facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle

Vědecká diplomacie po česku

26. 7. 2017
Vědecká diplomacie po česku

V posledních dvou letech se v mediích objevují informace o zřízení pozic vědeckých diplomatů na českých ambasádách ve vybraných zemích. Zatím byli jmenováni se značnou mediální pompou dva diplomati a jejich počet by se měl v dalších letech zvýšit. Jaké jsou destinace, kam “ambasadory“ naší vědy vysíláme, a hlavně jaký je profesní profil a zkušenosti osob, které byly na tyto posty vybrány.

Na tiskové konferenci 24. května představil místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek v přítomnosti ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka vědeckého diplomata pro Spojené státy, kterým se stal Luděk Moravec. Je naším druhým vědeckým diplomatem po Delaně Mikolášové, která byla jmenována do Izraele na podzim roku 2015. Hlavními úkoly našich vědeckých diplomatů v zemích, kde působí, má být podle oficiálních prohlášení prohlubování vztahů a navazování partnerství s klíčovými vědeckými institucemi, reprezentace české vědy na konferencích a jiných fórech, podpora mobility vědců a propojování českých výzkumných týmů se zahraničními high-tech podniky.

Naši „vědečtí diplomaté“

Volba zemí, kam byli první vědečtí diplomati posláni, je jistě zcela oprávněná, představují špičku v oblasti výzkumu, vývoje a inovací (VVI), máme s nimi těsné vztahy a zájem spolupráci rozšiřovat. Málo přesvědčivý je ovšem profil osob, které byly pro tyto mise vědeckých diplomatů vybrány, podíváme-li se blíže na informace dostupné např. na profesní sociální síti LinkedIn. Společným jmenovatelem je nízký věk kolem třiceti let a společenskovědní vzdělání na úrovni magisterského diplomu. S vědou jako takovou však přišli tito mladí lidé do styku velmi málo a vzhledem k věku reálné zkušenosti s managementem VVI mít nemohou. Navíc v obou případech je v oblasti přírodních a technických věd jejich kvalifikace nulová, přitom právě tyto oblasti mají být v mezinárodní spolupráci s oběma zeměmi majoritní. Delana Mikolášová byla před svým jmenováním do Izraele juniorní pracovnicí Ministerstva zahraničních věcí. Uvádí, že je zároveň doktorandkou Palackého Univerzity se zaměřením na izraelskou politickou scénu, a to již osmým rokem. To ovšem v jejím životopise není příliš zhodnocující informace, když k získání titulu Ph.D. stačí všude ve světě doba kratší než pět let.

Luděk Moravec působil od roku 2012 na Ministerstvu vnitra v oddělení bezpečnostního výzkumu. To je samozřejmě v současném kontextu různých rizik a hrozeb velmi důležitá oblast, avšak krajně specializovaná a často utajovaná, mimo hlavní proudy otevřené mezinárodní vědeckotechnologické spolupráce. Je-li zájem posílit styky s USA v bezpečnostním výzkumu, nabízí se jistě jiné možnosti než jmenovat specialistu na tuto úzkou a citlivou problematiku „vyslancem celé české vědy“ ve Spojených státech. Ten bude muset působit napříč širokým spektrem vědních oborů a měl by mít k tomu odpovídající vědomostní nadhled a zkušenosti. Ostatně čtenář se může podívat na nedávné interview pana Moravce v ČT a položit si otázku, zda má takto vypadat „ambasador“ české vědy v USA? Pro mě osobně je odpověď jednoznačná: rozhodně ne a to především pro naprostou plytkost sdělení, která indikuje mizivý vhled do tematiky jeho budoucí mise.

