Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Komentář k reakci Vlastimila Růžičky

13. 2. 2017
Komentář k reakci Vlastimila Růžičky

Vlastimil Růžička reagoval 10. 2. na můj dřívější článek „Poznámky k vědní politice v ČR“. Jsem rád, že se v řadě věcí shodneme; nicméně bych chtěl stručně reagovat na body, ve kterých se mnou Vlastimil Růžička nesouhlasí. Pro přehlednost uvádím vždy příslušné Růžičkovy pasáže kurzívou a můj komentář pod nimi.

Václav Hořejší se kriticky a podle mne velmi správně vyjadřuje o chybném záměru zřídit MVV a podřídit mu pouze dvě grantové agentury. Na závěr tohoto oddílu ale kategoricky odmítá podřízení Akademie věd ČR MVV, když takový záměr označuje za fatální omyl. Pro své tvrzení uvádí argument, cituji „první krok k budoucí ztrátě nezávislosti naší nejvýznamnější vědecké instituce“. Vždyť se přeci v jednom z původních záměrů zřízení MVV uvažovalo i o zahrnutí vysokých škol.

Vlastimil Růžička asi nečetl můj text pozorně – já se vznikem Ministerstva pro výzkum a vývoj (MVV) v zásadě souhlasím; kritizuji ale to, že pod něj mají spadat grantové agentury. Nechápu, proč mě Vlastimil Růžička kritizuje za názor, že případné budoucí podřízení AV tomuto ministerstvu by bylo fatálním omylem, a argumentuje přitom nelogicky poukazem na variantu návrhu MVV, ve které by pod toto ministerstvo spadaly vysoké školy. Tuto variantu ale já přece nepodporuji!

Václavem Hořejším navrženou alternativu, zřízení centrálního, nepolitického, personálně dlouhodobě stabilního, důvěryhodného úřadu (jak všechny tyto přívlastky naplnit v politickém prostředí České republiky mi není vůbec jasné) pro výzkum a vývoj nepovažuji za hodnou následování. Otázkami vědní politiky by se měl, stejně jako ve všech standardních demokraciích, zabývat úřad státní správy, tedy ministerstvo.

Ačkoli i já preferuji ministerstvo, považuji za zcela přijatelnou i např. obdobu Úřadu pro jadernou bezpečnost, nebo nějakého obdobného centrálního orgánu státní správy.

Na závěr tohoto oddílu si Václav Hořejší neodpustil, a to již podruhé ve svých blozích, poznámku na adresu předchozích politických stran řídících MŠMT. Cituji: „V nedávné minulosti jsme viděli opakovaně tragické případy toho, co se dělo na příslušných odborech MŠMT poté, co toto ministerstvo získaly strany jako Zelení nebo VV.“ Byl jsem náměstkem pro vysoké školství a vědu za ministra Ondřeje Lišky v letech 2008-2009, ač jsem členem Strany zelených nikdy nebyl; pokračoval jsem ještě za ministryně Kopicové do poloviny roku 2010. Možná by příště měl Václav Hořejší napsat, jaké tragické případy se na MŠMT na „příslušných odborech“ (v kontextu jeho vyjádření jistě odborech pro vědu) za vlády Zelených staly. (následuje výčet úspěchů VM ve funkci náměstka).

V první řadě – nikde jsem ani náznakem nezpochybňoval práci Vlastimila Růžičky na MŠMT. Udivuje mě ale, že si nepamatuje na to, co se dělo na MŠMT po nástupu ministryně Kuchtové, a zvláště pak na sekci ministerstva zodpovědné za operační programy za působení ministra Dobeše.

Kritickým poznámkám k Metodice17+ se bude věnovat příští komentář. Zde jen stručně řeknu, že přes několikeré odkazy v dokumentu Metodika17+ na IPN Metodiku a poslední hodnocení ústavů AVČR, může jen nezasvěcený čtenář uvěřit, že se jedná o navázání na výsledky obou zmíněných projektů. Je s podivem, že tomu, zdá se, věří i Václav Hořejší.

Podle mě je naopak zcela zřejmé, že základní principy Metodiky 17+ jsou v souladu s principy hodnocení Ústavů AV a IPN Metodiky. I já se však hlásím k tomu, že nejlepší by bylo prostě převzít metodiku posledního hodnocení AV (s drobnými vylepšeními) a nepřidávat další zbytečně komplikující prvky.

Zásadně nesouhlasím s Václavem Hořejším, že kafemlejnek je po odstranění některých závažných nedostatků (žel neuvedl, kterých) možné, cituji „považovat za velmi užitečný nástroj umožňující (pouze v některých oblastech!) semikvantitativní porovnávání výkonnosti oborově dostatečně příbuzných institucí“ a dále „nástroj nejlépe poslouží pro identifikaci výrazných (násobných) rozdílů a zvláště pro identifikaci velmi slabých institucí“. ...... Naposledy zveřejnil trefný příklad zhoubného vlivu kafemlejnku v oblasti ekonomického výzkumu Daniel Münich v blogu z 24.1.2017.

Možná, že až si Vlastimil Růžička přečte můj polemický komentář s Münichovým článkem, zjistí, co jsem tím chtěl přesněji říci a bude i on se mnou souhlasit.

Dovolím si polemizovat s názorem Václava Hořejšího, že cituji „věda ... se docela dobře reguluje sama“. (následuje odstavec, ve kterém Vlastimil Růžička ukazuje, že ČR již vydává podobné procento HDP na výzkum a vývoj jako Nizozemsko, a přitom nizozemská kvalita a produktivita je mnohem vyšší).

