Pod sebou měl osmnáct tisíc zaměstnanců a více než osmdesát vědeckých ústavů, a přestože se nebál koncepčních změn, vydržel v čele této špičkové instituce dvanáct let. Letos se Gruss stal prezidentem Institutu pro vědu a technologii v Okinawě v Japonsku. Rodák z hesenského Alsfeldu vystupuje sebevědomě a razantně, což prokázal i při jednání Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace. Jako člen mezinárodního poradního sboru tam diskutoval s předsedkyní Akademie věd ČR Evou Zažímalovou či vicepremiérem Pavlem Bělobrádkem, mimo jiné o financích pro vědu a spolupráci vědců s průmyslem. Rozhovor pro web AV ČR, který vedl v němčině, rád prokládal anglickými idiomy.

Působíte jako zahraniční poradce české vlády, která řešila škrty ve státním rozpočtu. Do jaké míry má podle vás stát podporovat vědu?

O tom nemusím dlouho přemýšlet. Nedávné studie z Harvardu dokázaly, že čím více je země technologicky rozvinutá, tím více musí investovat do vědy, aby zůstala dlouhodobě konkurenceschopná. Tudíž Česko žádnou jinou volbu ani nemá: když nebudete investovat do vědy, nebudete na špičce. A musíte se už teď zabývat tím, co to bude znamenat po roce 2020, kdy se ztenčí podpora z evropských struktur.

Pokud vím, dostal jste v rámci přípravy i materiály, které se týkaly situace v české vědě. Jaký jste z toho měl pocit?

Ano, těmi materiály jsem se probíral, a musím říct, že jsem z nich neměl pocit, že tady funguje dostatečná korelace mezi analýzou a závěry.

Jak to myslíte?

Zdá se mi, že velký problém v Česku je umění diferencovat a definovat, co vlastně chcete. Já například osobně znám některé z ústavů Akademie věd a myslím, že v základní struktuře se to velmi podobá Společnosti Maxe Plancka: pod jednu zastřešující instituci spadají jednotlivé ústavy s rozdílnými úkoly. Ale řekl bych, že rozdíl je v tom, jakým způsobem se klade důraz na kvalitu. Ale to všechno souvisí s penězi a důvěrou. Než jsem odcházel, dostávali jsme ročně z veřejných peněz 1,7 miliard eur. A teď si představte tu důvěru, kterou má daňový poplatník, když nám každý rok svěří 1,7 miliard eur! Věří, že děláme ten nejlepší možný výzkum, a my ho nesmíme zklamat.

Ano, ale jak to prosazovat v praxi?

Musíte mít dobře nastavený systém hodnocení a recenzování jednotlivých ústavů, aby se podporovaly jenom ty nejlepší. Když vykazují slabší výsledky, tak dostanou méně peněz. V Německu nejsou jednotlivé ústavy právně samostatné, což znamená, že spadají pod jednu centrálu a ta má možnost je nově zřizovat nebo zavírat. A to jsem také dělal – ty stagnující jsem zavřel a některé nově vytvořil.

Kolik jste jich zavřel a znovu vytvořil?

To číslo je někde mezi deseti a dvaceti, přičemž náš institut o střední velikosti měl v době mého působení čtyři oddělení s jedním ředitelem. Ale nepředstavujte si, že jsem všechny ty lidi vyhodil, to byl proces ukončování a znovuvytváření. Nicméně málokdy jsme pokračovali v té stejné oblasti - pokud chcete skutečně něco nového vytvořit, pohybujete se v časovém spektru dvaceti pěti let.

V poslední době je mantrou na politické i vědecké scéně spolupráce s komerčním sektorem. Ostatně vy sám jste řadu let působil v dozorčí radě společnosti Siemens, jednu firmu jste založil...

