facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Metodika 17+ z pohledu Rady vysokých škol

4. 1. 2017
Metodika 17+ z pohledu Rady vysokých škol

Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) na svém listopadovém zasedání schválila novou metodiku hodnocení výzkumu (tzv. Metodika 17+) a odeslala ji do meziresortního připomínkového řízení. Po mnoha letech diskusí a utracených mnoha desítkách milionů korun z evropských fondů (původní rozpočet tzv. IPn Metodika byl plánován na cca 110 mil. Kč) je konečně k dispozici oficiální dokument, který má být předložen ke schválení vládě. Všimněme si zde několika momentů, zejména z pohledu vysokých škol.

Metodika 17+ reaguje na nedostatky dosavadního systému, který je z velké míry založen na bodování dosažených výsledků. To brání podchycení mnoha dalších aspektů výzkumné práce a je tedy velmi žádoucí najít komplexnější přístup. Pro vysoké školy, jejichž největší hodnota je založena na synergii vzdělávání a výzkumné a další tvůrčí práce, by byl efektivní systém hodnocení výzkumu a vzdělávání velmi užitečný. Nic takového ovšem v Metodice 17+ nenajdeme, třebaže se v textu píše, že „navrhované hodnocení zohledňuje rozdílnost poslání výzkumných organizací ve výzkumném systému“. Autoři se s věcí vypořádali pouze několika vágními odstavci zmiňujícími moduly „Společenská relevance“, „Viabilita“ a „Strategie a koncepce“ a úpravou názvu. Třebaže zákon ukládá RVVI přípravu „Metodiky hodnocení výsledků výzkumných organizací a výsledků ukončených programů“, předložený dokument se jmenuje „Metodika hodnocení výzkumných organizací a hodnocení programů účelové podpory“. Ačkoliv by se i v rámci stávajícího zákona dalo udělat mnoho pro zlepšení dosavadního systému hodnocení, soulad se zákonem tu autory příliš nezajímá. „Výsledky“ sice vypadly z názvu, jak ale metodicky hodnotit například vysokoškolské výzkumně vzdělávací aktivity, jejich společenský přínos a užitečnost, se stejně nedozvíme.

Dozvíme se ale, že organizace jako celky budou „škálovány“ na čtyřbodové stupnici A-B-C-D, a že podle výsledku se pak rozdělí případný nárůst financí. Znamená to, že i každá vysoká škola, jakkoliv velká či heterogenní, bude nakonec onálepkována jediným písmenkem. Jak toto může přispět k naplnění proklamovaného cíle „zavést hodnocení výzkumných organizací, které bude motivovat ke zvyšování kvality výzkumu“? Představme si typickou univerzitu s několika fakultami, z nichž některé jsou výzkumně zaměřené a aspirující na stupeň A, kdežto jiné jsou zaměřené spíše na profesní přípravu a výzkum u nich hraje spíše druhořadou roli. Podle čeho se oškáluje celá škola? Podle výzkumně nejlepší fakulty? Nebo se to nějak zprůměruje? Metodika 17+ to neřeší, takže nezbývá než hádat; každá z variant má ale zásadní nedostatky. Pokud se bude univerzita známkovat podle své vědecky nejvýkonnější fakulty, bude tu motivace z jedné či dvou fakult udělat výkladní skříň a druhořadý výzkum uklidit jinam. Pokud se bude průměrovat, způsobí to značné pnutí uvnitř univerzit, kde vědecky výkonné ústavy se budou chtít zbavit nevýzkumně zaměřených pracovišť, která je v tomto systému hodnocení budou stahovat dolů. Občas od autorů slyšíme, že to ničemu nebude vadit, že nikdo o finance nepřijde, jen se bude nějak rozdělovat ten nárůst navíc. To je ale falešná útěcha - jednak nejde jen o peníze, ale i o prestiž a reputaci. Pokaždé, když se vede řez, bude někdo poblíž hranice - a někdo takový může skončit nespravedlivě pod ní, zatímco konkurent, který nebyl o moc lepší, bude o stupeň výš. A půjde-li o peníze, nikde není jistota, že se bude vždy dělit jen nárůst. Co když celkové finance poklesnou? Bude se pokles dělit plošně? To je asi špatně. Nebo se bude šetřit spíše na méně kvalitních pracovištích než na těch nejlepších? Jak ale? Ač metodice hodnocení výzkumu nepřísluší stanovovat dělení financí, jedna kapitola se věnuje principům institucionálního financování v implementačním období. O možném poklesu financí však není ani slovo.

