Výsledkem procesu transferu je v ideálním případě licence. Umí výzkumné organizace správně licencovat?

Záleží na oboru. V našem případě je to skutečně nejčastěji licence. Licencovat můžeme buď existujícímu komerčnímu subjektu, nebo spin-offu, který se od ústavu odštěpí. Tam vzniká otázka, zda jsme schopni tu licenční smlouvu správně nastavit. Myslím, že se situace stále zlepšuje, spolupracujeme s lidmi, kteří tomu rozumí a jsou schopni nám pomoci licenční smlouvy nastavit správně. Samozřejmě jsou stále nějaké problémy, na kterých se musí pracovat. Představte si, že mám přihlášku vynálezu nebo udělený patent a chci s nimi obchodovat. Je ale nepřijatelné, aby se výzkumná organizace dohodla na podmínkách se zájemcem o licenci a pak přišel například akademický senát a řekl, že to ještě musí schválit. Pak bude rok rozebírat, jestli je licenční smlouva v pořádku nebo není. A komerční partner mezitím odejde, protože mu jde o čas.

Jak to chodí u vás?

Například nedávno jsme podepsali s komerčním partnerem smlouvu. Jednali jsme s nimi za pomoci interních i externích právníků tři měsíce a smlouva byla připravena. Pak přiletěli do Prahy a ještě na místě se dolaďovaly detaily a ten samý den jsme smlouvu podepsali. Představte si ale situaci, kdyby se oni dostavili do Prahy a my jim sdělili, že to ještě musíme dát ke schválení dozorčí radě, která to musí prodiskutovat. Lidé z dozorčí rady ale většinou nejsou zvyklí na jazyk licenčních smluv, takže by si na to museli najmout externího právníka, který nezná předmět smlouvy. Celé by to zabralo dalšího půl roku a partner by z dohody pravděpodobně vycouval.

Jak něco takového lze vyřešit?

Elegantní řešení našla například Karlova univerzita. Jejich interní transferové centrum zajišťuje všechno až do přihlášky vynálezu. S ochráněným duševním vlastnictvím poté rovnou pracuje jejich nově založená dceřiná společnost CUIP, která může volně obchodovat.

Něco takového se ale asi vyplatí jen organizacím, které mají předmětů k transferování více …

Samozřejmě, organizace typu Karlovy univerzity si to může dovolit. Takové řešení ale může být inspirující pro většinu velkých organizací.

Jsou nějaké další problémy, se kterými se organizace odhodlaná výsledky svého bádání transferovat musí vypořádat?

Tak třeba konkrétně my, když rozvíjíme nějaký projekt, tak vzhledem k tomu, že se věnujeme hodně specifickým věcem, potřebujeme spoustu konzultantů z venku. Což si naše organizace IOCB TECH dovolit může, protože máme finanční prostředky a jsme dceřiná společnost založená za účelem vytváření zisku. Pro organizaci typu vysokých škol je to složité. Jsou veřejnými zadavateli a něco takového stojí spoustu peněz. Další věc je, že některé úkoly, například některé části preklinického vývoje dané látky, prostě musíme zadat ven do specializovaných organizací, které sídlí třeba v USA. A tak se snadno dostaneme nad limit 2 miliony korun pro veřejné zakázky. Proto je pro nás tento limit velmi často obrovský problém.

A co oblast takzvaných spin-offů?

Když si nějaký profesor řekne, že má na ústavu výborný objev a chtěl by jej dál dotáhnout, ale zároveň chce zůstat na ústavu, tak z hlediska legislativy je u nás taková věc neuchopená a neprobádaná. Takže je na vedení školy nebo ústavu, jak se k věci postaví. Ten, kdo je na vrcholu organizace, se toho bude často bát, protože neví, jak případně předejít konfliktu zájmů. Jde o to, aby nedošlo k situaci, že si vědec něco vyzkoumá v rámci organizace a pak si to odnese do své firmy, kde to prodá.

Jak se pak vyrovnat se situací, kdy je profesor zároveň na ústavu a k tomu si řeší svůj projekt? Instituce ho navíc potřebuje, protože třeba na vysoké škole často drží akreditaci studijních oborů…

Myslím si, že tohle je věc, která brání vzniku inovačních spin-offů v rámci akademického prostředí. Je to taková šedá zóna a chápu vedení vysokých škol, že se toho bojí. Protože pak může někdo za tři roky přijít a soudit je, že nejednali s péčí řádného hospodáře. Je to tedy tak trochu věc mentálního nastavení. Jsem přesvědčen, že se to dá změnit jedině pomocí pozitivních příkladů.

Je něco, čím by v této situaci mohl pomoci stát?

Podle mne by mohlo pomoci, kdyby vláda udělala nějaký metodický pokyn, který by situaci upravoval tak, aby daný docent, profesor či obecně vědec či akademik zaměstnaný ve výzkumné organizaci věděl, že se nesmí dostat do konfliktu zájmů. V USA je něco takového běžné. Profesoři si smí zakládat spin-offy, ale je naprosto jasné, že si z té laboratoře nesmí nic odnést. Takže vidíme, že to lze.

Jak tedy v českém prostředí vybudovat akademický spin-off?

Prvně je potřeba říct, že podle rozborů, které jsme si nechali dělat, něco takového možné je. Příklad z naší praxe je, že jsme založili spin-off, ale trvalo nám rok a půl, než jsme nastavili všechny smlouvy tak, aby to vyhovovalo zákonnému prostředí, ale i investorovi. Nakonec se ukázalo, že všechno funguje dobře.

Pak je tu technická otázka. Jestliže licencuji ven do komerční firmy, tak licenční smlouva vypadá jinak, než když licencuji do spin-offu. Jsou dvě možnosti. První je, že si vědec založí firmu, aniž by univerzita měla jakýkoli podíl. Pak smlouva bude podobná, jako když licencuji komerčnímu subjektu. Pokud tam ale škola podíl má, buď přímo, nebo přes organizaci typu IOCB TECH, tak to lze nastavit samozřejmě tak, aby nový subjekt nebyl tolik finančně zatížen, ale peníze se začaly vybírat, až když to něco vydělá. V tomto případě bude i nastavena kontrola potenciálního střetu zájmů.

Jsi tedy přes všechny problémy, se kterými se transfer musí vyrovnávat, optimista?

Určitě. Na mnoha příkladech vidíme, že to jde těžce, ale jde to. Řekl bych i systému navzdory. Ale abych to shrnul – peníze i zájem ze strany investorů jsou, to vidíme. My jen musíme zvýšit stupeň flexibility a pracovat na mentální změně.

Martine, děkuji za rozhvor!

Za portál Vědavýzkum.cz se ptal Aleš Vlk

Martin Fusek se posledních jedenáct let věnuje problematice transferu technologií v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Je absolventem VŠCHT Praha v oboru organické chemie, doktorát získal na Akademii věd ČR v oboru biochemie. Během své vědecké kariéry pracoval čtyři roky jako postdoktorand v USA a Německu. Je profesorem biochemie na VŠCHT Praha, kde přednáší kurzy klinické biochemie a bioléčiv. Řadu let se zabýval základním výzkumem, v roce 1995 přešel do komerční sféry. Od roku 2007 je na ÚOCHB zodpovědný za transfer technologií a od roku 2012 také zástupcem ředitele pro strategický rozvoj. Je členem a od roku 2018 také předsedou Výzkumné rady Technologické agentury ČR.

IOCB Tech je dceřinou společností Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, která zajišťuje pro ústav na výhradní bázi služby ochrany duševního vlastnictví a transferu technologií a znalostí.