Jak dlouho jste se rozmýšlela, jestli budete kandidovat na funkci předsedkyně?
Zhruba půl roku. Velkou část té doby mi zabralo přiznat si, že to bude konec mé aktivní vědecké dráhy. A v dalším kroku jsem se s tím musela vyrovnat. Hodně mi pomohlo, že mi je tolik, kolik mi je. Kdybych byla o 10 let mladší, tak bych do toho nešla.
Takže na vědeckou práci vám čas asi opravdu nezbývá.
Jsem řešitelkou grantu, který letos končí – ten musím dotáhnout do konce. Chtěla jsem ho sice převést na kolegy, ale kladli tuhý odpor. (smích) Věřím, že to nějak doklepu. Ale času na něj mám zoufale málo.
Co vás ve funkci nejvíce časově zatěžuje?
Přiznávám, že mne překvapilo množství společenských akcí, na které jsem zvána. Ráda přijímám pozvání, ale úplně všechno se zvládnout nedá. Práce ani časová zátěž mi nevadí, ale když to překročí určitou mez, vadí mi, že nemám potřebný čas si věci pořádně promýšlet. Chtěla bych se mnohem více věnovat naplňování vizí, s nimiž jsme se členy Akademické rady přišli a které je potřeba velmi pečlivě rozvážit.
Na začátku mandátu jste vyjadřovala určité obavy z jednání s politickou reprezentací. Už jsou rozptýleny?
Mé obavy plynuly, a stále plynou, z faktu, že jsem v politice začátečník. A když je někdo nováček, může dělat neúmyslné chyby. Samozřejmě jsou situace, kdy se zkušenosti hodí, nebo jsou dokonce nezbytné. Já je v této oblasti teprve nabírám. Politika láká většinou jiný typ lidí než věda. Byla jsem zvyklá jednat s lidmi, kteří jsou umanutí, koncentrovaní na svoji vědeckou práci a nevidí nic jiného na světě. Ale dá se s nimi věcně diskutovat a argumentovat. V několika případech s některými politiky jsem si uvědomila, že je věda vlastně nezajímá, že uvažují v relativně krátkém horizontu, což je v rozporu s tím, když někdo chce vytvářet dlouhodobé koncepce a vědecké projekty. Ty je zpravidla potřeba mít promyšlené na roky dopředu, a ne třeba jen na rok nebo na délku volebního období.
Je trochu móda na politiku (a politiky) nadávat. Často se není co divit. Vy s nimi přijdete do přímého kontaktu, jste blíže ke „zdroji“. Je to opravdu tak zlé?
Není. Setkala jsem se i s politiky, kteří uvažují dopředu, koncepčně a ve prospěch země. Problém je mimo jiné v tom, že oni také mají velmi málo času a nedají vám dost prostoru na vysvětlení problému ve všech souvislostech. Zemím, které do výzkumu před lety hodně investovaly, se tento vklad vrací nejen na úrovni ekonomiky a školství, ale v úrovni a kvalitě života dané společnosti obecně. Jak ale zapůsobit na politiky, když mnozí uvažují v režimu „od voleb k volbám“? Ale neměli by! Měli by se starat, aby země prosperovala i za 10, 20 či 50 let. Když jsem dělala určité kroky ve své vědecké práci, také jsem nečekala, že okamžitě povedou ke kdovíkolika výsledkům ročně. Jde o to vybudovat dobrý tým, v němž má vedoucí nějakou vizi. A ta je dlouhodobá a v dlouhodobém horizontu se postupně naplňuje. Stejně tak by měli uvažovat politici – oni nejsou zvoleni proto, aby přežili pět let ve funkci, ale proto, aby stavěli základy, na nichž stát může fungovat ještě pro naše děti, vnuky, pravnuky…
S politiky jednáte především o financích. Hned po svém zvolení Akademickým sněmem v prosinci roku 2016 jste zmínila, že vaším cílem je zvýšení podílu institucionálního financování. Přesněji, že AV ČR by měla dostávat 70 procent ze státního rozpočtu, zbylých 30 procent si získá sama (např. pomocí grantů). Dnes dostává od státu mnohem méně. Odkud se vzalo právě tohle číslo?
