Autorské dílo je základním institutem autorského práva a je vymezeno ustanovením § 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších změn (dále také jen „autorský zákon“). Ze zde uvedené definice plyne, že se jedná o dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Právo autorské k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě.

Předmětem ochrany tak mohou být zejména díla slovesná, hudební, dramatická, choreografická, fotografická, audiovizuální, kinematografická, výtvarná (dílo malířské, grafické či sochařské) a také dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo kartografické a díla užitého umění. Zákon uvádí pouze demonstrativní výčet děl, který umožňuje další rozšíření za předpokladu, že jsou splněny pojmové znaky díla. Splnění či nesplnění pojmových znaků díla je otázkou objektivní, která není závislá na názoru autora ani jiných osob. Proto nelze povahu díla právním úkonem nebo dohodou stran určit nebo vyloučit. Určení, zda jsou v konkrétním případě splněny legální pojmové znaky díla podle autorského zákona, je jednoznačně otázkou právní. Její vyřešení tak přísluší výlučně soudu.

Uvedené vymezení autorského díla má charakter takzvané generální klauzule, takže každé autorské dílo musí splňovat zde uvedené podmínky. Pokud nejsou podmínky splněny, nemůže být takový předmět chráněn autorským zákonem.

Z takto definované povahy autorského díla plyne, že autorské právo zasahuje především vyjadřovací prostředky a naopak se netýká samotných myšlenek, technických řešení, postupů při pracovní činnosti a veškerých dalších otázek, které souvisejí se samotnou podstatou výsledků tvůrčí činnosti.

Pojmové znaky autorského díla si zaslouží podrobnější komentář, protože odlišují předměty autorského práva od jiných nehmotných statků. Stručně a v omezeném rozsahu je tedy obecně zmiňujeme, přestože v souvislosti se zkoumanou problematikou se dále budeme zabývat především díly vědeckými.

Dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké

Hned v úvodu uvedeného ustanovení se setkáváme s jeho vnitřní klasifikační neujasněností. Naznačuje se, že zde jsou vlastně jakési tři základní druhy autorských děl. Vědecká interpretace tohoto pojmu ale dochází k jiným závěrům. Gramatický výklad této klasifikace neobstojí, pokud jde o výrazy díla literární a díla umělecká. Literární díla totiž nejsou žádným samostatným (třetím) druhem autorskoprávně chráněných děl, ale jedná se jen o zvláštní druh děl uměleckých, jemuž je historicky i mezinárodně věnována samostatná klasifikační pozornost. Podobná interpretace tohoto pojmu dochází k závěru, že tento obrat vyjadřuje, že dílo musí spadat do jednoho ze dvou uvedených rozdílných způsobů autorské tvorby – uměleckého a vědeckého. Mezinárodní smlouva standardně člení autorská díla na literární a umělecká. Český právní předpis ale vymezuje literární dílo jako samostatný způsob vyjádření tvůrčí činnosti. Je však skutečností, že právě literární díla se masivně prolínají jak s tvorbou uměleckou, například v případě beletrie, tak i s tvorbou vědeckou, například u doktorských prací, výzkumných zpráv, odborných článků či vědeckých monografií.

V případě vědeckých děl jde o díla, jejichž obsah je naplněn vědeckým postupem a většinou se jedná o literární výtvory, které jsou charakteristické zejména svým obsahem zahrnujícím zvláštní zpracování výsledků vědecké činnosti, vědecké názvosloví, odbornou analýzu, zvláštní styl, strukturu a argumentaci. Patří sem i přednášky prezentované na vědeckých konferencích. Způsob vyjádření autora v případě vědeckého díla je omezen vlastní povahou díla, neboť je limitován předmětem zkoumání a do značné míry i formou vědeckého vyjádření výsledků tohoto typu činnosti.

Jedinečný výsledek

Tento pojmový znak autorského díla se váže na požadavek na tvůrčí úsilí autora a statistickou nepravděpodobnost, že stejný nehmotný předmět může být vytvořen jako projev lidského ducha více osobami nezávisle na sobě. Z toho plyne, že autorské dílo musí být vždy individuálním výtvorem, jinak řečeno projevem individuality autora.

Pro posouzení předmětu autorskoprávní ochrany autorským právem je významné, zda se jedná o ideální statek spočívající v (statisticky) osobitě jedinečném tvůrčím literárním, jiném uměleckém nebo vědeckém ztvárnění určité myšlenky. To ale neplatí v případě díla fiktivního. V ustanovení § 2 odst. 2 autorského zákona se v tomto kontextu uvádí, že za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Dále se za fiktivní autorská díla považují struktura databáze a fotografie.

Tato povaha díla, tj. jedinečnost, již předurčuje i jeho normativní úpravu v zákoně, přiznávající základ v autorských právech osobních. Průmyslověprávní institut přednostního (prioritního) práva se proto v právu autorském stává zbytečným, stejně jako je v tomto zvláštním ochranném systému zbytečné i správní řízení ve věcech některých průmyslověprávních předmětů, v němž se nehmotný statek teprve úředně kvalifikuje a přiznávají se k němu výlučná práva.

Uvedený požadavek českého právního předpisu ale nemusí být podmínkou autorskoprávní ochrany v zahraničí, kdy některé vědecké doktríny a rozhodovací soudní praxe jsou při interpretaci pojmových znaků autorského díla benevolentnější.

Výsledek tvůrčí činnosti

Podmínkou pro autorskoprávní ochranu je tvůrčí činnost autora jako fyzické osoby, tedy činnost odlišná od mechanických či rutinních postupů, která vede k dílu odlišnému od jiných autorů. Tvůrčí činnost, jak ji rozumí zákon, se díky své povaze nevyznačuje anonymitou, nýbrž je spjata s osobností tvůrce. Bez osobitosti tvůrce, jeho nadání, znalostí, vlastností a schopností by nebylo možno vůbec takový předmět vytvořit.

Autorskoprávní chápání tvůrčí činnosti nespočívá mimo jiné ve vynalézání, kdy stejného výsledku lze dosáhnout různými individuálními postupy. Ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu autorského zákona charakterizovat jako činnost technickou. Nelze ani hovořit o dílech technických. Mnohé výsledky technické činnosti jsou podrobeny zvláštní absolutní ochraně jednotlivými právy průmyslovými, a to systémově i legislativně zcela mimo ustanovení autorského zákona. Lze si ovšem představit souběh ochrany průmyslověprávní a autorskoprávní, zvláště u děl vědeckých a u některých děl uměleckých.

Vyjádření v objektivně vnímatelné podobě

Podmínkou pro právní ochranu je vyjádření díla v takové podobě, aby ji mohl člověk svými smysly, a to alespoň dočasně, řádně seznat. Jedná se pojmový znak autorského díla. Pokud není naplněn, nelze o autorském díle v právním slova smyslu mluvit. Právě tato vnímatelná podoba vyjímá výtvor z vnitřního duševního života autora.

Rozsah, účel a význam autorského díla

Uvedený pojmový znak autorského díla naznačuje, že i díla omezená svým účelem mohou být předmětem autorskoprávní ochrany, pokud má autor alespoň jistý prostor pro osobité ztvárnění a samostatné vyjádření. Stejně tak i díla, která splňují ostatní pojmové znaky, mohou být předmětem ochrany, přestože nejsou mimořádná co do rozsahu a významu.

Je obvyklé, že právě objednatel díla aktivně uplatňuje požadavky na parametry a vlastnosti díla, aby mohlo být podle jeho záměru užito. Tyto aspekty ale nemají vliv na vznik díla a na autorská práva.

Karel Čada

Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.