Roman Holý je ale optimista a vidí zde příležitost k pozitivním změnám, které posunou nejen průmysl, ale celou českou společnost. Šéf Národního centra také odpovídá na otázku, jak vnímá rizika umělé inteligence. Mimo jiné říká: „Osobně doufám, že si u pokročilých strojů ponecháme tlačítko, kterým se dají vypnout.“
V první části našeho rozhovoru jste uvedl, že zavádění Průmyslu 4.0 považujete spíše za evoluci než revoluci. Podle některých kritiků je celý koncept Průmyslu 4.0 pochybný už proto, že nové technologie zatím nepřinesly žádné zásadní zvyšování produktivity práce. Co tomu říkáte?
Nejsem ekonom, ale myslím, že je to příliš zjednodušený pohled. Faktem je, že produktivita opravdu příliš neroste. Hodně se tím zabývá Martin Ford ve své knize Nástup robotů, The rise of the robots. Také se tomu nedávno věnovala studie společnosti McKinsey. V současnosti navazujeme na určitý historický vývoj, zažili jsme hospodářskou krizi po roce 2008. A této krizi navíc předcházelo zpomalení boomu produktivity už v devadesátých letech. Zavádění nových technologií má své transakční náklady, určitou learning curve – křivku učení. Veškeré úsilí a investice se vrátí až po určitém čase. Také si trochu rýpnu do ekonomů. Je totiž otázkou, jestli dokáží správně měřit produktivitu v případě moderní ekonomiky, firem jako Google, Uber nebo Airbnb.
Zaznívá tu také argument, že se předchozí průmyslové revoluce obešly bez nějakého zvláštního marketingu, státních pobídek, zvláštních úřadů či institucí. Potřebujeme něco podobného teď?
Osobně také nemám dotace rád, často vedou k plýtvání penězi nebo i ke korupci. Na druhé straně by podnikatelé byli hloupí, kdyby dotací nevyužívali. A je třeba počítat s tím, že dotace jsou dnes v naší společnosti prakticky všude. Dám vám příklad. Naše Národní centrum bylo nově vybráno jako jeden z více než třiceti digitálních inovačních hubů v rámci Evropské unie. Zjistil jsem, že žádný z těchto hubů dosud nefungoval bez veřejné podpory. My žádnou veřejnou podporu na provoz nedostáváme – ani od vlády, ani od ČVUT. Něco jiného pochopitelně byly investice do budovy Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT, ve které sídlíme, a do technologií zdejšího Testbedu, s nímž spolupracujeme. Pokud by se nám ale povedlo stávající stav udržet dlouhodobě, možná bychom byli první takový hub bez veřejné podpory v EU.
Zastánci podobných veřejných pobídek uvádějí, že tady jde také o konkurenci mezi státy. Uspějí ty, které zavádění moderních technologií podporují…
Souhlasím, že ze strany státu může jít o investici do budoucna. Podpora vědy a výzkumu v Česku bohužel pořád zaostává za vyspělými státy. Německo podporuje rozvoj Průmyslu 4.0 jen z veřejných zdrojů 200 miliony eur. Většina tamních testbedů dostala na rozjezd minimálně milion eur. Zmiňuji Německo, protože jsme s ním nejvíce ekonomicky provázaní.
Ředitel Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky Vladimír Mařík říká, že Průmysl 4.0 není ani tak o technologiích, jako o změně myšlení.
Průmysl 4.0 je možná nejviditelnější oblastí technologických změn, ale ty se týkají celé společnosti. I proto jsme jako Národní centrum dostali do vínku, že se máme starat i o širší dopady těchto změn. Nové technologie – včetně umělé inteligence, samostatného agentního řízení nebo rozšířené virtuální reality – se pomalu budou šířit i do sektoru služeb, zábavy, zemědělství, dopravy a samozřejmě také energetiky. V hlavním městě Praze je velmi populární koncept Smart City, který počítá s podobnými technologiemi. Čelíme tedy velké výzvě, jak na změny připravit budoucí zaměstnance, současné nebo budoucí studenty, jak nové myšlenky a principy prezentovat ve školách. Řekl bych, že právě v této oblasti zatím máme největší slabiny.
Zásluhou německých „otců zakladatelů“ konceptu Průmyslu 4.0 se zase obrací větší pozornost právě na průmysl. Názory, že směřujeme k ekonomice služeb, ve které už průmysl nebude hrát zásadní roli, po hospodářské krizi ustoupily do pozadí. Česko má nejvyšší podíl průmyslu na HDP v celé Evropské unii. Vidíte v tom výhodu nebo nevýhodu?