Opírali jsme se o audit systému VaVaI v ČR, který se uskutečnil před několika lety a dělala ho zahraniční firma. Jeho závěr byl jednoznačný, dovolím si krátkou citaci: „Poměrná část prostředků na výzkum v ČR, která je poskytována na základě soutěže, je příliš vysoká a překračuje úroveň, kterou mnohé země již považují za nebezpečnou“. Od nás z Akademie věd proto vzešel impulz ke vzniku společného prohlášení zainteresovaných stran a výsledkem byl dokument, který jsme podepsali s tehdejším vicepremiérem Pavlem Bělobrádkem, předsedou konference rektorů Tomášem Zimou a někdejší ministryní školství Kateřinou Valachovou. Podstatou prohlášení je závazek ke každoročnímu pětiprocentnímu navyšování institucionální části rozpočtu na vědu na vysokých školách a v Akademii věd.
Inspirovali jsme se přitom v Německu, kde tamní Pakt für Forschung und Innovation zajišťuje výzkumným organizacím meziroční nárůst základního institucionálního financování ve výši pěti procent. Těch 70 procent se také neobjevilo jen tak. Německá Společnost Maxe Plancka získává formou institucionální podpory zhruba 80 procent rozpočtu přímo od státu, Helmholtzovo společenství právě oněch 70 procent.
A jak se to tedy daří?
Pro letošní rok jsme dostali o pět procent navíc. A na příští rok? Záleží na tom, zda parlament schválí návrh RVVI, který zatím vypadá dobře. Na střednědobém výhledu však budeme muset ještě zapracovat. Pravda je, že jsou země, které investují do institucionálních prostředků na rozvoj vědy a výzkumu mnohem víc; třeba i ty velikostí srovnatelné s ČR. Investice do vědy je dlouhodobá záležitost. Vzpomínám na slova profesora Rudolfa Zahradníka, který říkal, že když se zruší Akademie věd, rok nebude nic vidět, tři roky nebude nic vidět. Ale za deset let už to bude znát hodně; zůstaneme jen montovnou.
Česká republika je závislá na exportu. Pokud máme být úspěšní, musíme mít velmi pokročilý průmysl v nejširším slova smyslu. Když je dobrá úroveň školství, vědy a výzkumu, jsou k dispozici kvalifikovaní lidé. A jen oni mohou posouvat kvalitu průmyslu, a tudíž i konkurenceschopnost exportu. Tato úvaha zní trochu zjednodušeně, ale právě to je základní myšlenka. Neměli bychom jít cestou výroby nějakých polotovarů nebo vyvážení surovin, ale cestou vývozu výrobků s vysokou přidanou hodnotou lidského vědění a práce. A to bez vědy nejde.
Využijme zmíněné přirovnání čestného předsedy AV ČR Rudolfa Zahradníka a představme si, že mávnutím kouzelného proutku Akademie věd dostane rozpočet navýšený na oněch 70 procent už letos, za jak dlouho by se vložení financí projevilo?
Řekla bych, že nejdříve v horizontu několika let. Stávající problém je, že zvlášť výzkum v experimentálních oborech je v Akademii věd bytostně závislý na tom, zda daná vědecká skupina získá grant, anebo ne. Pokud ho nedostane, může nějakým způsobem živořit rok, možná dva, ale ne déle. Tudíž současně nastavený systém financování vědy nutí vědecké pracovníky neustále podávat přihlášky o granty. A když je získají, musí psát různé zprávy, hlídat, aby pokračovali přesně podle schválených plánů, aby jim někdo nevytkl, že se od nich odklonili a dělají něco trochu jiného. Povinností je také psát určitý počet publikací, k němuž se v rámci grantu museli zavázat. Když jej nemají, riskují odebrání finanční podpory.
