18 tohoto zákona. Z jejích hlavních pravomocí můžeme jmenovat např. to, že vybírá kandidáta na ředitele, schvaluje rozpočet, ale především bez jejího souhlasu nelze jednoduše veřejnou výzkumnou instituci podle §10-12 zrušit.

Po navrhované změně by radě instituce zůstalo mimo další úkoly jen schvalování vnitřních předpisů, což je velmi rozumné a zachovává jistou vyváženost.

Obě tyto koncepce (samosprávná - radou instituce a zřizovatelská - dozorčí radou) mají své kladné i záporné stránky a hodně záleží, jestli je instituce kvalitní nebo ne. Nekvalitní je jistě třeba reformovat za výrazného přispění a pravomocí zřizovatele, u fungující může naopak necitlivý zásah zřizovatele věci jen uškodit.

Podle mého názoru by k větší vyváženosti přispělo rozšíření počtu členů dozorčí rady, §19, odst. 7 a změny ve složení dozorčí rady tak, aby zde měli zaručené právo účasti i zástupci zaměstnanců. V §19, odst. 4 se totiž píše, že by členy dozorčí rady měli být i „popřípadě zaměstnanci veřejné výzkumné instituce“.

S návrhem přicházejí poslanci, kteří zjevně nemají mnoho zkušeností s fungováním veřejných výzkumných institucí, kolegové Mihola, Jurečka, Faltýnek a Velebný. Spojuje je spíše oblast zemědělství a kolegu Miholu užili jako stranického kolegu ministra zemědělství, vysokoškolského učitele a tedy i vhodného nosiče. Bylo by zajímavé se dozvědět, kdo jim tuto novelu podstrčil a co asi zamýšlí Ministerstvo zemědělství se svými sedmi resortními výzkumáky. Ve vlastnostech předkládaného textového souboru se dozvídáme, že jeho autorem je někdo z Ministerstva zemědělství. Kdo je tedy v České republice hybatelem změn ve vědní politice, Ministerstvo zemědělství nebo vládní Sekce pro vědu, výzkum a inovace?