Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Mikuláš Bek: Univerzita má s láskou hladit národ proti srsti

21. 5. 2018
Mikuláš Bek: Univerzita má s láskou hladit národ proti srsti

U příležitosti slavnostní ceremonie Dies academicus na Masarykově univerzitě v Brně přednesl její rektor Mikuláš Bek projev, v němž zdůraznil zásadní roli univerzit v současné společnosti. Se svolením zde projev v plném znění uveřejňujeme.

Milé kolegyně, milí kolegové,

dovolte mi, abych Vás pozdravil v den našeho univerzitního svátku. Slavnostní setkání se koná jen několik dnů před zahájením oslav stého výročí vzniku Československé republiky v Brně a v těchto týdnech dokončujeme také plány oslav stého výročí založení naší univerzity. Jubilování a oslavování slavné a připomínku občas také méně slavné historie naší almae matris si však necháme na jindy. Jen mě rostoucí inflace odkazů na slavné činy zakladatelů našeho moderního státu provokuje k úvaze o tom, jaké povahy je vlastně dědictví, kterým Masarykovo jméno v názvu naší instituce obdarovává, zavazuje či obtěžkává nás, kteří na univerzitě žijeme dnes, sto let po vzniku Masarykova státu a univerzity.

Mohla by to být náhoda, ale třeba také není, že jsem byl za poslední měsíc jako rektor Masarykovy univerzity dvakrát vyzván, abych promluvil na konferencích Evropské univerzitní asociace a Times Higher Education o autonomii univerzit a jejich roli ve světě, který je okouzlen politickým populismem. Na fórech tohoto druhu je cítit, že univerzity nejen u nás, ale také ve Velké Británii, ve Spojených státech a vlastně v celé Evropě vystupují po letech klidu stále častěji ze svého závětří hodnotově neutrální empirické vědy a chtě nechtě se zapojují do přestřelek, jež spolu svádí pravda a lež – lež, která teď po světě obchází pod módní nálepkou postpravdivosti či fake news.

A v některých zemích, jako třeba v Turecku a do jisté míry i v  Maďarsku, už univerzity od populistů dostávají řetěz a náhubek, aby nerušily v  práci manipulativní politický marketing, kterým je shora organizována vzpoura takzvaných obyčejných, zapomenutých lidí proti údajně vládnoucím elitám expertů.

Univerzity a jejich akademici samozřejmě nejsou žádná neviňátka a leckdy se leckdo z akademiků nechá najmout, aby populistům posloužil a jako expert provedl kritiku ostatních expertů ze správných třídních pozic spodních deseti milionů. Ale přeci jen pod povrchem, ve své většině a v dlouhodobém směřování jsou univerzity společenstvími, která mají k  pravdě a lži specifický vztah. Vždycky mi připadala trochu nadnesená fráze, která říká, že univerzitní společenství hledá pravdu. Epistemologicky je mi daleko bližší formulace, že jsme společenstvím lidí, kteří se společně snaží vyhnout omylům. Ale i to stačí, aby univerzity byly častým a nezřídka prvním terčem populistů a autoritářů.

Autoři českého zákona o vysokých školách z roku 1998 funkci univerzit jako center kritické společenské diskuse výslovně univerzitám uložili hned v prvním paragrafu zákona a současně vybavili české univerzity poměrně vysokou mírou institucionální autonomie.

Vysoké školy jako centra kritické diskuse

V  takových chvílích se ukazuje, jak důležitá je institucionální autonomie univerzit. Autonomie, kterou dokonce pravidelně Evropská univerzitní asociace měří a porovnává v různých zemí pomocí své „score card“, založené na řadě indikátorů sdružených do dimenzí, jako je personální, organizační, finanční a akademická autonomie. Debata o institucionální autonomii univerzit byla dlouho vedena především v rovině sporu o jejich efektivní fungování – etatisté hájili řídící vliv státu na univerzity, liberálové či neoliberálové naopak tvrdili, že institucionální autonomie umožňuje efektivnější fungování – že totiž my akademici víme sami lépe než nějaké ministerstvo, jak dobře učit a bádat, a proto se stát nemá plést do organizačních záležitostí univerzit nebo do jejich vnitřního hospodaření.

Přitom je třeba říci, že obě strany sporu mohly společně přísahat na stejnou bibli, či přesněji řečeno, na Ztracený Humboldtův ráj. Takto trefně nazvali před časem Karel Šima a Petr Pabian ve své stejnojmenné knize univerzitní ideologii, založenou na svobodě bádání, výuky a učení se. Tato ideologie, spojovaná historicky s Humboldtovou koncepcí berlínské univerzity z počátku 19. století, se alespoň částečně realizovala jak v institucionálně zcela nesamostatných univerzitách střední Evropy, jakými byly v 19. a v první polovině 20. století univerzity německé, rakouské nebo české, tak ve výrazně institucionálně autonomních výzkumných univerzitách amerických. Zkrátka akademické svobody bádání a učení dokázal respektovat i osvíceně absolutistický stát na univerzitách, jež byly jeho součástí a jejichž profesoři byli ve služebním poměru ke státu.

