MR: Začnu aktuálním dotazem, proč jste se – coby manažer vědeckého centra CEITEC v Brně – stal expertem ODS pro vědu a výzkum?

Beru to jako občanské angažmá, určitou formu veřejné služby. Demokracie je založena na tom, že politické strany přinášejí ideje a návrhy řešení, a soutěží s nimi o důvěru lidí. Dnes tu čelíme krizi demokracie, která přitom nemá jinou lepší a známou alternativu, a proto mi připadá důležité, aby lidé, kteří už mají určité životní i profesní zkušenosti, se šli podílet na formování politiky... Považuji za skvělé, že ODS zvedla téma vědní politiky, které je mimořádné důležité pro zlepšování našeho života, prosperitu i bezpečnost země.

MR: Co je to vlastně ta „vědní politika“?

Vědní politiku dnes v Česku vnímáme jako něco, co se týká jen rozdělování peněz vědcům. Přitom věda je základem moderní západní civilizace. Západní dominance ve světě, která trvala půl tisíce let, byla umožněna zejména pokrokem poznání a tím, co bychom dnes asi nazvali inovacemi. A dodnes žádný jiný civilizační okruh nebyl schopen toto zcela úspěšně napodobit, zejména proto, že většinou nemají dostatečné záruky svobody myšlení a projevu. Proto musíme naši schopnost být v popředí vývoje udržovat a kultivovat.

MR: Asi zvláště tehdy, když vidíme, co se děje s akademiky v Turecku... Není ale vaše stranickost tak trochu na škodu pro výkon vaší funkce? Nevytýkají vám to vědci?

Ve zdejším akademickém prostředí ale přeci nejde o nějak výjimečnou věc; v poslanecké sněmovně je řada děkanů, například děkan brněnské fakulty informatiky Jiří Zlatuška je poslancem za ANO. Nevyvolává to tedy pozornost. Kolegům na institutu jsem to v předstihu oznámil – a neměl jsem žádné špatné reakce. Uvnitř CEITECu ovšem politiku neřešíme; jsme tu, abychom dělali špičkovou vědu, a mojí prací je vytvářet k tomu podmínky.

MR: Teď vám bylo 37 let, co ze svých zkušeností ředitele či bývalého 1. náměstka ministra školství Petra Fialy už můžete přenést do politiky či programu ODS?

Zhruba patnáct let v pozicích s určitou odpovědností mne naučilo umírněnosti a tomu, že nemá smysl někoho očerňovat, ale musíte přinášet lepší nabídku. A musíte se konzistentně chovat dle určitých principů, které jsou ostatním srozumitelné; být čitelný. Pokud má nějaké řešení dlouhodobě fungovat, chce to kompromis, který ale musí vycházet z hodnot, nemůže být prostým „handlem“. Podstatné jsou všechny složky najednou: hodnoty, kompromis, funkční řešení. Dnes se tohle z politiky vytratilo, důsledkem je nesmiřitelnost, takže politického konkurenta často vnímáme ne jako názorového oponenta, ale nepřítele.

MR: V současné vládě se poprvé věnuje vědní politice i jeden z vicepremiérů: Pavel Bělobrádek, šéf KDU-ČSL. Jak jej s jeho náměstkem Arnoštem Marksem hodnotíte?

Samostatná pozice ministra pro vědu dříve neexistovala, navíc místopředseda vlády Bělobrádek vstoupil do této role bez předchozí exekutivní zkušenosti i bez zkušenosti s agendou vědní politiky, jak jsme o ní mluvili. Musím říci, že řadu věcí uchopil správně, zejména má zásluhu o pozvednutí české vědecké diplomacie, což bylo obvykle přehlížené téma, která ale pro země malé až střední velikosti má mimořádný význam...

Při celkovém bilancování jsem ale rozpačitý. Myslím, že vicepremiér nezvolil správně cíle a priority pro toto období. Soustředil se na téma nového ministerstva pro vědu, ale dnes už nevím, zda mám deklarovaný záměr brát vůbec vážně. Ministerstvo nezaložíte jen tím, že o tom budete mluvit. Legislativní návrh začal Bělobrádkův úřad připravovat až v době, kdy bylo jasné, že už se to v tomto volebním období nestihne projednat, leda jako záměr. Na druhou stranu: kvůli soustředění se na nový zákon o výzkumu a „ministerstvo vědy“, nebyla připravena řada jiných, důležitých věcí – a to typu nového systému hodnocení výsledků vědy, které tady už mělo být, aby začalo působit ve vědeckém terénu „pozměněném“ operačním programem.

MR: Co brání tomu, aby byl Bělobrádek úspěšnější?