To je naprosto pochopitelné. V angličtině se tomu říká „return on investment“. Každá společnost něco investuje a očekává, že za to něco dostane, ať už jde o vzdělání, kulturu, výsledky, které jsou aplikovatelné do produktů… A řada studií ukazuje, že se nacházíme ve fázi takzvaně zrychlených technologií. Zřejmě v historii lidstva neexistovala rychlejší doba, než prožíváme teď, a týká se to i ohromného nárůstu poznání. Podle některých studií potřebujeme pouhých dvanáct hodin, abychom zdvojnásobili úroveň dosavadního poznání. Osvícené firmy jako Apple, Google či Amazon si to uvědomují, mnoho z nich má dokonce svoje instituty přímo na kampusech prestižních univerzit.

Znamená to tedy, že bychom se měli všichni více zaměřit na aplikovaný výzkum?

Stavět proti sobě základní a aplikovaný výzkum nepovažuju za šťastné. Přece nejde o to, že jeden přehraje druhý, jde o přechod mezi nimi. A když dám příklad ze svého oboru, vemte si, kolik léčebných prostředků v medicíně je nyní založených na genových technologiích. A to všechno by nebylo možné bez základních objevů, které to umožnily. Na začátku si nikdo z lidí, kteří za to dostali Nobelovu cenu, neuměl představit, co všechno s tím jednou půjde dělat.

A jak toho přechodu podle vás docílit?

Tady bych vládu a jednotlivé instituce hodně motivoval, aby aktivněji postupovaly v transferu technologií. V rámci vědeckých institucí musí fungovat profesionální zprostředkovatel, který objevy ze základního výzkumu převede do praxe. To neznamená, že bude vědcům diktovat, o čem mají bádat, ale naopak řekne: „Ach, co tady máte? To je zajímavé. S tím můžeme něco udělat.“ Prostě umí přehodit tu správnou výhybku.

Do jaké míry se v tom zprostředkování mají angažovat sami vědci?

Podívejte se, vědec umí bádat, ten neumí obchodovat. Tohle musí dělat skuteční profíci, od toho jsme založili firmu Max Planck Innovation. To je v podstatě prodloužená ruka našich vědců, která je však formálně nezávislá. Firma, která exkluzivně pracuje pro naši společnost. Ročně generuje zisk kolem 20 milionů eur a v transferu technologií patří mezi nejúspěšnější na světě.

Kolik má ta firma zaměstnanců?

Něco kolem dvacítky. A jsou to všechno lidi, kteří mají zkušenosti nejen s vědou, ale i s byznysem. To je základní podmínka.

Máte takovou prodlouženou ruku i v Okinawě?

Ano, jmenuje se Okinawa Development. Jediný rozdíl je v tom, že zatím není právně samostatná. Nyní přemýšlím o jejím formálním oddělení, protože pak bychom mohli zaměstnance zaplatit jako v soukromé firmě. Jinak k vám profesionálové nepůjdou.

Jak na to reagují vědci?

Ale my i vědcům nabízíme dobré podmínky: stabilní perspektivu i výborné platy, to jsou dva základní předpoklady. Platy na institutu v Okinawě, který funguje zároveň i jako univerzita, jsou srovnatelné s těmi v USA. Na poslední konkurzy se nám přihlásilo 300 profesorů a vybrali jsme jich sedm. Ze 400 studentů jsme vybrali 35, osmdesát procent z nich nejsou Japonci. Naším vzorem byla například MIT v Bostonu, oficiálním jazykem je u nás angličtina.

Kolik máte patentů?

V Okinawě funguje všechno velmi podobně jako u Max Plancka, jenom je to znatelně menší. A tak zatímco jsme v Německu měli stabilní portfolio kolem 1200 patentů, v Okinawě máme v běhu 200 patentových přihlášek. Ale zase: nejde ani tak o počet, ale o jejich váhu.

Kdo o těch patentech rozhoduje?

Ti stejní profesionálové, protože to oni mají celkový přehled: „Aha, s tímto patentem se nejspíš nedostaneme moc daleko, ale vím o firmě, která sbírá v téhle oblasti portfolio, a té to dáme, tam to má smysl.“ A abych nemluvil jenom abstraktně: v Okinawě vymyslel jeden z našich fyziků vlnový generátor. Je to docela malý přístroj, který se postaví na pláž a sbírá energii z tříštících se vln. A jelikož na ostrovech Maledivy mají problémy se získáváním energie, tak jsme se s nimi domluvili, aby se tam náš generátor otestoval. Jak vydrží fungovat v dlouhodobém provozu, než se pustí na světový trh.

