Vedle tradičního rozdělování pojmu vlastnictví na vlastnictví věcí movitých a nemovitých je nezbytné umět rozlišovat i pojem vlastnictví k tzv. nehmotným statkům. Jeho předmětem je vlastnictví k výsledkům tvůrčí intelektuální činnosti lidí, které souhrnně označujeme jako práva k duševnímu vlastnictví. Práva k duševnímu vlastnictví jsou neodmyslitelnou součástí majetku podniků a tvoří často významnou součást jejich jmění.

Pojem duševního vlastnictví je potřeba chápat jako vlastnictví, jehož předmětem jsou výsledky duševní tvůrčí lidské činnosti. Rozvinuté průmyslové státy si již v předminulém století byly vědomy potřeby právní úpravy ochrany výsledků těchto tvůrčích procesů. Výsledkem těchto snah byl podpis Úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883 v Paříži (tzv. Pařížská unijní úmluva). Tato Úmluva byla již několikrát revidována a dodnes je v platnosti. Pro dnešní Českou republiku vstoupila v platnost na základě ratifikace prezidenta republiky až dne 29. prosince 1970.

Úmluva poprvé formulovala předmět ochrany tzv. průmyslového vlastnictví, za který se považují:

• patenty na vynálezy,
• užitné vzory nebo modely,
• tovární nebo obchodní známky,
• známky služeb,
• obchodní jméno,
• údaje o provenienci zboží nebo označení jeho původu.

Vedle toho Úmluva spatřuje úkol ochrany průmyslového vlastnictví v potlačování nekalé soutěže. Úmluva chápe průmyslové vlastnictví v nejširším smyslu a zahrnuje jak obchod a průmysl ve vlastním slova smyslu, včetně průmyslu zemědělského a těžařského, tak i výrobky umělé nebo přirozené, např. víno, obilí, tabákové listy, ovoce, dobytek, nerosty, minerální vody, pivo, květiny, mouku apod. Z toho důvodu se pod pojem průmyslové vlastnictví řadí i nové odrůdy rostlin a plemena zvířat, jakož i způsoby prevence, diagnostiky chorob a léčení lidí.

Pařížská unijní úmluva je základem mezinárodní ochrany duševního vlastnictví a zajišťuje příslušníkům každého členského státu této unijní úmluvy ve věcech průmyslových práv ve všech ostatních zemích unijní úmluvy stejné výhody jako na vlastním území. Tzn., že požívají stejné právní ochrany a stejné právní prostředky proti jakémukoliv porušování jejich práv, s výhradou, že musí splnit podmínky a formality, které ukládají předpisy příslušníkům vlastního státu.

Vlastní pojem duševního vlastnictví se objevuje až v Úmluvě o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO), která byla podepsána ve Stockholmu dne 14. července 1967. Tato organizace byla zakládána se záměrem přispět k lepšímu porozumění a spolupráci mezi státy k jejich vzájemnému prospěchu a na základě respektování jejich svrchovanosti a rovnosti s cílem podnítit tvůrčí činnost podporou ochrany duševního vlastnictví v celém světě. K dosažení tohoto cíle podporuje mimo jiné přijetí opatření určených ke zdokonalení ochrany duševního vlastnictví a k harmonizaci národních zákonodárství. Sídlem této organizace je Ženeva. Dohoda vstoupila na základě ratifikace prezidenta republiky v platnost pro dnešní Českou republiku dne 22. prosince 1970.

Podle této úmluvy se za duševní vlastnictví považují práva:

• k literárním, uměleckým a vědeckým dílům,
• k výkonům výkonných umělců, zvukovým záznamům a rozhlasovému vysílání,
• k vynálezům ve všech oblastech lidské činnosti,
• k vědeckým objevům,
• k průmyslovým vzorům a modelům,
• k továrním, obchodním známkám a známkám
• služeb, jakož i k obchodním jménům a obchodním názvům,
• na ochranu proti nekalé soutěži

a všechna ostatní práva vztahující se k duševnímu vlastnictví v oblasti průmyslové, vědecké, literární a umělecké.

Práva k literárním, uměleckým a vědeckým dílům se pak označují jako práva autorská a práva k výkonům výkonných umělců, zvukovým záznamům a rozhlasovému vysílání jako práva příbuzná k právu autorskému. Práva k vynálezům ve všech oblastech lidské činnosti, k průmyslovým vzorům a modelům, jakož i k továrním, obchodním známkám a známkám služeb, jakož i k obchodním jménům a obchodním názvům se označují jako práva průmyslová.

Průmyslovým právem rozumíme především ochranu výsledků technické tvůrčí činnosti (vynálezy a užitné vzory), předměty průmyslového výtvarnictví (průmyslové vzory), jakož i práva na označení (ochranné známky a označení původu) a v neposlední řadě také konstrukční schémata polovodičových výrobků (topografie polovodičových výrobků). Ochrany požívají také pěstitelské činnosti (chráněné odrůdy rostlin), u nichž ochranná práva k odrůdám rostlin vyplývají z pravomocného rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského.

O poskytování ochrany na vynálezy, průmyslové vzory, užitné vzory, topografie polovodičových výrobků, ochranné známky, zeměpisná označení a označení původu výrobků rozhoduje ve správním řízení Úřad průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“). O těchto předmětech průmyslových práv vede Úřad příslušné rejstříky, do kterých zapisuje všechny právně významné skutečnosti týkající se udělené ochrany.

Evropský parlament a Rada přijaly dne 29. Dubna 2004 směrnici č. 2004/48/ES o vymáhání práv duševního vlastnictví, která je motivována nutností odstranění rozdílů v prostředcích k vymáhání práv duševního vlastnictví v členských státech Evropské unie. Přijetí směrnice bylo odůvodněno zejména jako prostředek k odstraňování padělání, pirátství a porušování práv k duševnímu vlastnictví, jakož i potřebou odstranit narušování hospodářské soutěže a vytvořit prostředí podporující inovaci a investice. Ochrana duševního vlastnictví by měla umožnit vynálezci nebo tvůrci získávat oprávněný zisk ze svého vynálezu nebo ze svého díla, umožnit největší možné rozšíření děl, myšlenek a nových know-how. Směrnice byla v České republice implementována ve třech oblastech – právem autorským, právem na ochranu průmyslového vlastnictví a procesní ustanovení byla upravena občanským soudním řádem.

Autor: David Karabec

Text je výňatkem z publikace: KARABEC David. Průmyslová práva a licence. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2017. 68 s. Edice EDUCOpress. ISBN 978-80-7408-155-2.