Myslím, že roli v tom hraje i to, že pan Bělobrádek je především předseda KDU-ČSL a jeden z lídrů koalice, a až pak člověk odpovědný za vědu. Panuje pak dojem, že svou agendu přenechává úředníkům, snížila se role vládní rady pro výzkum (RVVI), aniž by však byla nahrazena její odborná kapacita a také jakýsi leadership v sektoru výzkumu, který dříve rada vykonávala. Státní správa v oblasti vědy se stala problémem. Dřívější aparát rady zrovna nebyl proslulý výkonností, nicméně za Bělobrádka úřad nabobtnal, ale zato v poslední době došlo ke kolapsům – typu vypnutí informačního systému o vědě a výzkumu (IS VaV).

MR: O tom jsme psali; on se hájí, že už nechtěli správu outsourcovat a nebylo prý jiné cesty... Zvládalo by veškerou agendu lépe nové ministerstvo místo úřadu vlády?

Samostatné ministerstvo pro výzkum, jak se o něm mluví, nemá podle mého soudu smysl; znamenalo by jen zvýšení počtu úředníků, aniž by se něco pořádného změnilo.

MR: A co říkáte společnému resortu vědy a vysokých škol, jak bylo také navrhováno?

Jsem rezervovaný i k této myšlence, kterou zastávají někteří rektoři, neboť reálně je dnes pro většinu vysokých škol významnější spojení se zbytkem vzdělávacího sektoru nežli s vědní politikou. Viděl bych proto dvě funkční možnosti. Jednou z nich je začlenění agendy vědy do ministerstva školství – a tedy vznik ministerstva vzdělávání a výzkumu. Tou druhou by bylo spojení s ministerstvem kultury – něco jako ministerstvo vědy a umění. Byla by to mimochodem velmi efektivní varianta...

MR: Proč myslíte?

Již vládní analýza z roku 2013 ukázala, že pouze třetina úředníků ministerstva kultury se věnuje věcným agendám, zbytek se stará o chod úřadu a průřezové agendy – spojením s agendou vědy by se tohle vyrovnalo.

MR: K druhému z vicepremiérů, k Andreji Babišovi za ANO. Jak se podle vás staví coby správce „státní kasy“ ke vědě? Doceňuje základní výzkum?

Základní výzkum je podle mne obecně podceňován, a to jak mezi politiky, tak veřejností. Nicméně nesmíme zapomenout, že rozdělení na základní a aplikovaný výzkum představuje do jisté míry administrativní kategorie vyplývající z předpisů o regulaci veřejné podpory. V realitě vědeckého provozu je to rozlišení daleko jemnější i prostupnější. Vláda říká, že se snaží část institucí přesměrovat do aplikovaného výzkumu. Ano, běžnému člověku to zní rozumně, ale já k tomu říkám, že kdo nedělá dobře základní výzkum, nejspíš nebude dobře dělat ani ten aplikovaný! Lepším řešením by bylo, myslím, podporovat ty výkonné a naopak vést k zániku nevýkonné výzkumné instituce. To je, mimochodem, jedna zvláštnost českého zákona o veřejných výzkumných institucích, že výzkumnou instituci lze zřídit, ale bez souhlasu jejích zaměstnanců ji nelze zrušit. Je to takový odborářský sen (smích).

MR: Dává stát na vědu dost peněz, těch skoro 30 miliard? Měly by přidat i firmy?

Narovinu je třeba si říct, že z pohledu vědců nebude na vědu nikdy dostatek peněz. Do jisté míry je to i objektivní stav. Současná věda – mluvím teď zejména o přírodovědných, lékařských a technických oborech – je velmi nákladná, náročná nejen na lidi, ale i na přístrojové vybavení a tak dále. Řešením v poměrech země velikosti ČR je koncentrace kapacit. Soukromé výdaje na výzkum, na něž jste se ptal a v nichž v rámci OECD zaostáváme, by byly fajn, ale potřebujete k tomu silné firmy založené na domácím kapitálu, které zde mají skutečné sídlo. Jinak hrozí, že budeme jen nízko nákladovým dodavatelem drobných zlepšováků a měření, takovou „vědeckou montovnou“ pro cizí koncerny.

MR: Co navrhujete?

Především potřebujeme dospět ke změně filozofie přístupu k organizaci a financování vědy. Veřejnost a často i politici si pod pojmem „vědec“ představují nějakého osamělého génia v plášti, který někde v ústraní bádá. Ve skutečnosti je moderní věda týmová práce vyžadující zázemí silných, přístrojově skvěle vybavených a finančně zajištěných institucí. V Česku jsme zatím – zejména při používání peněz z unijních fondů –pořizovali lidem přístroje, zjednodušeně řečeno. Potřebujeme přístup obrátit a motivovat vědce, aby šli tam, kde už top vybavení je. A to i proto, že vlna evropských investic je na dlouho dobu neopakovatelná.

MR: Za čtyřicet miliard korun tu máme 48 nových center od Plzně přes Holovousy až po Olomouc. Co by teď, v rozjezdu, hlavně potřebovaly?

