Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Vyhlídky českých začínajících vědců a vědkyň: pracujte hodně za malý plat a buďte šťastní!

11. 10. 2018
Vyhlídky českých začínajících vědců a vědkyň: pracujte hodně za malý plat a buďte šťastní!

Radikální proměna financování vědy a výzkumu spočívající ve snižování institucionálního a nárůstu grantového financování má dopad na proměnu struktury vědeckých pracovišť i akademických kariér. Promítá se také do zvyšování generačních nerovností a spolu s tím i do generačního napětí. Jaké podmínky mají mladí lidé pro práci ve vědě? Jaké jsou z jejich pohledu šance na uplatnění se v této oblasti?

V důsledku změny financování vědy ubylo pracovních smluv na dobu neurčitou. Tato změna má odlišné dopady na různé věkové kategorie. Velká pracovní nejistota se významně více dotýká mladých, začínajících vědců a vědkyň, kteří vnímají, že mají složitější podmínky rozjezdu a rozvoje pracovních drah, než měli jejich starší kolegové, kolegyně.

Ve vědeckých institucích je běžné, jak dokládají výsledky kvantitativního výzkumu, že přes 90 % doktorandů a doktorandek je zaměstnáváno pouze na DPP anebo DPČ, případně na termínované pracovní smlouvy trvající nejčastěji maximálně jeden rok anebo nemají žádnou pracovní smlouvu a pracují jen za stipendium. Postdoktorandi a postdoktorandky mívají nejčastěji pracovní smlouvu také pouze na jeden rok (63 % z nich).

Na začátku té kariéry, vědecké dráhy nenabízíme [mladým lidem] vůbec nic. A je tristní, že nabízíme smlouvu jen na jeden rok s tím, že ta mzda je opravdu směšná. (vedoucí vědecký pracovník, ústav Akademie věd) Takové to vytloukání jednoho dvouletého půlúvazku jiným je prostě zničující, a samozřejmě je to extrémně demotivující […]. (postdoktorand, ústav Akademie věd)

Začátky akademické dráhy mladých lidí ztěžuje významně skutečnost, že v ČR neexistuje koncepční ošetření postdoktorské kariérní fáze, jak reflektují sami mladí vědci a vědkyně.

Nevím, jestli to je úplně všude, ta obrovská nejistota, že se člověk něčemu věnuje tři roky, ale pak neexistují žádná transparentní kritéria pro to, co bude [dál] dělat […]. Je spousta kolegů nebo kolegyň, kteří dodnes institucionální úvazek nemají a těžce, velmi těžce o něj bojují. (vědecký pracovník, ústav Akademie věd)

Zároveň se ale zvyšuje tlak na dlouhodobou zahraniční mobilitu a kontinuální publikační výkon jako podmínek kariérního postupu. Jinými slovy, nároky na akademické zaměstnance a zaměstnankyně se zvyšují, ale jejich pracovní podmínky, resp. pracovní nejistota, se zhoršují.

Různý standard pracovních podmínek pro různé generace

Mladí začínající vědci a vědkyně v rozhovorech poukazovali na to, že na jejich generaci jsou kladeny vyšší nároky na mobilitu, pracovní výkon i kvalifikaci oproti starším kolegům a kolegyním.

Kdybych byl o generaci, o dvě starší, jako spousta kolegyň nebo kolegů, tak třeba by nebylo pro mě běžné, že se automaticky účastním mezinárodních konferencí, mezinárodních projektů a podobně. Myslím, že ten tlak [vyjíždět] je v současné době daleko větší […], u té starší generace to samozřejmost není. Někdy nás to generačně štve, protože právě v tom jsou [na nás] jiné nároky. (postdoktorand, ústav Akademie věd)

Na některých pracovištích přitom dlouhodobá zahraniční mobilita mladých začínajících vědců a vědkyň není vždy systematicky podporovaná s odůvodněním, že „studenti mají studovat, a ne cestovat“ (doktorand, vysoká škola, technické vědy). Mobilita mladých lidí je v těchto případech závislá spíše na iniciativě jednotlivých školitelů a doktorandů či doktorandek samotných.

Jak potvrzují výsledky kvantitativního výzkumu, mladí vědci a vědkyně jsou nejčastěji nedobrovolně podzaměstnaní, tedy pracují na nižší úvazek, než by chtěli, a vykazují nejvíce přesčasů, tedy jejich pracovní agenda neodpovídá jejich pracovnímu úvazku. Jsou také těmi, kteří ne vždy mají vlastní fyzické pracovní místo – pracovní stůl a počítač.

