Co vás přivedlo k oboru, kterému se věnujete?

Zajímalo mě to už jako malou, zajímal mě vesmír, byla jsem posedlá sci-fi filmy a hlavně Star Trekem. Moji rodiče měli také velký zájem o vesmír, maminka se mnou už v šesti letech probírala velký třesk, zakřivení vesmíru nebo její frustraci z teorie relativity (smích). Tehdy mi nedocházelo, že je to celé fyzika, to mi došlo až na gymnáziu.

Studovat jste šla rovnou do zahraničí?

V zahraničí jsem vystudovala už střední školu. Tehdy byla temná 90. léta a když jsem někomu řekla, že mě zajímá fyzika, tak se podivoval, jestli to chci učit na gymnáziu nebo co vlastně hodlám dělat. Všichni mi vyprávěli o tom, jak jsou vědci chudí a podobně. Začal se rozvíjet internet a já si všimla, že to, co je zajímavé, se dělo pouze v zahraničí. Tak jsem chtěla jít studovat do ciziny. Moje angličtinářka mi řekla, že by bylo dobré jít rovnou na střední a naučit se tak anglicky. Dostala jsem stipendium a šla jsem v šestnácti studovat do Skotska.

A tam jste potom vystudovala i doktorát?

Po maturitě jsem měla rok pauzu, čekala jsem, až budeme v EU, abych nemusela platit školné. Dostala jsem se na Imperial College v Londýně, kde jsem studovala fyziku, doktorát jsem pak získala na Oxfordu.

Jaký vidíte hlavní rozdíl mezi tím dělat vědu u nás a v zahraničí?

Tři roky jsem v Čechách působila na Akademii věd, ale mé zkušenosti nebyly dobré. Podpora byla špatná, systém hodnocení nebo rozdělování prostředků netransparentní. Zkrátka to dobrá zkušenost nebyla, takže jsem viděla, že musím jít dál. Začala jsem se zajímat o granty a založení vlastní výzkumné skupiny. Během jednoho roku to vykrystalizovalo tak, že pokud neodejdu znovu do zahraničí, tak budu vědecky mrtvá.

Kde jste začala hledat?

Hlavními kritérii byly rodina, známé prostředí a dobrá životní úroveň. V USA to takhle dobré není, je tam špatné zdravotnictví a podobně. Hledala jsem proto, kde je od Česka nejbližší laser, což je v Drážďanech, a to je blízko. Těžké bylo získat si vlastní finance, dostat grant je záležitost na několik měsíců, pak evaluace trvá rok. Než člověk doopravdy začne, trvá to dalších několik měsíců. Takže jsem byla tři roky v Česku a z toho dva hledala novou pozici.

Do Drážďan jste šla tedy s tím, že už tam někoho znáte?

Mám vlastní tým a grant na šest let, takže základní balíček mám. Je to velmi dobře udělaný grant, nemohu si stěžovat, i co se týče administrativy, je to opravdu nádhera. Funguji ve středisku, kde jsem jejich práci znala, a laser je tam nový. Ředitel institutu mě už před pár lety lákal na postdoc. Tehdy jsem ale ještě chtěla do Prahy. Když už jsem toho měla po krk, tak jsem mu napsala. Asi jsem tam měla jít rovnou, ale těžko říct, nakonec vše dopadlo dobře.

Je rozdíl ve financování vědy v Čechách a na vašem současném působišti?

Do jisté míry ano, ale nemyslím si, že peníze jsou v Česku hlavní problém. Potíž je v tom, že když si podáte grant na založení skupiny v Německu, tak ho dostanete na pět let. V Čechách dostanete grant na tři roky a už po prvním roce se po vás chce publikace. Například já teď publikuji věci, co jsem udělala v roce 2015. V Česku si vědci podávají granty na to, co už dávno udělali. Za tři roky ani doktorand nedodělá svou práci, takže tento systém je naprostý nesmysl. Množství peněz hlavní problém není, jde spíš o netransparentnost hodnocení. Upřímně si nemyslím, že jsou u nás lidé hodnocení podle svých schopností, ale celé je to spíše o tom, kdo koho zná.

Mají podle vás Češi ve vědě menší ambice?

Já si myslím, že Češi se umí a chtějí prodat. Problém je v tom, že když to udělají, tak jsou za černou ovci. Toto dobře podala Jana Roithová, která řekla, že se v Česku pěstuje kultura průměrnosti. Předloni odešla s ERC grantem a řekla, že pokud je někdo velmi dobrý, tak je trnem v oku těm ostatním. Bohužel jsem ve většině případů viděla, že být ambiciózní v Čechách způsobilo velké problémy s kolegy a s vedením. Nechci být ale jen pesimistická. Jsou tu i výjimky jako například Ústav organické chemie a biochemie. Někteří jej berou jako až moc ambiciózní, ale mě se to tak líbí. V takovém prostředí jsem kvetla, v USA když nemáte ambice, tak se s vámi nikdo nebaví.

Návrat do Česka ještě zvažujete?

Moje zkušenost byla natolik špatná, že ne. Nechala jsem si tedy malý úvazek, je tu několik lidí, se kterými spolupracuji, a jsou tu dobré týmy, se kterými děláme zajímavé věci. Nechci ale být v českém prostředí hodnocena či jakkoli omezována. Kontakt s některými pracovišti udržuji, v tomto „toxickém“ prostředí ale být nechci.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Tým mám konečně stabilní, máme hezké publikace, vše funguje. Začala jsem učit, takže v tom chci pokračovat. Zrovna jsem započala proces habilitace. Můj plán je možná směřovat k profesuře, protože grant, který mám, je sice ve výzkumném centru Helmholtz, ale zároveň učím na univerzitě. Je mi umožněno mít takovou duální kariéru. Výuka mě moc baví, takže bych to do budoucna chtěla kombinovat. Nikdy by mě nenapadlo, že mě tento směr bude naplňovat, ale moc mě těší, když pak studenti přijdou po přednášce a začne zajímavá diskuze. Není to jen o předávání informací studentům, ale i o tom, že se studenti často ptají na velmi zajímavé dotazy. Myslím si, že by měl učit každý vědec, já jsem také nikdy nebyla lepší než teď, když i učím.

Děkujeme za rozhovor!

Za Vědavýzkum.cz se ptala Barbara Kytková.

Kateřina Falk je fyzička a popularizátorka vědy. Zabývá se fyzikou plazmatu, interakcemi hmoty s výkonnými lasery. Absolvovala Imperial College London a doktorský titul získala na University of Oxford. Jako vědkyně pracovala tři roky v Národní laboratoři v Los Alamos v Novém Mexiku. Podílela se na projektu laserového centra ELI Beamlines v Dolních Břežanech u Prahy. Dnes je vedoucí vlastní vědecké skupiny Helmholtzova centra v Drážďanech – Rossendorf a přednáší na Technické univerzitě v Drážďanech. Je nositelkou významných vědeckých ocenění včetně ceny Britského Parlamentu SET for Britain pro mladé vědce, zvláštního výročního ocenění vědeckých týmů v Los Alamos a českého Neuronu Impulsu.