Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Problémy české vědy: pohled zvenčí III.

4. 7. 2018
Problémy české vědy: pohled zvenčí III.

V nové sérii letních příspěvků přivítal Daniel Münich na svém blogu hostujícího autora, Alberta Kšiňana z Virginia Commonwealth University. Ten ve třech příspěvcích postupně analyzuje problematické aspekty české vědy. Výzkum nemají dělat všude, píše v tom třetím a posledním.

Roky mé blogy oslovují i české a slovenské akademiky v zahraničí. Nejvíce zahraničních je mimochodem z USA. Čas od času se někdo ozve s nějakým postřehem, jako nedávno Albert Kšiňan [1|2]. Nedávno získal doktorát v oboru Family Sciences na University of Kentucky a působí jako postdoc v oboru behaviorální genetiky na Virginia Commonwealth University. Nabídl jsem mu prezentaci jeho zajímavých pohledů. Jsou rozděleny do třech dílů: peníze - úroveň vědecké práce - výzkum nemají dělat všude.

Daniel Münich

Výzkum by se neměl dělat všude

Předešlými dvěma díly jsem určitě nechtěl říci, že by čeští akademici byli neschopové. V žádném případě si nemyslím, že by čeští akademici byli jakkoliv méně talentovaní než jejich kolegové na „Západě“ a mnoho našich akademiků dosahuje světové třídy, především ve STEM oborech. Problém je však podle mě způsob, jímž je tvorba vědy nastavena. Z mé zkušenosti je to především obrovské množství povinností, které musí český akademik snášet. To vyplývá z nejasné a z amerického pohledu poněkud hybridní povahy českých univerzit. V USA se univerzity dají kategorizovat podle množství výzkumu na R1 (univerzita s nejvyšší výzkumnou aktivitou), R2 (univerzita s vysokou výzkumnou aktivitou) a R3 (univerzita se střední výzkumnou aktivitou). Čím vyšší je výzkumná aktivita na dané univerzitě, tím větší důraz je dáván na výzkum oproti učení. To neznamená, že tyto univerzity nevzdělávají, ale že akademici zde jsou primárně hodnoceni na základě výzkumu. S klesajícím výzkumnou aktivitou pak naopak narůstá důraz na učení v dané instituci a kromě R1-R3 existuje ještě velké množství regionálních vysokých škol, kde probíhá jen malá výzkumná aktivita a školy se zaměřují především na učení.

A ti doktorandi

Jak jsem již řekl, výzkumné univerzity se věnují rovněž učení, ale na R1 nebo R2 univerzitách ho mají akademici ve srovnání s Českem mnohem méně - většinou 2+2 (podzimní-jarní semestr), nebo 3+2 předměty za rok. Oproti tomu u nás má mnoho profesorů třeba i 6 předmětů za jeden semestr. Do toho si připočítejme podle mě naprosto zbytečnou existenci povinných bakalářských prací. Jak jsem již před šesti lety napsal, bakalářské studium je u nás z velké míry špatně konceptualizované a nikdy si nevydobylo pozici plnohodnotného titulu.

Bakalářské závěrečné práce jsou pak plýtváním nejen stromy, ale především časem a energií akademických pracovníků. Z toho nám vyplývá, že české univerzity se profilují jako výzkumné, zároveň však požadují vysoká učící nasazení od svých akademiků. Akademici na univerzitách jsou tak přetíženi a nemohou se plně věnovat ani výzkumu, ani učení. Toto přetížení by se podle mého dalo regulovat, kdyby se katedry nebály využít obrovského zdroje, který dříme v doktorských studentech. K tomu se ovšem váže další bolavé místo českého vysokého školství a to je definice, smysl a využití doktorského studia. Současná česká situace doktorského studia je velmi špatná z několika důvodů.

Doktorandem za hubičku

Za prvé, doktorandi jsou placeni zoufale málo. Je sice chvályhodné, že se doktorské stipendium tento rok zvýšilo ze směšných 7000 Kč na necelých 12 000 Kč, nicméně je jasné, že z takového příspěvku není možno reálně vyžít. Doktorandi si proto musí najít ještě další práci, což vede k tomu, že berou-li svou doktorskou činnost vážně, záhy zjistí, že chodit do práce a po večerech dělat vědu se dá skloubit dost těžce. Mnoho z nich tak raději zvolí vrabce v hrsti a akademické sféře dá po čase vale (podle průzkumu jen cca polovina z doktorských studentů své studium dokončí). Je potřeba si uvědomit, že doktorandi jsou dospělí lidé s vysokoškolským titulem. Pouhá radost z vědeckého bádání je nenasytí. Vysoké školy si asi dostatečně neuvědomují, jak lehkovážně plýtvají kognitivním potenciálem, když mnozí talentovaní studenti skončí zkrátka proto, že je to pro ně finančně neúnosné.

Všeho moc škodí

Za druhé, je u nás doktorandů příliš. To může znít paradoxně vzhledem k předchozímu odstavci, nicméně problém s doktorandy je u nás komplexnější – na jednu stranu kvůli nedostatečnému vedení a nízkému stipendiu katedra přichází o doktorandy, na druhou stranu si vydržuje spoustu nemotivovaných studentů. Není výjimkou, aby se na jedné katedře (alespoň v sociálních vědách) nacházelo cca 30-40 doktorských studentů, přičemž velká část z nich jsou „mrtvé duše“, tedy takoví studenti, kteří se na katedře vyskytují zřídka a doktorské studium považují za samostudium (v tom lepším případě), případně za příjemnou státní podporu (v tom horším případě).