Česká republika je v oblasti VVI podstatně méně rozvinutou, než dvě země, kam jsou naši vědečtí diplomati vysláni. Ti nás mají přitom reprezentovat v jednáních s rektory univerzit, řediteli vědeckých institucí, vrcholnými administrátory grantových agentur a lídry v oblasti inovací. Protože se jedná o mladé kádry s „chudým“ profesním životopisem, budou přes veškerou snahu vždy působit jako "lehké váhy", na které jejich partneři nemohou pohlížet jako na své „peers“ (tedy sobě rovné). Na tom nic nezmění superlativy, s jakými hovoří místopředseda vlády Bělobrádek o výsledcích práce Delany Mikolášové v Izraeli a další oslavný „píár“ vládní Sekce pro vědu, výzkum a inovace s tím spojený.

Jak je to jinde

Ve vědecko-diplomatických sítích rozvinutých zemí v zahraničí působí tři typy vědeckých diplomatů (atašé), kteří jsou někde (hlavně v anglosaských zemích) označováni jako poradci (science advisor): i) kariérní diplomaté (v průměru méně než 15%), ii) vědci z univerzit a vědeckých organizací a administrátoři z ministerstev a dalších institucí, které vědu řídí (asi 45 %), a iii) lokálně rekrutovaní poradci (okolo 40 %). Přístup jednotlivých zemí k výběru vědeckých diplomatů se ovšem často silně liší, v některých případech koordinují i vysokoškolskou spolupráci. Profil a seniorita jmenovaného atašé závisí do značné míry na tom, jak důležitou je pro vysílající stranu cílová země a jaké jsou priority v rozvoji vědeckých vztahů s ní. Ve velké většině se jedná o osoby středního či staršího věku s dlouhodobější zkušeností z prostředí VVI, jakými jsou výzkumní pracovníci či vědní administrátoři, obvykle se vzděláním v přírodovědných či inženýrských oborech, zakončeným často doktorátem (Ph.D.). Pokud oblast vědeckotechnologické spolupráce kryje kariérní diplomat, je obvykle asistován lokálním zaměstnancem s důvěrnou znalostí prostředí VVI dané země. Je tedy zřejmé, že profil našich dvou vědeckých diplomatů se silně liší od profilu vědeckých atašé, které na své ambasády vysílají jiné země.

Uvedu tři konkrétní příklady. Maďarsko, země nám blízká velikostí, stupněm hospodářského rozvoje i nedávnou historií, má již v současnosti více než 10 vědeckých poradců pro vědu a technologii působících na zastupitelských úřadech; nejsou to kariérní diplomaté, ale administrátoři ze státní sféry či přímo vědci. Na francouzské ambasádě v Praze se za posledních 25 let vystřídali na postu vědeckého atašé dva univerzitní profesoři, tři vedoucí výzkumní pracovníci Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) a Národního výzkumného centra pro informatiku a automatizaci (INRIA) a dva seniorní administrátoři státních výzkumných agentur. Jiný přístup volí Britové, kde na jejich pražské ambasádě působí již více než 10 let poradce pro vědu a inovace české národnosti Otakar Fojt, s titulem Ph.D. v oboru biomedicinského inženýrství z VUT Brno, a s více než čtyřletou výzkumnou post doktorandskou praxí na renomovaných britských univerzitách (Oxford a York).

Sítě vědeckých diplomatů rozvinutých zemí pokrývají zpravidla vždy státy skupiny G7 a obvykle i rychle se rozvíjející země (především BRICS), v některých případech i řadu dalších. Nejrozsáhlejší síť má Francie s více než 80 diplomaty v 55 zemích, jen na území USA působí 8 atašé a jejich činnost koordinuje rada velvyslanectví ve Washingtonu, který je sám vědec. Následuje Spojené Království s 90 poradci, rekrutovanými částečně na lokální úrovni, a soustředěnými do 30 především technologicky rozvinutých zemí. Němci mají kolem 25 diplomatů v asi 20 destinacích, zároveň však provozují i paralelní síť zahraničních kanceláří svých neuniverzitních vědeckých organizací a grantové agentury DFG se srovnatelným počtem pracovníků. Podobnou paralelní síť má i Francie. Švýcarsko, země s nižší populací než ČR, má 20 vědeckých poradců ve stejném počtu zemí.