Může to být obojí, jak už to v životě chodí. Může to být výhoda, pokud se nám podaří technologie Průmyslu 4.0 skutečně zavést ve většině průmyslových firem. Pokud se to ale nepodaří a nebudeme stíhat německé tempo, může to být samozřejmě problém, který způsobí odliv některých projektů nebo investic z České republiky. Já jsem ale optimista, proto jsem se také do tohohle projektu zapojil. Vidím zde příležitost k pozitivním změnám, které posunou nejen průmysl, ale celou českou společnost.
Německá gravitace
Pokud jde o mezinárodní vztahy, i pro vaše Národní centrum Průmyslu 4.0 je asi klíčová spolupráce s podobnými institucemi v Německu? Pokud vím, chcete se v rámci společného projektu ucházet o evropské finance na vývoj?
Ano. Je tu samozřejmě silná provázanost obou ekonomik, do Německa směřuje více než 30 procent českého exportu.
Částečně jde ale o reexport, protože české výrobky směřují přes Německo dál, a částečně o pouhé subdodávky. To mnozí ekonomové považují za slabinu naší orientace na Německo. Bylo by lepší, kdybychom se dokázali sami dostat na třetí trhy…
To je bohužel realita, ale podobně – nebo v tomto ohledu možná ještě hůře – je na tom i tak vyspělá země jako Holandsko. Málokdo u nás ví, že také Holanďané se silně zaměřili na subdodávky do německého automobilového průmyslu.
Takže to nakonec nemusí být až tak velká nevýhoda?
Bylo by samozřejmě lepší, kdybychom finální výrobky včetně automobilů nebo třeba chytrých telefonů exportovali přímo z Česka. Ekonomická realita je ale taková, že navzdory všem snahám podporovat český export do zemí mimo Evropskou unii se podíl Německa a celé Evropské unie na našem vývozu vposledních letech dál zvyšoval. Říká se tomu gravitační model – Německo je zkrátka velká, silná ekonomika, která je nám nejbližší. Pokud se nestane něco opravdu špatného, největší část našich výrobků – ať už to budou finální výrobky, nebo subdodávky – půjde vždy do Německa.
Vraťme se ale ke spolupráci Národního centra Průmyslu 4.0 s německými institucemi…
Nejužší spolupráci máme se dvěma institucemi ze Saarbrückenu na západě Německa. Jde o Německý institut pro umělou inteligenci DFKI a Centrum pro mechatroniku a automatizaci ZEMA. Společně s nimi a také s VUT Brno se ucházíme o projekt v rámci výzkumného programu EU Horizont 2020. Jde o výzkumné a inovační centrum pro pokročilou průmyslovou výrobu RICAIP. Dále rozvíjíme kontakty v Německu jak na centrální, tak na regionální úrovni.
Průmyslový internet věcí
Průmysl 4.0 je původně německá iniciativa, která se rozšířila do celé Evropské unie. Na jiných kontinentech ale tento pojem nepoužívají. Čím si to vysvětlujete?
To je otázka spíše pro lingvistu nebo sociologa. Myslím, že je to dáno kulturními rozdíly, tradicemi. V Americe vznikl internet, americký internetový boom se stal inspirací pro zbytek světa. Možná proto dnes Američané používají pojem průmyslový internet věcí, což je fakticky také Průmysl 4.0.
Ve Spojených státech se také mluví o Advanced Manufacturing, pokročilé výrobě…
Ano. Japonsko je zemí robotů, takže tam dnes zase používají pojem robotická revoluce.
Američané často bývají v technologických novinkách o dost napřed před ostatními. Platí to i v tomto případě?
Američané skutečně bývají v mnohém napřed a pro ostatní nebývá snadné s nimi držet krok. Opět mohu uvést příklad Holandska. Holanďané se před časem snažili okopírovat model Silicon Valley a ukázalo se, že to není možné. Je to otázka celkového prostředí, kultury, atmosféry mezi lidmi, podnikatelského ducha. V Silicon Valley se unikátním způsobem prolíná svět univerzit a peněz – venture kapitálu. Říká se, že lidé tam nemají obavu ani z inovací, ani z podnikatelského neúspěchu. Není ostudou neuspět, ostudou je to nezkusit. Na druhé straně si myslím, že právě koncept Průmyslu 4.0 může být pro Evropu cestou, jak získat silnější pozici. Opět uvedu jednoduchý příklad – německé automobilky jsou v USA určitě dlouhodobě úspěšnější než americké automobilky v Evropě.
