Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Jak by měl vypadat nový zákon o výzkumu, vývoji a inovacích pro Společnost 4.0

13. 7. 2017

Řada evropských zemí s velkým výzkumným potenciálem a výbornými vědeckými výsledky nemá speciální zákon o podpoře výzkumu. My v Česku takový zákon máme, chystá se nový.

Otázkou však je, jak by nový zákon měl vypadat, pokud má být užitečný v dalších několika (nejlépe více) letech, kdy bude docházet k významným technologickým změnám.

Česká republika patří v Evropě k zemím s nejvyšším podílem HDP vytvořeným v průmyslu. Současné technické a technologické možnosti jsou proto pro nás mimořádnou výzvou, příležitostí i rizikem. Co lze automatizovat/robotizovat, bude automatizováno/robotizováno. Zda „digitalizaci všeho“ budeme říkat Průmysl 4.0, nebo zda celkové změně způsobu života obyvatel Česka, kterou digitalizace a „internet všeho“ umožní, budeme říkat Společnost 4.0, to je celkem jedno. Průmysl 4.0 a Společnost 4.0 jsou dobré zkratky pro vyjádření rozsáhlých společenských proměn, ke kterým dochází a bude docházet pod vlivem nových technických možností (a čím vyšší bude cena práce a čím rychleji bude klesat cena robotů, tím rychlejší bude nahrazování lidí roboty v dosavadních běžných činnostech).

Oblast výzkumu, vývoje a inovací, která má v těchto změnách zásadní význam, by proto měla být reglementována tak, aby legislativa rozvoji vědění, znalostí a inovací nebránila, ale podporovala je. Protože budoucnost bude více než kdy jindy patřit vzdělaným, flexibilním a těm, kteří jsou schopni přinášet nová řešení.

Z výše uvedeného plyne, že u nového zákona by se primárně mělo jednat o normu, která je „strategická“. Postup á la kuchařka – „vraž do toho tucet vajec, hněť dohladka a peč hodinu“ – je krajně nevhodný. Zákon by měl obsahovat principy, ne postupy. Tím by se měl lišit od současného zákona 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, kde jsou velmi podrobně uvedeny postupy. To mělo velmi dobrý důvod v době vzniku v současnosti platného zákona, dnes se však už jedná o přístup překonaný.

Dále by měl zákon obsahovat veškerou podporu výzkumu, nejen pravidla pro přímé státní intervence. Pokud má být výzkum užitečný (a to neznamená jen to, že má přinášet řešení pro průmysl), pak je nezbytné, aby se na podpoře výzkumu, formulování společenských potřeb a perspektivách výzkumu a vzdělávání (protože to spolu opravdu hodně úzce souvisí), podíleli všichni partneři v tomto společenském dění – vědci, vzdělavatelé, lidé z průmyslu, veřejné správy, nevládních organizací, dalších společenských skupin. Už jste viděli někoho, kdo by chtěl z vlastní kapsy platit něco, na co nemůže mít vliv nebo použil něco jen proto, že to někdo jiný vyrobil?

Kromě toho by nám zákon měl umožnit stanovit si vlastní priority výzkumu a zároveň se domluvit s dalšími v našem společenství, zejména v Evropské unii. Pokud je třeba zákonem uložit, že má být zpracována perspektiva výzkumu, pak by měla být zpracována na přiměřeně dlouhou dobu. V řadě oborů – např. v ochraně klimatu nebo ochraně životního prostředí – na evropské úrovni vznikají normy, které stanovují závazky v relativně dlouhodobém horizontu, např. národní závazky snížení emisí látek znečišťujících ovzduší k roku 2030. My tyto závazky přejímáme, aniž bychom vždycky přesně věděli, jak je naplníme. Už v době, kdy se takové závazky formulují, je jednou z otázek technologická dosažitelnost, což je většinou výzva pro aplikovaný výzkum. Národní politika výzkumu – pokud má být strategií – na dobu kratší než 15 let nemá smysl. Nepřijímáme celoevropské závazky proto, abychom vkládali velké peníze do výzkumu doma a technologie nakupovali z ciziny – jen proto, že jsme se ve výzvách a příležitostech včas nezorientovali.

Pravidla stanovená zákonem by měla vycházet ze dvou základních premis:

Neobtěžujte ty, kteří se zabývají výzkumem, zbytečnými formalitami – zákon je vždy „pro lidi“, ne pro satisfakci úředníků – už dnešní registry veřejné správy umožňují obtěžovat občany formalitami daleko méně než je ve státní administrativě zvykem. V digitalizované Společnosti 4.0 je dotazování občanů na to, co už jednou státu sdělili, absurditou. A pokud je výzkum oblastí, která přináší „chytřejší budoucnost“, pak zákon, který tuto oblast upravuje, by měl být i ve věcech administrativy vzorový.

Měřte výsledky a dopady výzkumu, hodnoťte, zároveň nepředpokládejte, že budoucnost je extrapolací minulosti – kdo je u nás od toho, aby sledoval společenské megatrendy a formuloval z toho plynoucí výzvy pro nás, v našich specifických podmínkách? Možná bychom se na někom takovém měli dohodnout a podporovat ho.

A nakonec: Nemyslím si, že potřebujeme nové ministerstvo „pro vědu“. V době, kdy i pracoviště určená k řešení složitých úloh jsou virtuální, nemusíme nutně mít nový „kamenný úřad“. Zvláště, když jsme si za téměř třicet let od revoluce neporadili s odbornou podporou veřejné správy. Nejsme schopni formulovat, jak významně je odborná podpora spojena s výzkumem a neumíme ji proto formalizovat. Dále počet lidí ve výzkumu na vysokých školách je proti Akademii věd ČR dvojnásobný, podobně z vysokých škol pochází největší kvantum výsledků. Domluva s vysokými školami zatím nebyla silnou stránkou státu. Na AV ČR jako instituci „nesáhneme“, živelně necháváme vznikat zárodky něčeho jako je Fraunhoferův institut v Německu... Než se trápit „bojem institucí“, lepší by bylo dohodnout se na směřování výzkumu, kde každý bude mít svou roli pro dobro společnosti (Společnosti 4.0). Protože výzvy, které přicházejí (ze současnosti a) z blízké budoucnosti, jsou obrovské. A v nich mají všichni stejné šance – to, že jsme už od dob Rakouska Uherska nejprůmyslovější zemí bývalého mocnářství, je zajímavé pro historiky, ne však pro hochy ze Silicon Valley nebo z asijských technologických obrů.

 

Autor: Rut Bízková

Text vyšel dne 9. 7. 2017 na serveru Aktuálně.cz

Partneři webu a spolupracující instituce