facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Martin Fusek: Už se nemusíme tolik školit, pojďme raději transferovat

23. 7. 2019
Martin Fusek: Už se nemusíme tolik školit, pojďme raději transferovat

Jak se situace v oblasti transferu technologií a znalostí vyvíjí, co je potřeba zlepšit a daří se nám vůbec úspěšně transferovat? O těchto i dalších otázkách spojených s transferem technologií si povídal Aleš Vlk s Martinem Fuskem, zástupcem ředitele Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR a také ředitelem jeho dceřiné společnosti IOCB TECH s.r.o.

 DSC5534 sm

V technologickém transferu pracuješ už více než 10 let, jak vidíš současnou situaci?

Situaci sleduji, i když jsem omezen tím, že se pohybuji hlavně v oblasti Life Sciences. Jsem optimista, protože vidím veliký posun dopředu. Postupně vznikají reálné, uchopitelné výsledky, které by nebyly, kdyby na jednotlivých institucích kanceláře transferu technologií neexistovaly. Výborně funguje také spolek Transfera, který reprezentuje a hájí zájmy co nejširší transferové komunity. Lidé jsou tam aktivní, snaží se a pomáhají si navzájem. Díky účasti na práci Transfery se dozvídám i o dalších pracovištích.

V čem přesně je situace jiná dnes než před pár lety?

Dnes už se začalo skutečně transferovat. Existují reálné výstupy, licence, firmy a dokonce i ekonomické efekty. Osobně si myslím, že už nepotřebujeme další intenzivní školení od odborníků z USA nebo třeba z Velké Británie. Určitě je potřebná debata, jak metody transferu technologií aplikovat co nejlépe u nás v Čechách. Pohled a zkušenosti někoho z USA jsou skvělé, ale my žijeme v úplně jiných legislativních podmínkách. Jiní jsou tu i lidé, my nejsme takoví podnikatelé jako Američané a nechceme moc riskovat. To, že něco funguje jinde, ještě neznamená, že to bude fungovat i u nás.

V čem vidíš hlavní smysl transferu technologií?

Jsem přesvědčen, že pokud vědec vytvoří či objeví něco, co by bylo možné převést do něčeho užitečného, tak by se o to měl pokusit. Když se to k lidem nedostane, tak je to velká škoda – věda by se přeci měla mimo jiné snažit zlepšovat lidem život. Ale vědci mají často jiné priority a komercializace výsledků je pro ně vzdálená oblast. Musíme si uvědomit, že cesta od objevu k vynálezu, tedy k výsledku, který už bude pro komerčního partnera uchopitelný, je často dlouhá a komplikovaná. A proto vznikly ve většině rozvinutých zemí na jednotlivých vědeckých institucích specializované organizace, které vědcům v tomto procesu pomáhají – tedy kanceláře transferu technologií.

Jaká je v tomto procesu role výzkumné organizace?

Jestliže přijmeme tezi, že u výsledků vědecké práce, které by mohly pomáhat lidem žít lepší život, je potřeba se pokusit je komercializovat, a také, že pro většinu vědců je důležité, aby jim kanceláře transferu technologií pomáhaly, pak si myslím, že výzkumné organizace jsou povinné tento proces zajistit. Ústavy Akademie věd, vysoké školy a také ostatní výzkumné organizace by proto měly podporovat své transferové kanceláře, jako je to normální jinde ve světě. Je potřeba tuto činnost podpořit finančně a řekl bych vnitro-politicky, přestože to mnoho let bude možná ekonomicky ztrátové. Tady jde o to, aby věda dokázala zlepšovat lidem život. Vedení institucí by si to mělo uvědomovat.

Představ si, že máme relevantní objevy ze strany výzkumných organizací a dokonce i osvícené vedení, které chce transfer podporovat. V čem jsou překážky?

Základem je mít co transferovat, to je pravda. Na začátku tedy musí být kvalitní věda produkující kvalitní výsledky, ne formální plnění grantových projektů. Pokud budou vznikat kvalitní výsledky, pak pro jejich rozvoj a následnou komercializaci jsou potřeba peníze a mentální nastavení, které bude celý proces podporovat. Pracovníci kanceláří transferu musí pochopit, že jejich práce je služba, a vedení organizace musí hledat cesty, jak kanceláři pomoci tuto službu naplnit. Vedení by mělo například podporovat to, aby vědci za lidmi z kanceláře transferu chodili a neměli v cestě žádné překážky. Je potřeba, aby technologičtí skauti měli podporu vedení, aby o nich vědci věděli a aby to nebylo vnímáno jako obtěžující. Na mnoha místech se to již daří a to je mimo jiné ten posun za posledních deset let, o kterém jsme mluvili na začátku.