Perspektivy dalších nominací

Vědecká diplomacie není jen výsadou velkých států a Česká republika by měla mít ambici navýšit postupně počet vědeckých atašé na počet srovnatelný se sousedním Maďarskem, tedy kolem 10 osob. Zatím jsou však pro naše skromné začátky v tomto oboru diplomacie charakteristické spíše obřadná ceremoniálnost, s jakou jsou noví atašé „vysíláni do světa“, s tím spojený povrchní mediální rozruch a sebeuspokojení, jak nám to v Izraeli dobře jde a jak jsou tam z nás nadšení. Nezdá se ale, že by byla pro naši vědeckou diplomacii stanovena jasná strategie, vytyčeny priority a zpracovány analýzy průsečíků VVI ČR s cílovými zeměmi, o které by se mohli naši vědečtí vyslanci při své práci opřít. Přitom máme odborníky, kteří jsou schopni takové rozbory dělat, což problesklo v nedávném příspěvku Daniela Münicha.

V médiích se objevují zprávy o dalších destinacích, kam budou naši vědečtí diplomaté vysláni. Je to především východní Asie, kde to může být Jižní Korea (neuvažuje se ale o Japonsku patřícím do skupiny G7). Tato země sice neexceluje v základním výzkumu, ale je nesmírně produktivní v inovacích a high-tech produkci s využitím vědeckých poznatků získaných často i ze zahraničí všemi možnými prostředky. Výběr této destinace dává tušit, že vědecká diplomacie by zde měla jít ruku v ruce s naší diplomacií ekonomickou. Na tuto pozici by pak měl být vybrán odborník zběhlý v otázkách aplikovaného výzkumu a inovací, zároveň se znalostí pravidel při licenčních řízeních a problematiky duševního vlastnictví. Náš diplomat v Soulu by mohl mít i regionální přesah a koordinovat také vědeckou spolupráci s Tchaj-wanem, se kterým je rovněž zájem prohloubit spolupráci.

Počítá se také se zřízením pozice vědeckého diplomata v Evropě, kde prioritou se zdá být Německo, přestože před rokem po hlasování o Brexitu se uvažovalo také o Spojeném Království. Oprávněnost rozhodnutí upřednostnit Německo je ovšem sporná. Lze to chápat jako politické gesto vůči Německu vyjadřující naši úzkou navázanost na našeho západního souseda. Po praktické stránce však přidaná hodnota se jeví jako velmi omezená. V Německu je česká vědecká obec totiž velmi dobře známá a náhled na ni je obecně pozitivní. Spolupráci mezi vědci není třeba orchestrovat neb se tvoří spontánně „bottom up“, k čemuž přispívá i geografická a kulturní blízkost.

Současně je zaručena i formalizace společných projektů: Prezidium AV ČR je v častém kontaktu s třemi mocnými německými vědeckými institucemi (Max Planck G., Helmholtz G., Leibniz G.), české vysoké školy mají dohody o spolupráci s německými univerzitami, náš GAČR má společné výzvy s německou DFG a nedávno bylo podepsáno memorandum o spolupráci s Frauenhoferovou apolečností, specializovanou v oblasti aplikovaného výzkumu. Vzájemná spolupráce je i stimulována častou společnou účastí v evropských rámcových programech. Co tedy navíc bude diplomat pro českou vědu zajišťovat? Německo je navíc velmi decentralizovanou zemí, kde ředitelství klíčových německých vědeckých institucí jsou rovnoměrně rozložena mezi tři města: Berlín, Bonn a Mnichov. V západní části Německa se nachází i většina špičkových německých univerzit. Je-li tedy pocit, že vědecká spolupráce s Německem musí být nějak zastřešena a centrálně koordinována, je to možno efektivněji a levněji dělat z Prahy, která má geograficky více centrální polohu než na severovýchod vysunutý Berlín, kde by náš diplomat sídlil.

