V rámci české právní úpravy ustanovení § 13 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, v zásadě odpovídá zásadám, které platí pro vynálezy. Je však třeba upozornit na terminologickou odlišnost, která může vzbuzovat jisté rozpaky. Úvodní části vzájemně si odpovídajících ustanovení, tedy ustanovení § 9 patentového zákona a § 13 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, jsou shodné. Předpokladem pro aplikaci uvedených právních norem je skutečnost, že původce vytvořil vynález či v druhém případě průmyslový vzor ke splnění úkolu plynoucího z pracovního poměru, z členského nebo jiného obdobného pracovněprávního vztahu. Nicméně při splnění této podmínky přechází právo na patent na zaměstnavatele, kdežto v případě průmyslového vzoru právo k němu přechází na toho, kdo původci vytvoření průmyslového vzoru zadal. Tento terminologický rozdíl by v některých případech mohl představovat i rozdíl věcný, jak naznačuje i unijní judikatura.
Některé kompetenční a další související otázky byly v této oblasti soudy řešeny již za předchozí právní úpravy. Zde bylo judikováno, že ustanovení § 53 odst. 1 a 2 patentového zákona svěřuje soudu nikoli rozhodování o tom, kdo je majitelem průmyslového vzoru, nýbrž o tom, kdo je původcem průmyslového vzoru, anebo vyřešení sporu o právu podat přihlášku průmyslového vzoru a rozhodnout případně, zda toto právo přísluší jiné osobě než přihlašovateli.
Dále v rámci tohoto sporu byla vyřešena otázka, nakolik je rozhodné, pro kterého zaměstnavatele vytvořil původce průmyslový vzor ke splnění úkolu v pracovním poměru, aby tak právo původce průmyslového vzoru mohlo přejít na zaměstnavatele, nebylo-li smlouvou stanoveno jinak.
Odvolací soud v tomto případě vycházel z právního názoru, že je irelevantní, zda žalobce vytvořil průmyslový vzor v pracovním poměru k žalované akciové společnosti nebo k jinému zaměstnavateli. Dovolací soud ale tomuto právnímu názoru nepřisvědčil. Vyložil, že ustanovení § 45 patentového zákona musí být chápáno jako vztahující se nejen na případ skončení posledního pracovního poměru původce, po němž již nový pracovní poměr nenavázal, nýbrž vztahuje se i na případy, v nichž původce skončil jeden pracovní poměr u jednoho zaměstnavatele a uzavřel pracovní poměr s dalším zaměstnavatelem. Dodal, že jestliže zákon zajišťuje původci nedotčenost jeho práv (a ovšem i povinností), pak nelze přisvědčit názoru, že je v takovém případě nerozhodné, zda byl průmyslový vzor vytvořen vůči kterémukoli ze zaměstnavatelů, u nichž původce pracoval dříve a potom i později. Ještě výrazněji by se nesprávnost tohoto závěru jevila v případech, v nichž původce sjednal několik pracovních poměrů souběžně nebo konal práci ještě ve vedlejším pracovním poměru.