Mezi akademické svobody a institucionální autonomii tak není možné klást jednoduché rovnítko. Přidaná hodnota institucionální autonomie univerzit oproti jejich etatistickému poddanství se ukazuje vlastně teprve tehdy, jsou-li univerzity vystaveny populistické mutaci liberálních demokracií. Jen univerzity, jež jsou institucionálně autonomní personálně, finančně a organizačně, dokáží zachovat také akademickou autonomii kritického používání rozumu při zvažování výhod a nevýhod Brexitu či jiných potencionálních exitů, při posuzování důsledků koncentrace mediálního vlivu či veřejné podpory řepkových monokultur.

Naštěstí autoři českého zákona o vysokých školách z roku 1998, jehož dvacetiletí si můžeme letos připomínat, tuto funkci univerzit jako center kritické společenské diskuse výslovně univerzitám uložili hned v  prvním paragrafu zákona a současně vybavili české univerzity poměrně vysokou mírou institucionální autonomie. Legislativní a institucionální rámec vytváří českým akademikům bezpečné zázemí pro to, aby mohli bez obav o existenci či osobní svobodu vstupovat do veřejného prostoru všude tam, kde jsou k  tomu odborně kompetentní. Společnost bez expertů prostě není schopna dobře fungovat, i když se experti na politický marketing snaží přesvědčovat veřejnost o opaku. Je základním posláním univerzit vést spory o pravdy a lži.

Dodnes lze čerpat z Masarykova kritického vystupování a polemického zápasu s mýty, pověrami a předsudky, které byly a v pozměněné podobě stále jsou základem českého politického populismu.

Masaryk proti pověrám a předsudkům

A tady nám může přijít k užitku ono zmiňované Masarykovo dědictví. Nemám na mysli tu sošnou podobu státníka Masaryka, na níž dopadá odlesk císařského majestátu. Mám na mysli inspiraci, kterou lze čerpat z  Masarykova kritického vystupování v roli akademika a později politika, z jeho polemického zápasu s mýty, pověrami a předsudky, které byly a v pozměněné podobě stále jsou základem českého politického populismu.

Čím jiným než polemikou s národními mýty byl Spor o rukopisy, do nějž Masaryk vstoupil v  roce 1886 v  časopise Atheneum? Dnes už si jen obtížně dokážeme představit, jak hluboce Češi věřili v pravost Hankových fals. Postavy a motivy z Rukopisů oživovaly nejen plátna tehdejších českých malířů, symfonické básně a opery, ale Rukopisy přímo zakládaly pocit sebejistoty Čechů jako historického a kulturního národa. Masaryk byl za svoji kritiku Rukopisů prakticky vyobcován z tehdejší české společnosti. Podobně vystoupil v roce 1899 proti rasovým a náboženským předsudkům, když se proti většinovému veřejnému mínění zastal jinověrce, žida Leopolda Hilsnera, neprávem obviněného z rituální vraždy mladé Češky. Tehdy proti němu demonstrovali i vlastní studenti.

Možná méně známý, ale ilustrativní je příběh z počátků Masarykova prezidentování, z roku 1920. Na podzim toho roku se vyhrocovaly vztahy mezi českými Čechy a českými Němci. Zvlášť citlivá byla tehdy role divadelních institucí, které v té době před nástupem rozhlasu plnily vedle tisku roli nejvlivnějšího média. 16. listopadu 1920, po demonstraci vedené herci Národního divadla, zabrali Češi budovu Stavovského divadla, v  níž se dosud hrálo německy pro pražské Němce. Masaryk se tomuto vývoji snažil svým jednáním zabránit, protože se obával dalšího zhoršení vztahů mezi oběma zemskými národy. I když neuspěl, alespoň jako prezident, přestože byl velkým milovníkem divadla, do neprávem zabrané budovy již nevkročil.

A konečně připomeňme Masarykovy zásluhy o velkorysou podporu uprchlíků z  Ruska a Ukrajiny, díky níž Československo ve dvacátých letech přijalo tisíce oponentů bolševického režimu, díky níž v Praze působily ruská a ukrajinská vysoká škola a díky níž také na Masarykově univerzitě mezi válkami zakotvil jeden z  jejích mezinárodně nejslavnějších profesorů, lingvista Roman Jakobson.

Tedy shrnuto závěrem: Masaryk nejen dlouhodobě podporoval vznik druhé české univerzity v  Brně a zasloužil se o její založení v lednu roku 1919, ale díky Masarykovu jménu jsme získali podíl na jeho aktuálním symbolickém odkazu. Posláním Masarykovy univerzity je pomáhat národnímu společenství vyhýbat se omylům tím, že budeme národ, podobně jako to dělal Masaryk, s láskou hladit proti srsti.

 

Autor: Mikuláš Bek

Zdroj: Masarykova univerzita

Partneři webu a spolupracující instituce