Z pohledu současné platné právní úpravy, tedy ustanovení § 8 patentového zákona, má právo na patent původce vynálezu nebo jeho právní nástupce, přičemž původcem vynálezu je ten, kdo jej vytvořil vlastní tvůrčí prací. Z toho je patrno, že původním subjektem právní ochrany vynálezu může být jen fyzická osoba, neboť jen tato osoba má vlastní technické tvůrčí schopnosti. Právnická osoba tak může být vždy pouze subjektem odvozeným. Nic dalšího není možné v platné právní úpravě nalézt. Právo na původcovství, tedy právo být označován jako původce, vzniká již vytvořením vynálezu. Jde o právo osobní povahy a z toho také plyne, že nemůže být převedeno na jinou osobu. Z jistého pohledu může být teoretickou otázkou, zda je vůbec třeba pojem původce takto přesně definovat. Existují i právní systémy, které pouze vycházejí z právní domněnky, že ten, kdo podal patentovou přihlášku první, je jejím původcem, pokud se neprokáže opak.
V rámci současné právní praxe vznikají při aplikaci a interpretaci uvedených ustanovení potíže. Některé poznatky rozhodovací praxe lze získat ze starší judikatury. Zde se zaměřujeme pouze na právní úpravu v České republice a bereme v úvahu i odlišnosti některých evropských zemí. Nepřihlížíme například k odlišnostem amerického patentového systému, které jsou v těchto směrech zásadní, a to i po změnách v tamní legislativě, jejichž účinnost nastala k 16. 3. 2013.
Tak například okolnost, že vynálezce obdržel podnět ke svému vynálezu od někoho jiného, není sama o sobě způsobilá, aby bylo uvedeno v pochybnost jeho původcovství k vynálezu. O koncepci vynálezu (jedná se o termín amerického patentového práva v systému „first to invent“) jako činnosti duševní možno zpravidla podat důkaz jen nepřímo průkazem skutečností takové koncepci nasvědčující. Takovými skutečnostmi mohou být například svědectví důvěryhodných osob o rozhodných aspektech vytvoření vynálezu, pracovní deníky laboratoří nebo hodnověrná dokumentace postupu úkolů technického rozvoje.
Podmínkou původcovství k vynálezu nemůže být tedy zadání dosud nevyřešeného problému, obstarání finančních prostředků na technické řešení, iniciativní přístup k jednání s dalšími odborníky, vytváření dokumentace, provádění zkoušek či výpočtů, vytváření norem a strategie marketingu, neboť v těchto případech nejde o řešení otevřeného technického problému. Stejně tak není po právu, když jako původce u technických řešení je uveden majitel či spolumajitel firmy nebo jejich příbuzní, pokud se na řešení nepodíleli vlastní tvůrčí činností. To platí přesto, že se na některých souvisejících činnostech podílet mohli a že právě tyto činnosti mohly být pro završení, dokončení a úspěšné uplatnění na trhu předmětného technického řešení mimořádně významné. Podmínkou vlastní tvůrčí práce se odlišují požadavky na původce vynálezu podle současné platné právní úpravy od požadavků dřívějších, kdy vynálezce mohl být chápán v některých zemích i jako ten, kdo přenesl a případně přizpůsobil vynález z jiné země.
Podmínkou pro původcovství nemůže být ani vytváření pouhé technické dokumentace, technologického postupu, laboratorních zkoušek, výpočtů nebo obdobná technická práce, přestože se zde již o technické řešení v řadě případů sice jedná, ale nejde o řešení otevřených technických problémů. Taková činnost postrádá vzhledem k předmětu ochrany tvůrčí povahu – jsou zde již k dispozici znaky obecného technického řešení a v rámci vytváření technické dokumentace se pouze řeší souhrn konkrétních požadavků pro konkrétní uplatnění předchozího obecného technického řešení, které nevyžadují vynálezeckou tvůrčí činnost.
Na straně druhé nelze říci, že právě při vytváření technické dokumentace a podobné činnosti nemůže dojít k vyřešení technického problému na úrovni vynálezu. Samozřejmě může, ale potom právě takto vzniklé technické řešení musí naplňovat znaky technické tvůrčí činnosti a podstatnými znaky se odlišovat od stávajícího stavu techniky.
Stejně tak ani vlastní hmotné vytvoření technického řešení či jeho skutečná realizace konkrétní osobou není podmínkou pro závěr, že právě osoba, která uvedené úkony provedla, je původcem vynálezu. Skutečná realizace vynálezu je obvykle prováděna až na konci řetězce, který začíná objevením dosud neznámého jevu nebo vyřešením otevřeného technického problému tvůrčí prací původce, jehož výsledkem je obecné technické řešení. Následuje řešení konkrétní povahy, kdy se obecné technické řešení přizpůsobuje konkrétním okolnostem a podmínkám, a v rámci tohoto stadia je často zpracovávána technická dokumentace. Této činnosti se může, ale nemusí, původce účastnit. Teprve následně dochází k vlastní realizaci, která může mít řadu stupňů, při nichž již dochází pouze k naplnění konkrétních požadavků, jak je uvádí a předepisuje před tím vyhotovená technická dokumentace.
