Býval to dobře rostlý muž, patrně zvyklý na boj. Nasvědčují tomu jednak kosterní pozůstatky (s kdysi silnými svaly) a také – na Pražský hrad – neobyčejná pohřební výbava. Do ní patřil bezmála metrový meč, sekerka, dva nože, břitva, vědérko a také zvláštní křesadlo či ocílka. Tento „bojovník“, jak se mu začalo říkat, zemřel kolem roku 900.
Zpět na světlo světa jej náročně i s celou nálezovou situací odsekali a vyzdvihli archeologové vedení Ivanem Borkovským, rodákem z rakouské Haliče (dnes Ukrajiny), jenž po roce 1920 emigroval ze vznikajícího SSSR do Československa, kde se věnoval výzkumům Pražského hradu. Hrob s těmito ostatky – odborně označovaný jako IIIN199 – objevil 11. července 1928 na třetím nádvoří Hradu, čímž odstartoval dekády ideologicky vedených pří a disputací, zda jde o Slovana, či snad nordického Vikinga...
„Jeho výbava se opravdu hodně blíží vikingským hrobům,“ řekl LN Jan Frolík z pražského Archeologického ústavu Akademie věd ČR. Spolu s kolegy Nicholasem Saundersem z Bristolu a Volkerem Heydem z Helsinek nyní o válečníkovi vydali shrnující studii ve špičkovém oborovém časopise Antiquity. Všímají si významného pohřbu na klíčové lokalitě českých dějin, ale hlavně pojednali o ideologicky proměnlivé interpretaci.
Meč jako příznak statusu
Po nacistické okupaci byla totiž kostra z Hradu označována za doklad germánských ambicí ve střední Evropě: za Germána či přímo Vikinga. Přispěl k tomu i výrazný meč. „Jde o meč, který byl rozšířený ve střední, východní i západní Evropě v 10. století; asi byl dost populární. A ano, měli jej hodně i Vikingové. Ale spíš nežli příznak, zda jej nosil Viking, nebo Slovan, je to atribut schopného bojovníka. Nemohl si ho zkrátka dovolit každý,“ líčí Frolík z ústavu, který letos oslavuje století své existence.
Vědec podrobně zkoumal proměnlivé ovzduší doby, Zeitgeist, kdy měl namále i sám objevitel Borkovský. Jeho studie z období protektorátu, ve které řešil slovanská témata (počátky osídlení či kosterní ostatky), jej mohly zavést do potíží a možná i koncentračního tábora... Jeho práce pak odstřelil esesman a innsbrucký profesor Kurt Willvonseder coby neškodné bláboly. „Tím mu vlastně – kolegiálně? – pomohl a možná i zachránil život,“ míní Frolík, když dokládá další nacistické zásahy do vědy. Třeba do Borkovského článku z roku 1941 přímo zasáhl protektorátní „šéfarcheolog“ Lothar Zotz, jenž do titulku o zpracovaném nálezu takto ideologicky atraktivního bojovníka vpašoval přímo slovo „Viking“ a text zredigoval.
Po skončení války se zase nehodila „germánská interpretace“, takže dotyčný muž z hrobu IIIN199 byl naopak „významným slovanským bojovníkem“. A nehodila se ani minulost jeho objevitele, poněvadž Borkovský byl bělogvardějcem a bojoval s komunisty.
„Za celé dlouhé období se málokdo odvážil hledat v bojovníkovi konkrétní osobu,“ vypráví Frolík, jenž učí na Univerzitě Pardubice. Jedním z výkladů Karla Gutha se již ve třicátých letech staly hypotézy o Bořivojovi I. (zemřel v roce 890) nebo Spytihněvovi (skonal asi roku 915). Kosterní ohledání provedl v sedmdesátých letech antropolog Emanuel Vlček, jenž vyvracel spojitost s Přemyslovci. Četná vyhojená zranění svědčí o válečných zkušenostech.
Křesadlo spláchly povodně
Pozoruhodné křesadlo, nemající v Čechách příliš analogií, vedlo další badatele k obnovení tezí o severském původu. Bohužel dnes mají vědci k dispozici již jen jeho kopii, poněvadž jej v roce 2002 odnesla velká voda. „Cynicky říkám, že je někde mezi Prahou a Hamburkem,“ dodává Frolík. Větší naději na osvětlení dávné záhady ovšem dává uchovaná kostra, jejíž jedna část byla hned po roce 1928 zakonzervována, ale druhá polovina ne.
„Archeologicky vzato se už nic moc vytěžit nedá. Ovšem šanci nám dávají přírodovědecké metody a odebrané vzorky: výzkum isotopů stroncia či DNA,“ líčí Frolík, který s kolegy chystá takto pojatou studii. „Problémem v dnešní době už snad není, jestli to byl Slovan, Germán, anebo Viking, ale co ve své době dokázal,“ říká vědec o muži, jehož mohou zájemci spatřit ve stálé expozici Příběh Pražského hradu ve Starém paláci.
Autor: Martin Rychlík
Text vyšel 5. 9. 2019 v Lidových novinách