Rozpor mezi nároky na vědeckou práci mladých začínajících akademiků a akademiček a podmínkami, které pro její výkon fakticky mají, se ve vědeckých institucích stává nejednou zdrojem generačního napětí a neporozumění. Vysoká náročnost akademické práce spojená s vysokou mírou nejistoty a nedostatečnými pracovními podmínkami se u mladých vědeckých pracovníků a pracovnic promítá do celkové nižší spokojenosti s prací v porovnání se staršími akademiky a akademičkami.

Pracovat pro radost, ne pro peníze

Kvalitativní šetření ukazuje, že zejména někteří starší akademici mívají zkreslené představy o potřebách příjmu začínajících akademiků a akademiček, anebo této problematice nevěnují vůbec žádnou pozornost. Doktorandi a doktorandky se často setkávají s názorem, že věda se dělá „pro radost, nikoli pro peníze“. Jejich školitelé tím implicitně sdělují, že by se doktorandi a doktorandky neměli zajímat o svůj příjem.

Tady se stalo, že vedoucí jednoho doktoranda řekl, že by mu chtěl dát víc peněz, protože má z grantů více peněz, a vedoucí katedry [v důchodovém věku] řekl: „Proč by měl mít víc?“ Ti lidé by si měli uvědomit, že se doba dost změnila, a to, že za jejich mládí, když byli na doktorátu, bydleli někde na kolejích za hubičku, tak to dnes neplatí…. Několikrát jsem se setkal s tím, že jsme žádali o grant nebo o nějaké peníze, a on [vedoucí katedry] nám řekl: „Za nás to taky nebylo, tak proč byste to měli mít vy?“ (doktorand, vysoká škola)

To působí na doktorandy silně demotivačně a vede k úvahám o odchodu do soukromé sféry nebo do zahraničí. Reálně pak začínající vědečtí pracovníci a pracovnice řešit svou nepříznivou finanční situaci tím, že pracují na více částečných úvazků u různých zaměstnavatelů. Doktorandi a doktorandky následováni postdoktorandy a postdoktorandkami přitom vykazují podle výsledků kvantitativního šetření vůbec nejvyšší míru psychického a fyzického vyčerpání a pociťovaného stresu.

Jiné zkušenosti, jiné představy

Generační napětí se projevuje také v otázkách rodičovství a kombinace práce a rodiny. Nezohledňování dopadů osobního života na život pracovní je patrný zejména mezi staršími akademiky a akademičkami. Ti svou vědeckou kariéru začínali v době, kdy rovné příležitosti žen a mužů ve vědě nebyly tématem, kdy „druhá směna“ žen (tedy každodenní péče o domácnost a děti spojená s masovou zaměstnaností žen) byla samozřejmostí, byly obecně dostupné mateřské školy i jesle.

Tazatelka: A měli jste z hlediska rozdělení péče o děti s partnerkou víc rovnostářský režim, nebo byla vaše partnerka ten hlavní člověk, který pečoval o děti?

Vědecký pracovník: … žena byla na mateřský dovolený a trávila s těma dětma, zvlášť když byly malý, prostě mnohem víc času než já,… Měl jsem spoustu výhod, když [člověk] nemá nikoho na starosti, tak toho udělá víc. (ústav Akademie věd)

Muži se do každodenní péče o nejmenší děti tehdy téměř nezapojovali a mohli se tak plně soustředit na svou vědeckou dráhu – přesně podle tradičního maskulinního modelu, v němž lze osobní a pracovní život nepropustně oddělit. Starší akademičtí pracovníci pak například běžně neprojevují mnoho ohleduplnosti vůči rodičovským povinnostem svých mladších kolegů-mužů, kteří mají aktivnější přístup k rodičovství. Zároveň se ale mezi staršími vědeckými pracovníky objevují tací, kterým je líto, že netrávili tolik času se svými dětmi.

Sociální hazard

Pozici mladých doktorandů a doktorandek stejně jako postdoktorandů a postdoktorandek lze bez nadsázky označit za prekérní – nejistou, s nedostatečnými příjmy, bez perspektivy trvalejší práce ve vědě. Nelze se divit, že absence výhledu na získání stabilní pracovní pozice a na významné zvyšování platu představují hlavní faktory neatraktivity pro dnešní doktorandy a doktorandky. Jeden odborný asistent na vysoké škole se v této souvislosti vyjádřil, že doktorát v ČR by nikomu z mladých nedoporučil, protože jej vnímá jako „sociální hazard“.

Opravdu je toto cesta, kterou chce česká věda jít? Přicházet zhoršováním podmínek práce ve vědě a zvyšováním pracovní nejistoty o mladé talentované lidi, kteří by mohli významně přispívat k rozvoji poznání, mohli by se výrazně podílet na zvyšování prosperity a konkurenceschopnosti naší země i Evropy?

 

Autorka: Hana Maříková

Zdroj: NKC gender & věda