Vlastimil Růžička na základě tohoto srovnání s Nizozemskem zpochybňuje můj názor, že „věda se docela dobře reguluje sama“ (a zřejmě se implicitně hlásí k názoru, že ji musí tvrdě regulovat nějací ministerští úředníci). Je pro mě neuvěřitelné, že Vlastimil Růžička nevidí důvody, proč česká věda stále zaostává za světovou špičkou, reprezentovanou třeba tím Nizozemskem. Zaprvé – české necelé 1% HDP je v absolutní hodnotě asi třetinou nizozemského; přitom materiální náklady (přístroje, pomůcky, reagencie, atd.) jsou v obou zemích v podstatě stejné. Dále – materiální situace českého výzkumu byla po celá 90. léta (o době předtím vůbec nemluvě) doslova tragická a začala být alespoň někde relativně dobrá (ale stále mnohem horší než v Nizozemsku) teprve někdy před 10 lety, načež následovala nominální stagnace (reálně dosti výrazný propad) v důsledku ekonomické krize. Situace se začala opět trochu zlepšovat teprve loni. Injekce z operačních programů to určitě do určité míry kompenzovala, ale nové, z nich pořízené výzkumné infrastruktury byly zprovozněny teprve velmi nedávno. Vlastimil Růžička určitě dobře ví, jak dlouho trvá vybudovat „vědecké školy“, které využívají zlepšené materiální podmínky. Je všeobecně známo, že celková úroveň a produktivita výzkumu koreluje docela dobře s hodnotou HDP na hlavu – a přesně to skutečně pozorujeme. Důvody pro zaostávání české vědy za světovou špičkou jsou prostě podobné, jako důvody zaostávání českých fotbalových klubů – peníze...

Uzavřu konstatováním, že česká věda nebyla, není a nebude schopna „dobře se regulovat sama“. Ona se totiž v žádné vyspělé a podle měřitelných výsledků úspěšné zemi ve VaV nereguluje sama. V již zmíněném Nizozemsku je periodické hodnocení univerzit a dalších výzkumných organizací běžné, nejinak je tomu např. ve Francii, Velké Británii, Itálii. Výsledek hodnocení v Nizozemsku má sice téměř nulový dopad do jejich financování, zato výrazný do jejich věhlasu; vězme, že i to je pro vedení řady institucí velmi závažné a dostatečně motivující.

Opravdu nevím, proč Vlastimil Růžička naprosto překrucuje můj výrok o samoregulačních schopnostech vědy (vztahuje se ke spektru pěstovaných vědeckých oborů) a jak dospěl k názoru, že jsem snad proti pravidelnému a přísnému hodnocení českých vědeckých institucí.

Zásadně nesouhlasím s názorem Václava Hořejšího, aby, cituji „příslušné prostředky (míněno na provoz center/infrastruktur, pozn. VRů) byly jednoduše přiděleny k použití institucím, které jsou garanty udržitelnosti“. Je veřejným tajemstvím, že řada vybudovaných center není udržitelná. MŠMT, sekce pro strukturální fondy, provedlo v letech 2014-15 evaluaci mezinárodními panely expertů všech center financovaných z prioritních os 1 a 2 (tedy center excelence a regionálních center). ..... Proč Václav Hořejší v jiných částech správně poukazuje na nutnost provádět hodnocení výzkumných organizací, zatímco tady by přiděloval institucionální podporu na provoz vybudovaných center bez ohledu na to, zda plní v projektové přihlášce přislíbené cíle?

Ve svém vyjádření jsem měl na mysli hlavně velké projekty z prioritní osy 1, které mají mít charakter „evropských center excelence“ (pro jedno z nich, BIOCEV, je „můj“ Ústav molekulární genetiky AV ČR příjemcem dotace a garantem udržitelnosti). Budu-li parafrázovat Vlastimila Růžičku, tak řeknu, že je veřejným tajemstvím, že některé nástroje, které MŠMT používá k „dozoru“ nad využíváním prostředků na podporu udržitelnosti těchto center, jsou naprosto šílené (vynucování nesmyslného počtu „unikátních“ publikací (nesmí mít spoluautory podporované z jiných zdrojů, nesmyslně vysoká spoluúčast ze smluvního výzkumu). Tyto „indikátory“ jsou naprostým popřením toho, jak se má správně dělat věda; ten, kdo tato pravidla vymýšlel buď úmyslně, nebo z nebetyčné hlouposti sabotuje zdravý rozvoj české vědy, protože badatele nutí k přesně stejným švejkovinám jako ty nejhorší varianty „kafemlejnku“. Trvám proto na tom, že nejlepší by bylo dát tyto prostředky k dispozici bez těchto škodlivých podmínek příslušným garantským institucím a spolehnout se na to, že to nejsou žádní podvodníci.

Pokud jde o to Růžičkovo „veřejné tajemství“ o neudržitelnosti některých vybudovaných center – sem s konkrétními jmény! Jinak se jedná jen o fámy, kterým můžeme a nemusíme věřit...

Do cestovní mapy výzkumných infrastruktur však není zařazena drtivá většina regionálních výzkumných center vybudovaných s podporou evropských strukturálních fondů, tudíž jejich hodnocení nebude provedeno.

To je ovšem velmi smutné – proč MŠMT nastavilo taková pravidla?

Uzavření nefunkčních infrastruktur a center by jednak bylo hospodárné, protože jinak budou do jejich provozu investovány nadále a zbytečně nemalé částky, jednak by bylo pro českou vědeckou komunitu velice výchovné.

Ano, souhlasím, a opakuji - které konkrétní infrastruktury má Vlastimil Růžička na mysli?