Relativně často jsou v patentových přihláškách nebo přihláškách užitných vzorů za původce označovány osoby, které se tvůrčím způsobem neúčastnily práce na konkrétním vynálezu či technickém řešení. To vede někdy k obtížným a nesnadno řešitelným sporům. Každá ze stran případného sporu o původcovství je po jisté době, kdy do případného sporu vstoupila, v důkazní nouzi. Sporné strany se vesměs jistým způsobem účastnily „nějakých činností“ souvisejících s vynálezem a není dodatečně, často po dlouhé době, snadné určit kdo, kdy a jaké poznatky či řešení technických problémů skutečně vlastní tvůrčí prací vytvořil.
Vynález nebo technické řešení může být i výsledkem tvůrčí činnosti více fyzických osob a potom mluvíme o spolupůvodcovství. Podle ustanovení § 8 odst. 3 patentového zákona mají spolupůvodci právo na patent v rozsahu, v jakém se podíleli na vytvoření vynálezu. Spolupůvodcem vynálezu je tak každá osoba, která se zúčastnila procesu řešení problému vlastní tvůrčí prací tak, že její tvůrčí přínos je v přímém příčinném vztahu k podstatným znakům předmětného vynálezu. U každého z nich musí být splněna podmínka vlastní tvůrčí práce, jak byla shora blíže osvětlena. Ani zde ale nejsou všechny okolnosti spolupůvodcovství zcela jasné, neboť není zřejmé, zda musí jít o osoby, které fyzicky společně tvůrčím způsobem pracovaly ve stejnou dobu či nikoli.
V některých případech se otázky původcovství začnou s plnou vážností řešit až v případě, kdy původci žádají o vyplacení přiměřené odměny za uplatnění práva na patent či užitný vzor. V některých případech je již právo zapsáno do příslušného rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví, včetně kolektivu původců, a o to více se prohlubují rozpaky nad případným zpochybněním počtu členů kolektivu či velikosti jejich podílů. Úřad průmyslového vlastnictví zkoumá pouze splnění podmínek zápisné způsobilosti jednotlivých přihlášek. Nezkoumá a zkoumat ani nemůže, zda původce uvedený v přihlášce její předmět skutečně vytvořil vlastní tvůrčí prací. Úřad ani nedisponuje žádnými právními prostředky, kterými by mohl domněnku o správném uvedení původce zpochybnit. Musí tedy vycházet pouze z údajů o původci či kolektivu původců tak, jak jsou uvedeni v přihlášce.
V případě sporu ve věci původcovství odkazuje Úřad na právo soukromé, nikoliv veřejné, neboť spory o určení práva na patent či vzor rozhodují soudy. Pokud tedy majitel či vlastník předmětného práva dospěje v průběhu jednání o přiměřené odměně pro původce k závěru, že otázka původcovství je v tomto případě sporná a údaje uvedené v přihlášce zcela nereflektovaly stav odpovídající skutečnosti v době podání přihlášky, je namístě řešit vzniklou situaci dohodou, případně právní cestou prostřednictvím příslušného soudu.
Domněnka o původcovství platí pro samotnou přihlášku, nikoli pro udělený patent či zapsaný vzor, a pro třetí osoby. Případné změny či úpravy kolektivu původců je možno smírnou cestou uplatnit v podstatě jen se souhlasem původce, který byl v přihlášce původně uveden a posléze zapsán do rejstříku.
Podle praxe Úřadu průmyslového vlastnictví se v případě změn na straně původce, tedy například v případě připsání dalšího původce, vyžaduje v tomto směru žádost doprovázená souhlasem majitele patentu. Další alternativou řešení této otázky je pak vyčkat rozhodnutí soudu, který o otázce původcovství rozhodne, a na návrh oprávněné osoby výsledek tohoto rozhodnutí Úřad zapíše do rejstříku.
Patentový rejstřík vede Úřad průmyslového vlastnictví v souladu s ustanovením § 69 patentového zákona a zaznamenává do něj rozhodné údaje o patentových přihláškách a patentech. Ve smyslu ustanovení § 16 vyhlášky č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů, jsou do patentového rejstříku u každého vynálezu zapsány mimo jiné i majitel patentu a příjmení, jméno a bydliště původce vynálezu. Zápisy do rejstříku mají ale pouze deklaratorní charakter. K této otázce důvodová zpráva k patentovému zákonu uvádí, že zápisy do patentového rejstříku mají charakter evidenční, to znamená, že zápis do rejstříku není podmínkou účinnosti zapsaného úkonu.
Ani otázka soudní příslušnosti, tj. otázka, který ze soudů je oprávněn spory o původcovství k vynálezu řešit, nebyla po určitou dobu zcela jasně vyřešena. To proto, že v takovém sporu jsou řešeny otázky původcovství, nikoli nároky vycházející z průmyslového vlastnictví. Tak by mohlo být argumentováno, že nepřipadá v úvahu řešit otázku soudní příslušnosti podle ustanovení zákona č. 221/2006 Sb. (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), ale podle ustanovení § 39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. (zákon o soudech a soudcích), kde oba pro řešení této otázky vedou k určení jiného soudu.
K této otázce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zaujal následující stanovisko. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, Městský soud v Praze rozhoduje jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první zákona č. 221/2006 Sb. Pokud se tedy žalobce, jako bývalý zaměstnanec žalovaného, domáhá určení, že je původcem nebo spolupůvodcem zahraničních užitných vzorů a patentů, jde ve věci o určení práv, jež se přímo vztahují k průmyslovým právům, z nich plynou a je přímo ovlivňují, a to je pro posouzení námitky žalovaného z hlediska dikce ustanovení § 39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. a § 6 zákona č. 221/2006 Sb. rozhodné. Věc je tak povolán rozhodnout Městský soud v Praze.
Karel Čada
Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.