Na vědce se tak vytváří obrovský časový a byrokratický tlak. Z vlastní zkušenosti vím, že když má člověk dva tři granty, má toho plné zuby. Na klidné usednutí, důkladné studium literatury a rozmyšlení si práce na dalších pět let dopředu, kterým směrem by bylo dobré se ubírat, jaké experimentální materiály si připravit a podobně, už nezbývá čas. Je to takové z ruky do pusy. Dá se tak nějakou dobu fungovat, ale koncepční vědecká práce to není. Proto je tak důležité, aby jednotlivá pracoviště Akademie věd, ale samozřejmě i vysokých škol, měla peníze na to, čemu já jako biochemik říkám bazální metabolismus: aby každý tým mohl fungovat s určitým množstvím peněz, i když třeba nezíská grant, ale může pokračovat v práci. V současných podmínkách to není možné, aspoň ne u většiny ústavů Akademie věd v experimentálních oborech.
Spolupracovala jsem s několika švýcarskými institucemi. Tam pracovníci vůbec o granty žádat nemusí. Když nějaký získají, je to pro ně bonus navíc. Mohou díky němu třeba přijmout posilu a rozšířit aktivity. Svou základní práci ale mohou dělat i ze samotných institucionálních peněz. U nás si něco podobného může dovolit málokterý ústav a jen pro vybrané vědecké skupiny.
Setkáváte se někdy s názorem, proč nevýkonné vědecké skupiny nezrušit, a získat tím dostatek financí pro výkonnější?
Je otázka, podle jakých kritérií by se měly rušit. Samozřejmě ve všech institucích, ať jsou to vysoké školy, pracoviště Akademie věd nebo resortní ústavy, vždy najdete týmy špičkové i slabší. Jenomže „špičkovost“ se definuje právě vůči průměru. Jak matematicky, tak věcně. Průměrné týmy možná neprodukují špičkové výsledky, ale zase vytvářejí základnu, na níž se dá stavět. Navíc i z průměrného týmu může vzejít nadějný vědec, který posléze na špičku v oboru dosáhne.
Samozřejmě, pokud nějaký tým není dlouhodobě výkonný, nezíská několik let granty, nemá výsledky a publikace, tak je jeho zrušení namístě. To ale ještě neznamená, že jeho členové musí vždy odejít, mohou se přeřadit k jiným týmům a může to být ku prospěchu všem. Nastavit a udržovat křehkou rovnováhu chce kus kumštu. Neexistují žádná jednoduchá pravidla, tabulky ani doporučení. Je to vždy o konkrétních lidech a oboru. Obecně si ale myslím, že větší podíl institucionálního financování by lídrům oborů umožnil klidnější a koncepčnější práci, což vždy přinese lepší výsledky.
Právě pro jejich podporu má Akademie věd skvělý nástroj, Akademickou prémii. V podstatě grant na šest let s až pětimilionovou roční subvencí, přičemž peníze jsou takřka volně k použití, vědce nezatěžují zbytečnou administrativou. Kdyby byly peníze, mohli bychom prémií dávat více. Třeba každému ústavu jednu dvě tři, pokud by tam bylo tolik vynikajících vědců. Ale samozřejmě jsme závislí na přidělených financích.
Jaké jsou vlastně možnosti vedení AV ČR vůči jednotlivým pracovištím? Pozice zřizovatele není ze zákona moc silná.
Ano a ne. Akademická rada rozhoduje na základě výsledků hodnocení vědecké a odborné činnosti pracovišť, jakou výši institucionální dotace každé pracoviště dostane. Díky zmíněnému hodnocení má také rada výhodu, že vidí takříkajíc o patro výše, než kam dohlédnou jednotlivé ústavy. Můžeme tak upozorňovat na věci, které mohou přijít, a na rizika z nich plynoucí. Vedení Akademie věd má také vliv skrze dozorčí rady jednotlivých ústavů, a přes zmíněné rozhodování o výši rozpočtu má i exekutivní pravomoc.
Co soudíte o návrhu novely zákona o veřejných výzkumných institucích, který leží v poslanecké sněmovně? Ten by měl pozici zřizovatele významně posílit.
Přála bych si, aby se zákonem posílila úloha ředitele směrem dovnitř ústavu a zároveň role zřizovatele směrem k řediteli. Současná úprava vede k absurdním situacím. Vedení Akademie věd kupříkladu nemůže odvolat ředitele ústavu bez souhlasu rady pracoviště, přestože ředitele jmenuje. A stejně tak pravomoci ředitele dovnitř ústavu jsou omezené. Demokracie do finančního vedení nepatří. Podle současné úpravy zákona může rada pracoviště řediteli neschválit rozpočet, přestože za něj nese kompletní odpovědnost právě ředitel a nikoli zmíněná rada.
