V případě studentů, zejména studentů doktorských studijních programů na technických vysokých školách univerzitního typu, lze předpokládat, že se budou zapojovat do vědecké a výzkumné činnosti společně se zaměstnanci. Na tomto místě nemáme na mysli právní úpravu autorskoprávní, nehovoříme tedy o školních dílech. Zde se snažíme dotknout otázek spojených s vyřešením technických problémů studenty v rámci jejich vztahu k vysoké škole. Právní režim pro vztahy z vytvořených vynálezů studenty může být podstatně odlišný od podnikových vynálezů, neboť studenti skutečně zaměstnanci nejsou a ani vztah obdobný nelze bez dalšího pro studenty dovozovat. Právních důvodů je pro tento názor dostatek.
Například francouzský soud v roce 2007 judikoval, že zákonná úprava zaměstnaneckých vynálezů, na jejímž základě přechází zaměstnanecký vynález na zaměstnavatele, se v případě studentů, kteří jsou výdělečně činní v Národním výzkumném centru, neuplatní.
Protože v našem právním řádu výslovná právní úprava schází a ani judikatura zatím v tomto případě není k dispozici, měly by být tyto vztahy včas smluvně podrobně vyjasněny. Jde zejména o to, zda tvůrčí dílo studentů vysoké školy může patřit vysoké škole a za jakých podmínek tomu případně tak nebude. Nejjednodušší řešení je založeno na dohodě před zahájením činnosti na vědecké nebo výzkumné práci. Vzájemná dohoda by měla dojít k takovému řešení, které vyhovuje oběma stranám a žádnou z nich nepřiměřeně nediskriminuje. Řešení může spočívat v podmínečném či bezpodmínečném převodu řešení na pracoviště nebo v licenční smlouvě za podmínek zde uvedených. Situaci zjednoduší i přijetí studenta do pracovního poměru, i když třeba jen na částečný pracovní úvazek, resp. do jiného pracovněprávního vztahu na základě dohod konaných mimo pracovní poměr. Potom se již na něho právní úprava „podnikových vynálezů“ vztahuje.
Komplikovanější je situace v případě vynálezů, kde se kolektiv původců skládá ze zaměstnanců vysoké školy, často školitelů v rámci doktorského studia, a studentů a případně i dalších osob, které se společně tvůrčí činností podílely na technickém řešení na úrovni vynálezu. Vycházíme z toho, že výsledkem je technické řešení, které bylo skutečně vytvořeno společnou tvůrčí činností uvedených osob.
Existují zde otázky týkající se zvláště studentů, zvláště školitelů a konečně i otázky, které se týkají společného výsledku tvůrčí činnosti. Studenti zejména doktorského studia mají status studenta, ale současně mohou být zaměstnáni. Zaměstnáni mohou být v podnikové sféře nebo na vysoké škole, případně u obou zmíněných typů zaměstnavatelů. Výsledky jejich tvůrčí činnosti, pokud jde o činnost ke splnění jejich pracovního poměru, podléhají právní úpravě podnikových vynálezů, tedy povinnosti zaměstnaného studenta neprodleně písemně vyrozumět zaměstnavatele o vytvoření vynálezu a předat mu podklady potřebné k jeho posouzení. Pokud je student zaměstnán u obou typů zaměstnavatelů, lze otázky práva na patent řešit pouze smluvně mezi oběma zaměstnavateli.
U školitele doktoranda, který je zaměstnán na vysoké škole nebo jiném typu školícího pracoviště, se v případě vytvoření vynálezu jedná o podnikový vynález.
Otázkou zůstává, komu bude patřit vynález vytvořený společně studentem a školitelem. Oba musí vyrozumět své zaměstnavatele, a pokud oba zaměstnavatelé uplatní právo na patent, stanou se společnými vlastníky daného řešení, případně patentu, a to v poměru, který odpovídá poměru tvůrčí činnosti studenta a školitele, anebo podle dohody obou zaměstnávajících subjektů. Pokud některý ze zaměstnavatelů včas neuplatní právo na patent, přechází toto právo, případně jeho podíl zpět na původce.
Tato situace ale nemusí vyhovovat zaměstnavateli studenta (půjde například o výrobní společnost), který může mít ambice výsledek společné tvůrčí činnosti uplatnit na trhu s tím, že jeho záměrem je vlastnit výlučně výsledek této činnosti. To lze zajistit pouze smluvně ve většině případů na základě úplaty. Smlouvy tohoto typu je výhodné uzavírat hned na počátku společné činnosti.
Pokud se jedná o tvůrčí činnost studenta, která se netýká plnění povinností z jeho pracovního poměru, nejedná se o podnikový vynález a právo na patent podle ustanovení § 8 patentového zákona náleží studentovi.
