Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Kde udělali rektoři chybu?

26. 6. 2017

Proč se financování vysokých škol stalo problémem i za vlády otevřené peněženky? Nebývale ostré vystoupení rektorské konference směrem k vládě, kterou představitelé vysokých škol ve vztahu k tomuto sektoru označili za nejhorší od roku 1989, je vlastně trochu překvapivé.

Naprostou většinu současného volebního období totiž vztahy vlády a vysokých škol byly, když ne idylické – ač se tak mohly ve srovnání s pravicovými vládami v letech 2007 – 2013 jevit – pak přinejmenším korektní a zvenku vyhlížející poměrně přátelsky.

Vláda Bohuslava Sobotky vysoké školy neobtěžovala nějakými svými představami, nepožadovala po nich reformy a omezila se na dotažení – v podobě věcně redukované, ale do byrokratického detailu propracovanější – novely vysokoškolského zákona, která byla završením prací probíhajících za několika předchozích vlád.

V otázkách dotažení vysokoškolské novely, ale i jinde, byla tato vláda k vysokým školám relativně vstřícná i v tom, že MŠMT své kroky důkladně konzultovalo; roli přitom nesporně kromě principiální snahy udržet klid sehrál i fakt, že vedení školského resortu za ministrů Chládka a Valachové vysokoškolské problematice v zásadě moc nerozumělo.

A zde udělala vysokoškolská reprezentace v čele s rektory zásadní chybu. Nechali se ukolébat vnější vstřícností a ochotou převzít jejich různé náměty do legislativních textů, jejichž prosazení bez většího zájmu o skutečný obsah bylo zejména pro ministryni Valachovou hlavním měřítkem politického úspěchu, a až ke konci působení vlády si všimli, že nic jiného se nestalo. Zejména, že výdaje státu na vysoké školství dlouhodobě a dramaticky stagnují.

V kontextu toho, jak vládní politika v nynějším volebním období prakticky vypadala, se proti vysokým školám obrátilo právě i to, co ve vypjatějších dobách diskusí o reformách nejvíce střežily: jejich autonomie. Vysoké školy dostávají na svoji činnost relativně volně pojatý příspěvek a zejména mají vlastní mzdovou politiku a předpisy. Vláda tudíž nemůže svým nařízením „zvyšovat platy pedagogů“, jak je zvyklá ve školství regionálním, a tím to pro současnou koalici zjevně ztratilo veškerou atraktivitu. Nač lít peníze do nějakých samosprávných institucí, když popularitu za vyšší mzdy sklidí jejich management, a nevrátí se to v podobě vděčné voličské skupiny vidící jasnou souvislost mezi činností vlády a osobním benefitem? Ostatně, když se ministryně školství v loňském roce o akci „peníze na platy vysokoškolských pedagogů“ přece jen pokusila, rektoři jí bryskně sdělili, že zvýšení příspěvku v souladu s platným zákonem mohou použít i na jiné věci, a ministryně se musela spokojit s vyslovením oficiálního „očekávání“, že se dané prostředky přednostně dostanou k akademickým pracovníkům.

Problém s absencí pozornosti státu problémům a potřebám vysokých škol je však ještě hlubší. Vysokoškolská komunita nedoceňuje, jaké poučení si politická reprezentace odnesla z živelných protestů proti vysokoškolským reformám v letech 2011-2012. Debata o reformách vysokých škol odstartovaná Bílou knihou terciárního vzdělávání (2006) a na jejím stále volnějším pozadí pak probíhající další téměř dekádu, byla ve skutečnosti zahájena skupinou lidí z vnitřku akademického prostředí, kteří své představy (v zásadě liberální koncepci angloamerického střihu, levicoví oponenti by řekli neoliberální) vnesli do několika různých politických stran. Po zkušenosti učiněné za Nečasovy vlády však vznikl v politické reprezentaci především dojem, že problematika vysokých škol je složitá, střetává se tam příliš mnoho názorů, a že vysokoškolská komunita má zjevnou schopnost zorganizovat viditelné protestní akce a uplatnit je i mediálně. Důsledkem byla rezignace na toto téma. Vztahuje se to do jisté míry obdobně i k výzkumu. Někdo si možná ještě vzpomene, že na počátku současné vlády existovala iniciativa, která měla prověřit životaschopnost nově budovaných vědeckých center a navrhnout zefektivnění systému, byl k tomu ustanoven i zvláštní ministerský zmocněnec. Pak to celé vyšumělo. Když jsem se jednou doptával, proč vlastně, dostalo se mi odpovědi ve smyslu, že zase tolik peněz do toho nejde, aby stálo za to hádat se s akademiky.

Dá se říci, že vysoké školy dosáhly v posledních čtyřech letech cíle, o který (aspoň tak si to průměrný politik musel přeložit) roky předtím usilovaly – být státem ponechány na pokoji. Bohužel však zjistily, že to obnáší také pouze verbální podporu jejich finančních potřeb. V důsledku toho stagnace financování vysokých škol není jen momentální stav, ale již hlubší strukturální jev. Jeho odstranění bude mimořádně náročné, neboť bude vyžadovat nové zformulování určité vysokoškolské politiky státu.

Nejsem si jistý, zda dnešní představitelé vysokých škol povaze a hloubce tohoto problému dobře rozumí, aspoň mám-li soudit z veřejně učiněných prohlášení, která konvenčně vycházejí z představy, že důležitost vysokých škol a oprávněnost jejich požadavků je všem jasná a všemi uznávaná. Bylo by však dobře, aby vysoké školy budoucím změnám tentokrát již uměly konstruktivně vyjít vstříc.

Navzdory všemu totiž vysoké školy jsou a budou stále důležitější. Tento aspekt není vždy jasný každému v rámci politické reprezentace, kde často převažuje zvyk dívat se na vysoké školy postaru jako na významem omezenou elitní, prakticky však trošku zbytnou záležitost.

Ve skutečnosti se však relevance vysokých škol pro společnost v posledních deseti letech zásadním způsobem zvýšila. Vysokoškolské studium alespoň bakalářského stupně je dnes v podstatě očekávanou vzdělanostní metou střední třídy, podobně jako v předchozích generacích byla maturita. Již nyní na vysoké školy vstupují prakticky celé maturitní ročníky. V budoucnu se do vysokoškolského sektoru velmi pravděpodobně přesune významná část profesní přípravy. Vysoké školy také při prodlužující se délce života a proměnách podoby pracovních kariér budou stále více konfrontovány s poptávkou po poskytování dalšího vzdělávání. A celý tento vývoj, ale také vývoj vědy a pracovního trhu v oblasti vědecké kariéry, si vyžádá i určitou redefinici pojetí vyšších stupňů vysokoškolského studia včetně studia doktorského, v němž máme hodně doktorandů, ale jen část z nich ve skutečnosti směřuje k vědecké dráze.

Vysokoškolská politika proto je a stále více bude stejně důležitá jako záležitosti základního a středního školství, kterým se tradičně věnuje naprostá většina pozornosti v resortu ministerstva školství. A pouze na základě jasně formulované a kompetentně vykonávané vysokoškolské politiky státu se vysoké školy reálně mohou dočkat adekvátní finanční podpory pro svoji činnost.

 

Autor: Jiří Nantl

Partneři webu a spolupracující instituce