Může vedení AV ČR ovlivňovat výzkumné směry na jednotlivých pracovištích?
Částečně. Po minulém hodnocení výzkumné činnosti jsme vyzvali ředitele ústavů, aby navrhli, jaký rozpočet si pro své pracoviště představují s tím, že má reflektovat výsledky hodnocení. Když přišel ředitel, že by ze zcela konkrétních důvodů chtěl v ústavu založit nový výzkumný směr a potřeboval na něj podporu, mohli jsme ji udělit. V tomto smyslu máme vliv na to, co se v ústavech může dělat. Aktuálně se například bavíme o tom, jak podpořit, aby se v Akademii věd dál prováděl výzkum v oboru muzikologie, respektive dějin hudby.
Vím, že následující téma vám moc nesedí, ale jak těžké postavení máte v tak vysoké funkci jako žena?
Nevnímám to tak. Když jsem kdysi kandidovala na ředitelku ústavu, byli to především muži, kteří mě podporovali, přesvědčovali, a stejně tak tomu bylo i u kandidatury na předsedkyni Akademie věd. Neměla jsem pocit znevýhodnění jako žena, řekla bych, že to spíš budí pozornost. A většinou pozitivní. Tím ale nechci říct, že by ženy neměly pozici ve vědě těžší než muži – mají. Prostě z biologických důvodů. Naše společnost navíc automaticky předpokládá, že výrazně větší díl péče o děti bude vždy na ženě. A to myslím není fér.
Pokud se tak rodina sama, bez vnějších vlivů, rozhodne, nic proti tomu. Ale že by tuto roli měly ženy přijímat automaticky, to si opravdu myslím, že je špatně. V tomto směru bych se prala jako lvice.
Jenže rozhodování v rodině nikdy není úplně autonomní, bez vnějších vlivů. Společnost v Česku je nějakým způsobem dlouhodobě nastavená…
Souhlasím. Vnímám ten výrazný společenský tlak. Když se na mne obrátí řekněme militantní genderové aktivistky (úsměv), vždy jim říkám: „Máte pravdu, společnost je tak nastavená a není to dobře. Ale kdo nakonec ty chlapy vychovával? Z valné většiny právě ženy.“ Samozřejmě, muž nemůže kojit, dítě pod srdcem nenosí, neporodí, neprožívá šestinedělí – vše je na ženě. Ale také to přece není jen negativní – vždyť je to krásné a pozitivní! Ale když dítě začíná maličko odrůstat, je na obou rodičích, aby si vše zorganizovali tak, aby se žena mohla věnovat své profesi, pokud chce, a zvláště když jí její profese jde dobře.
Česká republika je tak trochu výjimka, víceméně standardem je u nás tříletá rodičovská dovolená, zatímco v zahraničí často bývá podstatně kratší.
Určitě. Pokud se rodiče mohou podělit a být s dítětem doma třeba jeden rok žena a jeden rok muž, je to skvělé. Jeden můj kolega to takto nastavené měl a jeho náhled na vědeckou práci a samozřejmě také na rodičovství se hodně změnil.
Jak může dřívější návrat vědkyň z rodičovské podpořit vedení Akademie věd, když jednotlivá pracoviště jsou právně samostatné jednotky?
Pokud by bylo dost peněz, uvažovali bychom o nějaké finanční podpoře. Nicméně tady narážíme na nejrůznější problémy, včetně daňových. Chci o tom jednat s novým ministrem nebo ministryní práce a sociálních věcí, ale stále máme vládu v demisi...
Dohodli jsme se mezitím s první místopředsedkyní senátu Miluší Horskou, že v tomto směru podnikneme určité kroky. Cest je několik, v zásadě by bylo dobré mít možnost individuálních řešení. Jedna rodina by třeba potřebovala finanční podporu, aby si mohla dovolit chůvu nebo nějaké mikrojesle, mikroškolku. Jiná by zase raději zaplatila babičce, aby šla do důchodu a starala se o vnouče. Jistě by pomohlo, kdyby bylo více různých dětských skupin, třeba při ústavech Akademie věd.