Pokud se bavíme o konceptu Průmyslu 4.0 nebo Advanced Manufacturing, v Americe se vztahuje spíše na jiné oblasti než Kalifornii, Silicon Valley. Zemím jako Německo nebo Česko se v tomto ohledu více podobají oblasti, kde mají Američané silný tradiční průmysl a snaží se ho také propojit s moderními technologiemi. Například region Velkých jezer…
V tomto ohledu je z hlediska Evropy nadějné, že tu jsou právě taková odvětví jako automobilový průmysl, v nichž je přece jen trochu napřed. Zároveň je ale třeba přiznat, že Amerika je opravdu zemí velkých příležitostí. Obdivuji Elona Muska, který dokáže tvořit budoucnost automobilového průmyslu, energetiky i letů do vesmíru. Obávám se ale, že takový vizionář jako Musk by nikde jinde, než v Americe uspět nemohl.
Jde ale také o to, jak se takový úspěch poměřuje. Musk je určitě světově uznávaný vizionář, rozjel spoustu zajímavých projektů. Kdybychom ale jeho podnikání měřili čistě finančními výsledky, asi by to nebylo tak jednoznačné…
Samozřejmě, nic není černobílé. Úspěšný určitě je, pokud vezmeme jako hlavní kritérium tržní kapitalizaci jeho firem. Z hlediska cashflow už je to samozřejmě slabší. Ale jak je vidět, investoři mu stále věří.
Zmínil jste Japonsko jako lídra v oblasti robotiky. Rýsuje se Národnímu centru Průmyslu 4.0 také spolupráce s Japonci?
Velmi se o to snažíme. Japonská ekonomika je v oblasti robotiky a automatizace určitě dál než my. Jednáme o možné spolupráci se společností Mitsubishi, tedy gigantem, který se pohybuje ve stejné globální lize jako jeden z našich stávajících hlavních partnerů Siemens.
Hrozba? Příležitost!
Říkáte, že cílem Národního centra Průmyslu 4.0 je také osvěta mezi širší veřejností. Asi největší obavou, kterou si lidé spojují s digitalizací, robotizací a kybernetizací, je hrozba ztráty pracovních míst…
Ztráty pracovních míst bych se v současné době, kdy si spousta firem stěžuje na nedostatek zaměstnanců, nebál. To se ale určitě změní s příští hospodářskou krizí, která dříve nebo později přijde. Je samozřejmě otázkou, jestli pak nastane nějaká velká vlna propouštění. Dopady nových technologií bych neviděl jako hrozbu, ale zkrátka jako změnu. Když do Česka přišel McDonald´s, některé restaurace nebo občerstvení zanikly, ale hodně lidí získalo práci u McDonald´s. Podobné je to v dalších případech. Darwin řekl, že změna je nevyhnutelná a že přežijí ti, kdo se dokáží nejlépe přizpůsobit. Dnes nemluvíme vyloženě o přežití, ale o udržení kvalitního života, v některých případech i s využitím sociálních dávek. Martin Ford například velmi podrobně rozvíjí myšlenku základního příjmu, která už se testuje třeba ve Finsku. Společnost 4.0 by měla zajistit určitou minimální životní úroveň.
Jak vnímáte rizika umělé inteligence?
Každá technologie může škodit. Mohli bychom začít u Prométhea a ohně… Dalším příkladem je uran a štěpení jádra. Každou takovou technologii je možné zneužít, stejně jako umělou inteligenci. Elon Musk prohlásil, že nás umělá inteligence ovládne do roku 2030, profesor Vladimír Mařík je větší optimista a předpokládá, že se to stane až v roce 2085. Dokáži si například reálně představit drony, které budou napojené na databázi teroristů, zločinců na nějakém tajném serveru a které dokáží takového zločince na základě rozpoznání jeho obličeje zneškodnit. To není nic technologicky nemožného. Osobně doufám, že si u podobných strojů ponecháme tlačítko, kterým se dají vypnout. Nebo že je bude stále možné zastavit odpojením elektrického proudu. Akutnějším tématem je už dnes kybernetická bezpečnost. Je třeba ochránit výrobu, elektrárny, autonomní auta před útoky hackerů.
Autor: Jan Žižka
Roman Holý absolvoval České vysoké učení technické v Praze (Fakulta strojního inženýrství, obor Automatické řízení a inženýrská informatika; diplomovou práci zpracoval v rámci stáže v CERN – Evropské laboratoři pro jaderný výzkum v Ženevě) a Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze (Fakulta chemicko-inženýrská, Ústav počítačové a řídící techniky), kde získal doktorát v oboru technická kybernetika. Pracoval ve firmách jako např. Andersen Consulting (dnes Accenture) nebo Siemens Business Services a poté ve vlastní firmě Holy Roman Consulting (www.hrc.cz). V r. 2003 nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Sloužil na Stálé misi při OECD v Paříži a na Velvyslanectví v Haagu jako ekonomický diplomat a zastupující konzul. V září 2017 byl pověřen vytvořením a vedením nového Národního centra Průmyslu 4.0.