Předpokládám, že ten vlnový generátor už máte patentovaný?

No samozřejmě. Ale co jsem chtěl říct: Když chce být člověk v nějaké zemi úspěšný, musí spolupracovat všechny elementy inovačního ekosystému. Na grémiu s vašimi politiky jsem zdůraznil, jak se ve vědecké hantýrce říká fázi od konce výzkumu do začátku zájmu ze strany obchodníků: „valley of death“ – údolí smrti. Prostě tady zeje propast, která se musí nějak přemostit. Což jinými slovy znamená nastavit podmínky tak, aby se minimalizovalo riziko pro volný kapitál, pro soukromé firmy. Chybí tady například rozumná hi-tech burza, která by to riziko akceptovala a skupovala akcie podniků a tím jim zajistila dlouhodobější existenci. Státní instituce by u toho měly fungovat jako jakési inkubátory.

Někteří lidé mají z postupujícího vědeckého poznání i strach, nevěří například autům bez řidiče. Skutečně budeme žít v hi-tech světě?

Ano, budou vznikat stále nové technologie, stroje budou postupně přesnější než lidi a my se na to musíme připravit. Podle mého názoru to povede k ohromné redukci pracovních míst, například právě v automobilovém průmyslu. Podle statistického úřadu v USA byly v roce 2007 tři čtvrtiny nových pracovních míst generovány firmami, které vznikly před méně než pěti lety. Futurologové předpovídají, že většina pracovních míst pro děti, které se právě narodily, ještě ani nevznikla.

To nezní jako moc optimistická předpověď.

Ale já jsem optimista. Klasický politický systém je letargický a bojí se velkých změn. Ale já vidím, že tyto změny budou nevyhnutelné a je úkolem politické scény i společnosti přijmout taková opatření, kterými se na to připraví.

Máte za sebou skvělou vědeckou kariéru, zabýval jste se léčbou rakoviny či cukrovky, jste mimo jiné jedním z objevitelů tzv. zesilovače v oblasti genetiky. Dá se takový výzkum nějak skloubit s vedením prestižních institucí?

Nedá. Když jsem se hlásil do konkurzu na prezidenta Společnosti Maxe Plancka, komise mi řekla jasně: „Buď tvůj výzkum, anebo vedení společnosti, dohromady to nejde.“ A i kdybych chtěl: hlavní správa společnosti je v Mnichově, můj výzkum byl v té době v Göttingenu, to jsou čtyři hodiny jízdy vlakem…

Takže jste obětoval svoji dosavadní práci?

To musíte. Tahle práce je taková výzva, že kdo ji chce dělat dobře, nemůže ji dělat napůl. Jednoho takového šéfa jsme už měli a moc dobře to nefungovalo.

Autor: Alice Horáčková

Rozhovor vyšel v zářijovém vydání časopisu AB / Akademický bulletin, AV ČR.

Peter Gruss (1949, Německo)

• Doktorská práce v Německém centru pro výzkum rakovinu,
• Postdoktorandská v Národním institutu zdraví v Bethesdě, USA (1978 – 1982)
• Jeden z prvních objevitelů tzv. enhencerů, zesilovače genů (1981).
• Šéf oddělení molekulární buněčné biologie v Institutu Maxe Plancka (1986 – 2002).
• Spoluzakladatel firmy Develogen AG (dnes součást EVOTECU).
• Prezident Společnosti Maxe Plancka (2002 – 2014), založil první mimoevropský Planckův institut (2010, USA) a vedením mnoha institutů pověřil zahraniční osobnosti.
• Člen dozorčí rady Siemens AG (2008 – 2014).
• Prezident Institutu pro vědu a technologie v Okinavě (od 2017).