To číslo, 48, možná není tím nejvhodnějším ukazatelem, neboť centra podpořená z minulého operačního programu jsou rozprostřena na škále od zcela nových institucí až po rozšíření kapacit na existující fakultě či ústavu. Velké instituce jako CEITEC, BIOCEV nebo laser ELI zaměstnávají stovky lidí, kdežto na ovocnářském ústavu v Holovousech je závazek udržitelnosti dvě pracovní místa. Nejpodstatnější věcí a důsledkem investic je ale reálné vyrovnání kapacit ve špičkové vědě mezi Akademií věd, univerzitami a specializovanými resortními organizacemi. Na to v dlouhodobém horizontu budeme muset reagovat, protože dnes tyto kategorie institucí nemají ve financování výzkumu srovnatelné podmínky.

MR: I přes vaše upřesnění: není ústavů moc? Přežijí všechny svou „fázi udržitelnosti“, anebo se dočkáme předčasné redukce jejích počtů či transformace na jiný účel?

Jak jsem říkal, naprostá většina těchto výzkumných center má podobu rozšíření kapacity již existující organizace, takže o udržitelnost jako takovou, ve smyslu předpisů EU, bych se až tak neobával. Musíme si však klást otázku, na kolika místech je reálné, aby se v zemi jako ČR dělal dobrý výzkum v různých oborech. Dávám k úvaze, zda by stát neměl otevřít grantové schéma umožňující etablování výzkumného týmu a jeho financování po dobu několika let. Schéma by bylo otevřeno vědcům působícím na institucích v Česku, mělo by být dostatečně selektivní, a udělený grant by byl přenositelný mezi institucemi. Pokud by takové granty byly uděleny počínaje rokem 2019, špičkoví vědci by hlasovali „nohama“ a sami by svými přechody výrazně napomohli systém pročistit a zvýšit jeho efektivitu.

MR: Zajímavý nápad. Proč by šli třeba do Brna? Co dělá CEITEC dle vás dobře?

Nejvýznamnějším rysem CEITECu je asi odhodlání vědecké komunity i managementu „nevymýšlet kolo“, prostě žádnou specifickou českou cestu ve vědě, ale stát se zavedeným vědeckým institutem západního střihu s naprosto špičkovými výsledky. A z toho vyplývá i všechno ostatní: externí hodnocení výsledků prováděné mezinárodní vědeckou radou, vnitřní systém financování odměňující výkon, mezinárodně standardní kariérní systém...

MR: Získali jste už dva elitní ERC granty: povedlo se to Pavlu Plevkovi a Richardu Štefflovi. Dají se v brzké době čekat i nějaké další a případně od koho?

Grantů Evropské výzkumné rady (ERC) je v České republice obecně velmi málo, a to i v poměru k velikosti země. Máme zkušenost, že příprava na získání ERC grantu, velmi kompetitivního, vyžaduje celé schéma vnitřní podpory ze strany instituce. I v současnosti se několik našich vedoucích výzkumných týmů na podání žádosti aktivně připravuje.

MR: Zaujal mne váš nedávný komentář v LN, že po brexitu máme i my lákat vědce z Británie, jako o tom začali diskutovat i Kanaďané. Je to třeba do Brna reálné?

Považuji to za zcela reálné. Naše výzkumné instituce mají díky investicím z fondů výtečné přístrojové vybavení, které bývá pro vědce v mnoha oborech rozhodujícím faktorem, a nadto jsme příjemná, bezpečná země s poměrně nízkými životními náklady. Na našem institutu jsme zrovna nedávno vedli jednání s jedním zahraničním vědcem, který se rozhodoval mezi Brnem a nejmenovanou západoevropskou metropolí – a na jeho seznamu „pro a proti“ v podstatě vše vyznělo pro Brno! Pražské instituce samozřejmě mají ještě tu výhodu, že jsou v Praze, jež je jedním z nejatraktivnějších měst na světě. Navíc uskutečnění mého návrhu by mohlo být zcela jednoduché. Už teď pravidla financování vědy poskytují instituci bonus za to, že její pracovník získá grant ERC. Stačilo by jedním usnesením vlády zavést bonus ve výši dejme tomu deseti milionů korun po dobu určitého počtu let za to, že instituce získá již existujícího držitele ERC odjinud. O zbytek by se ve svém vlastním zájmu postaraly jednotlivé instituce, takže administrativa s tím spojená by nebyla prakticky žádná.

Jiří Nantl (37)

• Nový expert ODS pro vědu, výzkum a inovace.
• Od roku 2013 je manažerem výzkumného centra CEITEC-MU v Brně.
• Vystudoval práva a politologii na Masarykově univerzitě, kde vyučuje.
• V letech 2002-05 byl předsedou Studentské komory Rady vysokých škol.
• Byl kancléřem Masarykovy univerzity, pak ředitelem odboru vysokých škol na MŠMT.
• Za ministra školství Petra Fialy (dnes předsedy ODS) byl 1. náměstkem.

Autor: Martin Rychlík

Článek byl publikován 10.9.2016 na serveru ceskapozice.lidovky.cz