Ministerstvo podle všeho požaduje po hodnotitelích projektů, aby podstoupili jakési distanční studium teorie a praxe operačního programu a následně absolvovali také test znalostí. Proč ministerstvo tento systém zavedlo, není zcela jasné, protože žádný evropský předpis ani směrnice české vlády něco takového nepožadují, a zřejmě tedy jde o iniciativu úřadu. Jak píší Lidové noviny, hodnotitelé projektů (zahraniční renomovaní vědci) tento stimul k dalšímu vzdělávání bohužel neocenili a řada z nich odmítá spolupracovat, což přispívá k prodlužujícímu se zpoždění hodnocení podaných projektů. Připomeňme, že brzy bude rok 2017, tedy polovina aktuálního období evropských strukturálních a investičních fondů, a žádný projekt z OP VVV v oblasti výzkumu a vysokého školství zatím nebyl přidělen a zahájen. To se týká zejména výzvy na podporu excelentních výzkumných týmů, kde žádosti byly podány už před rokem, a na výsledky se stále čeká.
Administrativní obtíže a bizarní snaha zkoušet zahraniční vědce ze znalostí českého operačního programu nicméně zakrývají podstatu problému. Tou není problematické a těžkopádné zvládání vyřizování žádostí, ale špatná koncepce.
Co mám na mysli? Ve výzvě na excelentní výzkumné týmy soutěží výzkumné instituce o podporu projektů, které jsou postaveny na osobě tzv. klíčového zahraničního výzkumného pracovníka, který v případě získání dotace má na instituci přijít a být tam v rámci projektu zaměstnán. To má na první pohled aspekty veskrze pozitivní – internacionalizace výzkumu, nová krev, podpora kvality a excelence. Ve skutečnosti však jde o výzvu, která – až a pokud budou projekty vyhodnoceny a přiděleny – bude v mnoha ohledech výzkumné prostředí a chod výzkumných institucí deformovat.
Mezi základní problémy českého výzkumu a akademického sektoru patří inbreeding a netransparentní personální politika. Výzva na excelentní týmy může pomoci proti inbreedingu, transparentnost personálních rozhodnutí však přitom fatálně dostává na frak. Klíčoví zahraniční výzkumní pracovníci uvedení v projektech excelentních týmů z povahy věci neprošli žádným otevřeným kompetitivním výběrovým řízením, jaké je mezinárodně obvyklé na všech slušných výzkumných institucích. Některé instituce snad konaly před podáním projektu jakousi vnitřní oponenturu či posouzení. V naprosté většině případů však projekty vznikly relativně nahodile, na principu osobní známosti a využití momentální příležitosti.
Rozhodnutí o instalaci nové výzkumné skupiny – tedy především výběr jejího vedoucího – představuje nejzávažnější strategické rozhodnutí v chodu jakékoli výzkumné instituce, srovnatelné snad jen s rozhodnutími o klíčových investicích. Místo toho, aby stát posiloval roli a odpovědnost výzkumných institucí za tato rozhodnutí, nahrazuje je vlastními projektovými schématy a rozhodnutím úřednického aparátu operačního programu. To je špatně, bez ohledu na benefity z příchodu toho či onoho inspirativního nového vědeckého kolegy či kolegyně ze zahraničí.