V praxi je nikoli výjimečné, že původce je v pozici společníka obchodní společnosti. Je zřejmé, že se nejedná o „běžného“ zaměstnance, takže vzniká otázka, zda společník mohl či nemohl vytvořit vynález ke splnění úkolu z pracovního poměru nebo jiného obdobného pracovněprávního vztahu.
Jaké je postavení společníka obchodní společnosti? Komentář k ustanovení § 66 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2011 uvádí, že pro vztah mezi obchodní společností a členem jejího statutárního nebo jiného orgánu nebo společníkem je důležité zejména přiměřené použití ustanovení o povinnostech mandatáře a o jeho odpovědnosti. Zdůrazňuje se zde, že nejde o vztah pracovněprávní, a to ani tehdy, pokud mezi nimi existuje pracovněprávní vztah pro výkon jiné činnosti. Z tehdy aktuální judikatury Nejvyššího soudu plynulo, že není přípustné, aby člen statutárního orgánu vykonával v pracovněprávním vztahu činnost, která jinak patří pod obchodní vedení společnosti. Proto je nezbytné, aby vnitřní předpisy vymezily, které činnosti patří do obchodního vedení společnosti a které vykonává zaměstnanec v pracovněprávním vztahu.
S účinností od 1. 1. 2012 byl do textu obchodního zákoníku inkorporován § 66d, který připustil, že činnosti obchodního vedení mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu (zákoník práce) zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem.
Nová právní úprava, která vstoupila v účinnost 1. 1. 2014, nepřebírá dosavadní koncepci obchodního zákoníku, pokud jde o výše popsané vztahy. Podle § 59 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, se práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu, ledaže ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo z tohoto zákona plyne něco jiného. Zákon o obchodních korporacích tedy otázku možného výkonu činností obchodního vedení společností navrací do právního stavu před rokem 2012, když otázku možné aplikace pracovněprávního vztahu opět výslovně neupravuje a ponechává její řešení na soudní rozhodovací praxi. Zároveň nová úprava nikterak neřeší, tedy ani nevylučuje, případný pracovněprávní vztah společníka obchodní společnosti při výkonu činností odlišných od činnosti obchodního vedení.
Za této situace lze dospět k závěru, že za obvyklých okolností výzkumná činnost nepatří do činností, které lze podřadit pod obchodní vedení společnosti. Lze tedy dovodit, že je možné, aby společník vytvořil vynález ke splnění úkolu z pracovního poměru. Jde o důležitý závěr, který by měl řádně navazovat na vnitřní předpis obchodní společnosti. Pokud by naopak nešlo v případě společníka o podnikový vynález ve smyslu ustanovení § 9 patentového zákona, mohla by společnost získat případně udělený patent do svého majetku pouze na základě převodu patentu písemnou smlouvou ve smyslu ustanovení § 15 citovaného zákona, případně darem, vkladem nebo fúzí. Případný souhlas k využívání vynálezu, který je chráněn patentem a který nemá povahu podnikového vynálezu, lze získat na základě písemné licenční smlouvy.
Uvedené skutečnosti mají zásadní význam pro finanční plnění ve prospěch původce. V případě, že původce vytvořil vynález ke splnění úkolu z pracovního poměru, přechází právo na patent na zaměstnavatele, pokud zaměstnavatel uplatní právo na patent v zákonné lhůtě tří měsíců od vyrozumění o vytvoření vynálezu. Na základě uplatnění práva na patent má původce vůči zaměstnavateli právo na přiměřenou odměnu podle ustanovení § 9 odst. 4 patentového zákona.
V případě, že obchodní společnost bude využívat patent na základě licenční smlouvy, získá původce a současně majitel patentu licenční platby podle smlouvy, které mají odpovídat obvyklým podmínkám. Podobně tomu bude v případě převodu patentu z původce na obchodní společnost.
Je důležité si uvědomit, že obě uvedená plnění mají odlišný právní režim a samozřejmě i naprosto odlišnou výši finančního plnění. Nárok na přiměřenou odměnu u podnikového vynálezu podle čtyř v zákoně uvedených aspektů nelze směšovat s licenční platbou podle dohody mezi dvěma stranami, tedy majitelem patentu a obchodní společností. Co do výše uvedených finančních částek by mělo jít o dva nesouměřitelné obnosy, a to i v případě, že by se vycházelo ze stejného rozsahu využití. Současně je zřejmé, že právo na přiměřenou odměnu vůči zaměstnavateli není vázáno na existenci skutečných přínosů nebo využití předmětného vynálezu.
Karel Čada
Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.
