facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Petr Zimčík: Peněz je dost, problém je získat a namotivovat kvalitní lidi

24. 11. 2019
Petr Zimčík: Peněz je dost, problém je získat a namotivovat kvalitní lidi

Petr Zimčík vystudoval Farmaceutickou fakultu UK v Hradci Králové. Věnuje se oblasti syntézy, kterou se v rámci svého výzkumu snaží posouvat dál. V roce 2004 získal cenu Sanofi za výzkum v oblasti farmacie. Pomohla mu cena v kariéře? A udržuje stále kontakt se svými kolegy ze stáže? Přinášíme vám další ze série rozhovorů s držiteli vědecké ceny Francouzského velvyslanectví v Praze. 

13 Zimčík mPetr Zimčík vystudoval Univerzitu Karlovu, Farmaceutickou fakultu v Hradci Králové, kde dnes působí na Katedře farmaceutické chemie a farmaceutické analýzy. Pracuje jako chemik v oblasti syntézy, kterou se v rámci svého výzkumu snaží dál posouvat. Zabývá se interakcemi se světlem a zpočátku se zaměřil především na fotodynamickou terapii nádorů, při níž pracoval s tím, že určité makrocyklické látky (obecně nazývané fotosensitizéry) schopné absorbovat světlo ve vyšších vlnových délkách dokáží energii světla transformovat na toxické produkty. Tento efekt na nádorové buňky je velmi selektivní – pouze tam, kde se vyskytuje fotosensitizér a současně tam dochází k ozáření světlem vhodné vlnové délky, se projeví cytotoxická reakce. Mimo fotodynamickou terapii se nyní věnuje výzkumu látek využitelných jako fluorescenční senzory pro různé analyty a jako značky v deoxynukleotidových sondách v biochemii.

 

Když jste obdržel Cenu Francouzského velvyslanectví, pomohlo vám to v kariéře?

Musím říct, že ano. Odjel jsem do Francie, a nakonec jsem tam díky kolegům, kteří nemohli jet, strávil celé tři měsíce. Naučil jsem se zcela nové metody ve fotofyzice, které jsme do té doby na našem pracovišti vůbec nedělali. Byl jsem s tím velmi spokojený.

Kde jste měl laboratoř?

Kousek za Paříží, v budově po rekonstrukci. Naopak ubytování jsem měl prakticky v centru Paříže. Jezdil jsem proto každý den z centra na periferii, a tak jsem jel každé ráno v opačném směru než lidé, kteří jezdili do práce do centra přeplněnými vlaky. Pokud tedy vůbec jezdily, protože ve Francii se pravidelně stávkuje a každou chvíli něco nejelo. Když tam nyní byl můj kolega, tak zase zažil protesty žlutých vest. Bez stávek se tam asi neobejdou (smích).

Udržel jste si spolupráci s francouzskými kolegy po návratu ze stáže?

Po návratu jsem některé výsledky dál konzultoval se svým francouzským mentorem. Následně jsme vydali i několik společných publikací, na kterých jsme pracovali přibližně tři roky, než další spolupráce utichla. Můj mentor byl ale trochu starší, takže předpokládám, že odešel do důchodu, a potom už jsme v kontaktu nebyli.

Co se změnilo v české vědě od doby, co jste její součástí? A využívá se podle vás dostatečně grantů a možností evropských projektů?

Obojí spolu úzce souvisí. Je zde více peněz, dřív jsme počítali koruny na každou láhev rozpouštědla. Další změnou je nedostatek lidí. Předtím jsme neměli peníze, ale měli jsme lidi, které jsme nebyli schopní zaplatit. A teď je naopak peněz z projektů relativně dost, ale problém je získat a namotivovat kvalitní lidi. Mám také zkušenost, zejména u pracovníků ze zahraničí, že se někdo přihlásil, a pak to po pár měsících komunikace prostě vzdal. Na naší fakultě běží řada evropských projektů. V poměru k Evropě je ale počet evropských projektů v České republice stále zanedbatelný.

Co vás inspirovalo ke kariéře vědce?

Já jsem se k tomu dostal vylučovací metodou (smích). Po vysoké škole jsem nebyl rozhodnutý, co budu dělat dál, navíc jsem musel na vojnu. Rozhodl jsem se pro postgraduální studium. Můj zájem o vědu se ale postupně vyvinul a začalo mě to bavit. Později mi nabídli místo na katedře. A teď už si upřímně nedokážu představit, že bych dělal něco jiného.

Kdyby dnes někdo přemýšlel, jestli se má stát vědcem nebo ne, v podobném věku jako jste se tehdy rozhodoval vy, co byste mu řekl?

Varoval bych ho před tím, aby se nenechal odradit počátečními neúspěchy. Ne všechno se podaří na první pokus. Diplomanty upozorňuji, že je možné, že něco vymyslíme, a i když to na papíře vypadá logicky a funkčně, tak po půl roce třeba zjistíme, že to nepůjde. Tím by se neměli nechat odradit. Ať už v práci, nebo při psaní grantů. Ono je dost deprimující, když napíšete pět grantů a žádný nedostanete. Sám jsem jich na začátku kariéry bez úspěchu napsal deset. Poté mi jeden malý vyšel, a od té doby už to šlo lépe. Člověk se to musí nejprve naučit na zpětných vazbách od oponentů – zjistit, co je špatně a co nedostatečně vysvětlil. Není to o tom, že vás oponenti a posuzovatelé chtějí shodit, jen jste většinou výzkumný problém nedokázali vysvětlit dostatečně kvalitně.

 

Autorka: Esther Idris Beshirová

Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut

FV logoIFP logo RGB block


Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je postupně zveřejňujeme na portále Vědavýzkum.cz.