Práva na průmyslový vzor se týká i další rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Ten řešil dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kde rozhodným právem byla právní úprava průmyslových vzorů podle dřívější právní úpravy, tedy patentového zákona. Podle tvrzení dovolatelky byl dán naléhavý právní zájem na vedení sporu a aktivní legitimace žalobkyně tím, že pro žalobkyni byl vytvořen průmyslový vzor Ing. J. L. a Ing. R. D. ke splnění úkolů v pracovním poměru a žalovaný ohrožuje žalobkyni použitím neprávem zapsaného průmyslového vzoru jako prostředku k šikanóznímu výkonu práva proti žalobkyni, jež by v důsledku mohlo vést k omezení podnikatelské činnosti žalobkyně, k zastavení výroby v části jejího podniku, zmaření všech finančních prostředků vynaložených žalobkyní na vývoj, výrobu a uvedení na trh magnetoterapeutických přístrojů vyráběných podle řešení na základě žalovanou neoprávněně přivlastněného průmyslového vzoru č. 29155. Za otázku zásadního významu považuje, zda je v případě vytvoření průmyslového vzoru ke splnění požadavku „plnění úkolů v pracovním poměru“ nezbytné, aby muselo jít pouze o úkoly ke splnění povinností z pracovní smlouvy, či zda tyto úkoly mohou být předsedovi představenstva uloženy i rozhodnutím představenstva, případně zda tyto úkoly mohou vyplynout i z jiných právních úkonů, například ze zvláštního ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
V daném případě odvolací soud učinil skutkové zjištění, že Ing. J. L. byl předsedou představenstva žalobkyně a Ing. R. D. předmětný průmyslový vzor vytvořil na základě smlouvy o dílo, podle níž se Ing. R. D. jako zaměstnanec žalobkyně zavázal nad rámec úkolů vyplývajících z pracovní smlouvy vytvořit dílo – magnetoterapeutický přístroj. Ing. R. D. měl tedy vytvořit dílo mimo pracovní náplň podle pracovní smlouvy uzavřené s žalobkyní, tudíž mimo plnění svých smluvních pracovních povinností. Vzhledem k tomu, že ani Ing. J. L. a ani Ing. R. D. nebyli v pracovním poměru k žalobkyni, učinil odvolací soud správný právní závěr, že ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, na žalobkyni nepřešlo právo k průmyslovému vzoru.
Ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. totiž stanoví, že pokud vytvořil původce průmyslový vzor ke splnění úkolu v pracovním poměru, přechází právo původce podat přihlášku průmyslového vzoru na zaměstnavatele, není-li smlouvou stanoveno jinak. Právo na původcovství tím není dotčeno.
Namítala-li dovolatelka, že v rámci tohoto ustanovení nemusí být nezbytné, aby původce průmyslového vzoru úkoly k jeho vytvoření plnil v pracovním poměru, a že je může plnit i jako předseda představenstva, je její právní názor v rozporu s uvedeným ustanovením, jež stanoví podmínku, že původce musí vytvořit průmyslový vzor ke splnění úkolu v pracovním poměru. Předseda představenstva jako člen statutárního orgánu však není ve vztahu k právnické osobě, v níž je předsedou představenstva, v pracovním poměru. Tato podmínka tedy nebyla u Ing. J. L., který byl pouze předsedou představenstva žalobkyně, splněna, jak správně dovodil odvolací soud.
Nesprávný byl rovněž názor dovolatelky, že činností v pracovním poměru byla i činnost Ing. R. D., který však vytvářel průmyslový vzor, podle zjištění odvolacího soudu, na základě smlouvy o dílo, jíž se zavázal, jako zaměstnance žalobkyně, nad rámec úkolů vyplývajících z jeho pracovní smlouvy a náplně práce, vytvořit dílo – magnetoterapeutický přístroj. Bylo-li tedy dílo Ing. R. D. vytvořeno mimo činnost prováděnou podle pracovní smlouvy, a to podle smlouvy o dílo, resp. na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr ve smyslu § 232 odst. 1 zákoníku práce, byl správný závěr odvolacího soudu, že Ing. R. D. nevytvářel ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. průmyslový vzor ke splnění úkolu v pracovním poměru.
Další odlišností v právní úpravě podnikových vynálezů a zaměstnaneckých průmyslových vzorů je právní úprava přiměřené odměny pro původce. V případě průmyslového vzoru se při stanovení výše přiměřené odměny vychází podle ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, z přínosu dosaženého užíváním průmyslového vzoru nebo jeho jiným uplatněním. To ovšem na rozdíl od přiměřené odměny za podnikový vynález vyžaduje, aby průmyslový vzor byl skutečně využit nebo jinak uplatněn. Jde o naprosto zásadní rozdíl, neboť v případě přiměřené odměny za podnikový vynález je rozhodnou právní skutečností pro vznik práva na přiměřenou odměnu uplatnění tohoto práva zaměstnavatelem, zatímco v případě průmyslového vzoru můžeme hovořit o přiměřené odměně pouze v případě, že průmyslový vzor byl využit nebo jinak uplatněn.