Ty přece již na mnoha místech fungují…
Ano, ale stále jich je málo přímo v areálu daného pracoviště. Můžeme se bavit o silnější centrální podpoře, aktivita však musí v tomto případě vzejít ze strany konkrétního pracoviště. Také jde o změnu společenské atmosféry. Já jsem se setkávala s větami typu: „Jak to, že jdeš už do práce? Jsi vůbec dobrá máma?“ A to jsem byla s dcerou půldruhého roku a se synem dva roky doma. Ani dnes není situace o mnoho lepší.
V programovém prohlášení při kandidatuře na předsedkyni AV ČR jste také zmiňovala, že chcete co nejlépe využívat společenství pracovišť AV ČR. Co jiného kromě platformy Strategie AV21 jste měla na mysli?
Skutečně jde především o Strategii AV21. Souvisí to se vznikem veřejných výzkumných institucí před 10 lety, což vedlo k velké samostatnosti ústavů. Samo o sobě je to v pořádku, ale důsledkem bylo jisté zapouzdření některých pracovišť, která přestala v rámci Akademie věd spolupracovat, což není dobře. Žijeme z peněz daňových poplatníků a je naší povinností vracet je v co nejvyšší možné míře. Vždy jsem říkala, že suma potenciálů jednotlivých ústavů je menší než potenciál Akademie věd jako celku. Jako společenství ústavů, kde se mohou projevovat různé synergické efekty.
Nicméně kromě Strategie AV21 o sobě jednotlivá pracoviště relativně málo vědí. S dalšími členy vedení AV ČR absolvuji jakési turné po našich pracovištích. Už jsem jich navštívila asi čtyři pětiny. Při těchto návštěvách se snažíme mimo jiné upozorňovat na dění v ostatních pracovištích. A i tuhle službu, takové zasíťování, považuji za důležitou. Stejně jako pravidelnější setkávání ředitelů pracovišť s vedením AV ČR.
Až dokončíte kolečko po ústavech, co chystáte dál?
Začnu znova. (smích) Každý ústav bych ráda navštívila aspoň dvakrát za své funkční období. Přináší mi to spoustu velmi zajímavých poznatků z oborů ústavů, kde jsem předtím nebyla. Zároveň mi to umožňuje srovnávat různé způsoby řešení problémů na jednotlivých pracovištích a sdělovat druhým, která z cest mi připadala šikovnější. Ale úplně nejvíc oceňuji, že vidím lidi, kteří mají svou práci rádi a jsou z ní nadšení. To mi dodává energii.
Autor: Viktor Černoch
Foto: Pavlína Jáchimová
Text byl převzat z aktuálního čísla časopisu A / Věda výzkum, který vydává Akademie věd ČR.
Eva Zažímalová
V prosinci 2016 ji navrhl Akademický sněm AV ČR na funkci předsedkyně. Získala velmi silný mandát (hlasy 93 % členů). Prezident republiky ji jmenoval 14. března 2017. Čtyřleté funkční období zahájila 25. března 2017.
Po studiích nastoupila do Ústavu experimentální botaniky (dříve ČSAV, nyní AV ČR), v letech 2012–2017 působila rovněž v Biologickém centru AV ČR. V Ústavu experimentální botaniky AV ČR vedla v letech 2004–2016 laboratoř hormonálních regulací u rostlin, v letech 2003–2007 byla zástupkyní ředitele a v letech 2007–2012 ředitelkou ústavu. V roce 2013 byla na návrh Univerzity Karlovy jmenována profesorkou pro obor anatomie a fyziologie rostlin. Od května 2017 je členkou Učené společnosti České republiky.
Zabývá se výzkumem fytohormonu auxinu – jeho metabolismem a molekulárními mechanismy jeho působení a transportu v rostlinných buňkách. Podstatnou měrou se podílela na organizaci několika mezinárodních vědeckých sympozií. Její práce byly citovány více než 3500× (bez autocitací).