Jaká je v tom role státu, co by měl zajišťovat on?

Stát by to měl univerzitám a ústavům Akademie věd především zjednodušit. Ale děje se vlastně opak, zvyšuje se byrokratizace, přestává být kladen důraz na obsah, sleduje se jen forma. Žijeme v situaci permanentní presumpce viny, neustálé kontroly. Podívejte se například na některá pravidla, jako je institut zveřejňování smluv nad 50 tisíc korun. U nás jsme na to museli přijmout jednu pracovní sílu a při tom jde o naprostou formalitu a samozřejmě licenční partneři z toho nejsou nadšení. Nebo institut veřejných zakázek nad 2 miliony – proč máme tuto hranici, když regule Evropské unie říkají 207 tisíc eur, tedy něco přes 5 milionů korun? Pokud má instituce podporu z takzvaných evropských peněz, která je ale zprostředkována přes Ministerstvo školství, pak míra byrokracie je desetinásobná v porovnání s podporou, která přichází z Bruselu přímo. A mohl bych jmenovat další a další byrokratické ztěžování situace. Velmi často jsou ta pravidla bedlivě kontrolována lidmi, kteří přitom obsahu vůbec nerozumí. To všechno dohromady významně snižuje flexibilitu organizací, která je nutná pro úspěšné jednání s komerčními partnery.

A co náklady? Kdo by to měl platit?

Činnost kanceláří transferu technologií je v začátku, a někdy i dlouhodobě, ztrátová. Náklady se dají rozdělit do dvou kategorií: náklady na samotný aplikovaný výzkum, tím myslím posunutí objevu do vynálezu, a náklady na provoz kanceláře technologického transferu. Mám pocit, že pro první kategorii toho stát dělá hodně, ať už prostřednictvím Technologické agentury, Ministerstva průmyslu nebo dalších rezortů. Klíčovým nástrojem je program GAMA Technologické agentury. Podle mě je to program, který organizacím skutečně dává flexibilitu a možnost svůj objev dotáhnout do konce. Stálo by za to, aby se tam dávalo více peněz, protože je opravdu důležitým zdrojem financování. U ostatních dotačních programů – a to se budu zase opakovat – je potřeba vše zjednodušit a nebýt papežštější než papež. Poskytovatelé si také musí uvědomit, že pokud se jedná o podporu výsledků vycházejících ze základního výzkumu, pak velká část nemusí nakonec uspět.

A co by měly pokrýt finančně jednotlivé instituce?

Daná organizace by měla hradit především náklady na provoz kanceláří transferu technologií. Už tím vyjádří vedení, že to s transferem myslí vážně. A vedení by mělo deklarovat, že to je aktivita na dlouho a že podpora neodejde se změnou onoho osvíceného vedení. Stát může finančně pomoci, ale ne tak, jak tomu bylo v minulosti, kdy tyto kanceláře dostaly podporu z operačních programů, ale věnovaly se pouze tomu, jak tyto peníze utratit, aby neporušily nějaká pravidla. A tak se vyráběly deštníky, hrnečky a další předměty a pořádala se školení. A na opravdovou práci nezbyl čas.

Martine, děkuji za rozhovor.

 

Za portál Vědavýzkum.cz se ptal Aleš Vlk.

Druhou část rozhovoru, ve které jsme mluvili o licencích a spin-off společnostech, naleznete zde.


Martin Fusek se posledních jedenáct let věnuje problematice transferu technologií v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Je absolventem VŠCHT Praha v oboru organické chemie, doktorát získal na Akademii věd ČR v oboru biochemie. Během své vědecké kariéry pracoval čtyři roky jako postdoktorand v USA a Německu. Je profesorem biochemie na VŠCHT Praha, kde přednáší kurzy klinické biochemie a bioléčiv. Řadu let se zabýval základním výzkumem, v roce 1995 přešel do komerční sféry. Od roku 2007 je na ÚOCHB zodpovědný za transfer technologií a od roku 2012 také zástupcem ředitele pro strategický rozvoj. Je členem a od roku 2018 také předsedou Výzkumné rady Technologické agentury ČR.

Transfera.cz je národní platforma, která hájí zájmy transferové komunity v České republice s cílem posilovat a rozvíjet činnosti v oblasti transferu technologií a znalostí.