V řadě praktických případů se teprve v době, kdy původce zaměstnaneckého průmyslového vzoru žádá o vyplacení přiměřené odměny, začnou řešit otázky skutečného původcovství. Ustanovení § 12 odst. 2 zákona o průmyslových vzorech výslovně stanoví, že přihlášku průmyslového vzoru je oprávněn podat ten, kdo má na něj právo. V případě sporu ve věci původcovství odkazuje ÚPV ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, na pořad soukromého práva, nikoliv veřejného, neboť zmíněné ustanovení výslovně uvádí, že spory o určení práva na průmyslový vzor rozhodují soudy. Pokud tedy vlastník předmětného průmyslového vzoru, resp. vzorů, dospěl v průběhu jednání o odměně původci za vytvoření předmětu průmyslového vzoru k závěru, že otázka původcovství je v tomto případě sporná a údaje uvedené v přihlášce, resp. přihláškách průmyslového vzoru zcela nereflektovaly stav odpovídající skutečnosti v době podání přihlášky průmyslového vzoru, bylo namístě řešit vzniklou situaci dohodou, případně právní cestou. K poukazu vlastníka předmětných průmyslových vzorů Úřad vychází z následujících úvah: Je-li přihlašovatel pod vlastní odpovědností vykonavatelem práva původce být zapsán v rejstříku jako původce, musí mít možnost v případě svého pochybení při realizaci tohoto práva původce pochybení napravit. Pakliže Úřad nedisponuje možností v rámci své působnosti zjistit či ověřit správnost údajů o původci v rámci řízení o přihlášce průmyslového vzoru, nemá tuto možnost ani po zápisu průmyslového vzoru do rejstříku v případě, že vlastník požádá z jakéhokoliv důvodu o připsání dalších původců. Z uvedeného důvodu orgán prvého stupně řízení dovodil, že po více než deseti letech požadovaná změna rejstříkových údajů ohledně původcovství dotčených průmyslových vzorů, tzn. umožnění vlastníkovi kdykoliv dodatečně disponovat s rejstříkovými údaji vztahujícími se k osobnostním právům původce či původců, by nebyla v souladu s právní jistotou a se stabilitou rejstříkových údajů. Konstatuje, že domněnka původcovství platí pro samotnou přihlášku, nikoli pro zapsaný průmyslový vzor a pro třetí osoby, které svá případná práva mají možnost uplatnit v podstatě jen se souhlasem původce, který byl v přihlášce původně uveden a posléze zapsán do rejstříku. Další alternativou řešení této otázky je pak vyčkat rozhodnutí soudu, který o otázce původcovství rozhodne, a na základě případného rozhodnutí příznivého pro vlastníka Úřad požadovanou změnu provede.
K tomu je třeba poznamenat, že ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, uvádí, že žalobu na určení oprávněného přihlašovatele, popřípadě vlastníka zapsaného průmyslového vzoru, lze podat do 2 let od zápisu průmyslového vzoru do rejstříku. Uvedená lhůta je zákonná, a tedy prekluzivní. To ale neplatí v případě, jestliže přihlašovatel nejednal v dobré víře. Tato právní úprava, včetně uvedené lhůty, se ale netýká práva na určení původcovství. Proto žaloba na určení původcovství může být podána i později, ale nemůže již mít vliv na určení vlastnictví k průmyslovému vzoru.
V případě průmyslových vzorů existují i unijní (průmyslové) vzory, jejichž právní úprava je obsažena v Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001. Právo na unijní (průmyslový) vzor je řešeno v ustanovení článku 14 tohoto nařízení a uvádí se zde, že má k němu právo původce nebo jeho právní nástupce. Pokud byl vyvinut zaměstnancem vykonávajícím své pracovní povinnosti nebo na základě příkazů svého zaměstnavatele, právo k unijnímu (průmyslovému) vzoru má podle ustanovení článku 14 odstavce 3 tohoto nařízení zaměstnavatel, pokud není nedohodnuto jinak nebo není vnitrostátními právními předpisy stanoveno jinak.
V této souvislosti je zajímavý rozsudek Soudního dvora ES. Bylo judikováno, že ustanovení článku 14 odstavec 3 uvedeného nařízení se nevztahuje na unijní vzory, které byly vytvořeny na zakázku. Toto ustanovení je třeba interpretovat v tom smyslu, že právo na unijní vzor patří jeho tvůrci, pokud nebylo smluvně převedeno na právního nástupce.
Karel Čada
Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.