Vágnost textu je zcela zásadním problémem předkládané Metodiky 17+. Je zde sice plno bohulibých slov o sledování přenosů výsledků do praxe a spolupráce s aplikační sférou, jak se ale bude tento přenos sledovat, či jak konkrétně se bude spolupráce s aplikační sférou hodnotit, to se z textu nedozvíme. Dočteme se sice, že „výstupem bude strukturovaný soubor bibliometrických ukazatelů s informacemi o každém hodnoceném výstupu“, ale o jaké ukazatele se má jednat, text mlčí. Čteme, že „po zpracování bibliometrických ukazatelů pro jednotlivé výsledky hodnocené nástrojem 1 (bibliometrie) budou podklady (tj. včetně posudků jednotlivých výsledků hodnotiteli hodnocených nástrojem 2) agregovány na úroveň oborů a předány panelům pro analýzu, posouzení a zpracování odborného komentáře“. Nedozvíme se ale jaké podklady budou agregovány a kým. Nevíme kdo bude provádět zásadní rozhodnutí, nevíme podle jakých kritérií. Metodika 17+ se jeví jako text, podle kterého nelze při hodnocení postupovat buď vůbec, a nebo lze postupovat takřka jakkoli. Úřednická libovůle je ale to poslední, co si můžeme v tak zásadní věci přát.

Jak plyne ze zákona, měli bychom mít k dispozici i metodiku hodnocení výsledků ukončených programů. To je velmi důležité, abychom věděli, jaký dopad měly veřejné finance vynaložené v miliardových částkách na účelovou podporu výzkumu. Metodika 17+ této problematice věnuje necelou stránku (!). Zcela bezobsažný text se tu pouze odvolává na zákon a na usnesení vlády 351 z 13. května 2015 podle kterého se má „do 31. prosince 2016 předložit obecně závazný dokument upravující přípravu a hodnocení programů a skupin grantových projektů výzkumu, vývoje a inovací“. Hlava 22? Takto vypadá přístup ke sledování efektivity dotačních financí v praxi.

Uvedené výtky představují jen několik příkladů z cca 80 připomínek, které k návrhu vypracovala Rada vysokých škol. Podle jejího názoru to je neúplný a nedopracovaný text, který je z velké části nejasný, nejednoznačný a nesrozumitelný. Předložená Metodika 17+ se podle stanoviska RVŠ v žádném případě nemůže stát významným zdrojem informací pro strategické řízení a nemůže stimulovat výzkumné organizace k efektivnímu plnění své role v systému výzkumu, vývoje a inovací tak, jak si klade za cíl Národní politika výzkumu, vývoje a inovací České republiky na léta 2016 – 2020. Na místě by bylo kompletní přepracování tohoto dokumentu.

 Autor: Tomáš Opatrný, místopředseda Rady vysokých škol


 TOProf. Tomáš Opatrný učí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Profesně se zabývá kvantovou informatikou, kvantovou a atomovou optikou a termodynamikou, zkoumá otázky spinového stlačování a potlačování neadiabatických přechodů v kvantových systémech.

V letech 1995 až 2003 pobýval na zahraničních výzkumných pracovištích v Německu (univerzity v Jeně a v Erlangenu), v Izraeli (Weizmannův institut) a v USA (Texas A&M University). Je autorem více než 70 mezinárodně publikovaných prací s cca 1 600 citacemi. Za recenzní posuzování článků pro časopisy American Physical Society získal ocenění „Outstandidng referee“.

V letech 2010-2011 byl členem vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), v současné době je členem Komise pro hodnocení výsledků při RVVI. V letech 2006-2014 byl proděkanem PřF UP, nyní je místopředsedou akademického senátu UP a místopředsedou Rady vysokých škol.