Z mé zkušenosti není v sociálních či humanitních oborech výzkum ani zdaleka na takové úrovni, který by mohl tuto přehršel doktorandů jakkoliv ospravedlnit. Na vině jsou však především katedry samy. Doktorandi jsou totiž placeni ze státních příspěvků na hlavu, tudíž pro katedru není žádnou ztrátou nabrat tlupu doktorandů, kteří často moc nedělají, ale zase nic nestojí. Což je ovšem škoda, protože neexistuje důvod, proč by doktorandi nemohli být využiti v mnohem vyšší míře. Kupříkladu je výjimkou, aby doktorský student učil předmět jako hlavní vyučující; nejčastěji dostane možnost vést jeden či dva semináře za semestr, ale to je tak vše. Stejně tak bakalářské práce - pokud už tedy existuje nutnost je mít, tak povolme doktorandům (třeba pokročilejším) je vést. Podle mého názoru jsou doktorští studenti na tyto činnosti více než dostatečně kvalifikovaní a jejich větší zapojení by pak pomohlo akademikům získat více času na výzkum.

Vzdělávání na dálku

Za třetí, jaký je smysl dálkového (kombinovaného) doktorského studia? Ano, vím, že i v zahraničí existuje možnost získat PhD dálkově, ale tu většinou nabízejí různé on-line for-profit „univerzity.“ Nejde o to, že dálkoví doktorandi nedostávají stipendium. Spíše nerozumím tomu, proč by univerzita měla poskytovat možnost vystudovat PhD na dálku. Co z toho má? PhD je výzkumně zaměřený titul. Jak může univerzita doktoranda adekvátně připravit na vědeckou činnost, pokud není na instituci po většinu času přítomen a nezapojuje se do jejího provozu? K čemu je taková charita, která akorát přidává administrativu? Pokud to někdo s vědeckou činností myslí vážně, měl by se doktorskému studiu věnovat zcela a ne takto nezávazně (samozřejmě za předpokladu adekvátního stipendia – viz výše).

Pár nápadů, jak situaci zlepšit

Rozdělení univerzit na výzkumné a učící (o čemž se uvažoval již před iks lety) by vedlo k rozdílnému způsobu financování (dá se očekávat, že primárně „učící“ univerzity by byly více závislé na státní podpoře) a vyjasnění profilace, což by mohl být pozitivní posun oproti současnému stavu, kdy všichni dělají všechno, ale nikdo nic pořádně. Ministerstvo školství by pak udělalo lépe, kdyby nedávalo univerzitám peníze „na hlavu“, tedy podle počtu studentů, ale raději alokovalo určitou sumu na doktorská stipendia, kterou by si mohly katedry rozdělit podle své libosti a přímo tak ovlivnit výši stipendia. Tím by mohly udržet motivované a talentované studenty a zbavit se přitom mrtvých duší a přílišné agendy.

Skutečné zkvalitnění českého doktorského studia by znamenalo zeštíhlení jejich počtu (asi tak o polovinu), což by značně uvolnilo ruce nejen administrativě, ale především docentům a profesorům, tedy vedoucím. Ti by tak (doufejme) měli více času na skutečný mentoring.

Kombinované doktorské studium by se mohlo zrušit úplně, popřípadě počty těchto studentů nechat v jednotkách. Přeměna hordy doktorandů na skupinu motivovaných vybraných studentů by mohlo vést k tomu, že by byli za svou práci i adekvátně zaplaceni. Samozřejmě by to rovněž znamenalo nárůst jejich povinností ve směru výzkumném i pedagogickém, přičemž jejich postup studiem by byl strukturován a pravidelně vyhodnocován. Právě díky zapojení do univerzitní činnosti získávají doktorští studenti klíčové kompetence pro úspěšnou budoucí kariéru na vysoké škole. Zároveň díky většímu zapojení do provozu mohou studenti dříve zjistit, zda je vědecká činnost pro ně to pravé. Funguje to i naopak – větším zapojením doktorandů je může katedra skutečně poznat a adekvátně ohodnotit.

Slovo závěrem

Je možné, že někomu mohou mé návrhy připadat jako nerealistické. Mojí snahou nebylo nabídnout konkrétní plán nápravy jako spíše poukázat na některé nedostatky v systému, které lidé zevnitř mnohdy nevidí. Ačkoliv jsem v sérii tří blogů převážně kritizoval dosavadní stav, jak jsem již uvedl v prvním odstavci, hlavním problémem není úroveň české vědy jako taková (která není špatná vzhledem k dalším zemím v regionu), jako spíše její vývoj, který je ve fázi stagnace. Určitě by bylo přehnané, kdybychom hovořili například o krizi. Otázkou tedy je, zda se spokojíme se stavem který je „dostačující“ nebo „dost dobrý“, nebo se rozhodneme vykročit do neznáma a aspirovat na vyšší mety.

 

Autor: Albert Kšiňan

Text byl publikován 30. 6. 2018 na metodikahodnocení.blogspot.com.