Spojené království s nejvyšším světovým počtem publikací a citací vztažených na počet vědců, s vynikajícími univerzitami, které se jako jediné mohou měřit se severoamerickou špičkou, je leader vědy v Evropě. Je tedy v našem zájmu udržet a dále rozvíjet styky i po Brexitu. Dopady postupného odchodu Spojeného království z EU na vědeckou spolupráci a na jeho účast v rámcových programech s kontinentální Evropou by bylo žádoucí na místě monitorovat. Brexit může pro nás být i určitou příležitostí, pokud se stíží podmínky pro četné vědce ze zahraničí, kteří pracují na britských univerzitách, a oni se budou rozhlížet, kam odejít. V porovnání s Německem je navíc česká vědecká obec ve Spojeném království méně známá, přístup k ní je podstatně více rezervovaný a nástrojů k formalizaci spolupráce v oblasti VVI je méně. Vědeckému diplomatu by se zde tedy nabízelo široké pole působnosti a jeho přítomnost by byla nesporným přínosem za předpokladu, že jmenován by byl zkušený specialista s výbornou znalostí britského prostředí VVI.

Na našich vysokých školách, v ústavech Akademie věd a i v organizacích aplikovaného výzkumu je řada odborníků, kteří mají zkušenosti z vědecké práce s výstupy ve formě publikací, patentů a licencí. Často působili po delší dobu v zahraničí, kde jsou respektováni, řídili výzkumné týmy a vedli projekty mezinárodní spolupráce. Mnozí z nich mají jak potřebný nadhled a přesah za hranice své specializace, tak i dobré komunikační schopnosti a jazykovou vybavenost. Ti pak mají skutečný předpoklad stát se úspěšnými vyslanci české vědy v zahraničí. Reprezentace českých vědeckých organizací by se proto měly snažit ve svém vlastním zájmu o prosazení změn v přístupu k obsazování dalších míst českých vědeckých diplomatů v zahraničí.

Doporučení pro vzdělávací četbu

Vědecká diplomacie je relativně nový fenomén a v České republice naprosté novum. Zdá se, že zde není jasná představa o tom, co vše může obnášet, a to se týká i vládních složek, které mají rozhodovat o její strategii a o výběru vědeckých atašé.

V nakladatelství Springer právě vychází pod titulem Science and diplomacy; a new dimension of international relations anglická verze knihy vydané ve Francii v roce 2015, která je jednou z prvních souhrnných prací o vědecké diplomacii. Autorem je vysokoškolský profesor a emeritní rektor Univerzity v Le Havre Pierre-Bruno Ruffini, který působil jako vědecký rada na francouzských ambasádách v Moskvě a v Římě. Nakladatelství Academia chystá vydání českého překladu francouzského originálu se zahrnutím četných aktualizací, které autor pro české vydání provedl. Text má charakter monografie z oboru sociálních věd s více než 300 odkazy na původní zdroje informací a s přehledem další doplňující literatury čítajícím kolem 130 titulů. Český překlad je již k dispozici a kniha by se měla dostat na pulty našich knihkupectví začátkem příštího roku v cenové relaci jistě podstatně příznivější než anglická verze u Springera. Bylo by žádoucí, aby si naši činitelé na vládní Sekci pro vědu, výzkum a inovace a na Ministerstvu zahraničních věcí, kteří o jmenování budoucích vědeckých atašé rozhodují, knihu alespoň důkladně prolistovali, pokud si ji nepřečtou. Mohlo by to pomoci při volbě destinací, kam budeme vědecké diplomaty vysílat, a především přispět k jejich lepšímu výběru během příštích konkurzů.

 

Autor: Vladimír Majer

Článek vyšel vyšel s redakční úpravou v elektronické verzi 22.7. 2017 na portále Lidových novin Česká pozice.

 

Můžete si také přečíst rozhovor Luďka Moravce s publicistou Janem Žižkou.

Vladimír MajerNejnovější od Vladimír Majer