Nezávislé informace o vědě a výzkumu
Václav Hořejší

Václav Hořejší

Jakožto jednoho z “otců” prvního pokusu o všeobecný systém hodnocení vědecké a výzkumné výkonnosti institucí (záhy po uvedení do provozu všeobecně nazývaného “kafemlejnek”) mě potěšil článek Michaela Šebka “Zeměkoule je placatá a Nature Index je drsně kafemlejnkovitá metoda hodnocení?”.

Jak zde již bylo reportováno, před několika dny se konala půldenní konference na téma „Byrokratizace vědy, aneb proč nebudeme mít nobelistu?“, na kterou jsem byl též pozván. Pozoruhodné bylo, že se nedostavil nikdo z MŠMT, pravděpodobně největšího viníka té dnešní byrokratizace vědy. Většina desetiminutových příspěvků panelistů byla podle mého názoru příliš krotká, dalo by se i říci jalová; zvláště příspěvek místopředsedy RVVI Markse byl mnohomluvný, ale bez jasného názoru, jak s problémem naložit. Nejjasněji a nejkonkrétněji hovořil Radek Zbořil z Univerzity Palackého v Olomouci.

V září loňského roku mě v Lidových novinách zaujaly dva příspěvky pozastavující se nad skandálně nízkými mzdami pracovníků Pedagogické a Filosofické fakulty Univerzity Karlovy (jejich autory byli doc. Hník a prof. Humpál). Na stejné téma napsal pod názvem „Tahle fakulta bude chudá“ rozsáhlý článek P. Zídek v příloze Orientace LN dne 6.6.2015.

Vlastimil Růžička reagoval 10. 2. na můj dřívější článek „Poznámky k vědní politice v ČR“. Jsem rád, že se v řadě věcí shodneme; nicméně bych chtěl stručně reagovat na body, ve kterých se mnou Vlastimil Růžička nesouhlasí. Pro přehlednost uvádím vždy příslušné Růžičkovy pasáže kurzívou a můj komentář pod nimi.

Velmi rád čtu články Daniela Münicha o vědní politice, hodnocení vědy, atd. Poslední jeho článek („Jak podojit vědeckého kozla“) jsem ale přečetl s jistými rozpaky. Kolega Münich sice velmi správně kritizuje naprosto špatné, bezmyšlenkovité použití impaktového faktoru (IF) některých ekonomických časopisů pro přidělování institucionální podpory „kafemlejnkovým“ mechanismem. Celkové vyznění článku je ale takové, že impaktový faktor (IF) je cosi naprosto nesmyslného, co nemá žádný vztah ke kvalitě vědeckých prací publikovaných v odborných časopisech.

Začátek nového roku je podle mého názoru dobrým okamžikem pro jakousi soukromou aktualizovanou inventuru mých názorů na hlavní otázky vědní politiky v České republice, a to i v souvislosti s tím, že jsem jedním z poradců premiéra pro oblast výzkumu a vysokých škol. Následující text je pokusem o takový přehled. Některé pasáže jsou sice více či méně opakováním toho, co jsem už někde napsal, ale myslím, že to nevadí – platí přece, že opakování je matkou moudrosti...

Vědci se zabývají buď „nepraktickým“ výzkumem základním nebo výzkumem aplikovaným, který směřuje k něčemu prakticky užitečnému. S určením kvality aplikovaného výzkumu by neměly být potíže – pozná se prostě podle toho, jestli se z něj zrodí nějaký komerčně úspěšný nový výrobek či technologie. Klasickými příklady jsou třeba gelové kontaktní čočky, nová léčiva nebo bakterie požírající znečišťující ropné látky.

Tento text je reakcí na článek Michaela Šebka “R.I.P. kafemlejnku, přichází Bílá paní”, který vyšel na portále vedavyzkum.cz 5. 12. 2016 a je reakcí na můj předchozí článek z 2.12.

V diskusích kolem hodnocení českého výzkumu, vývoje a inovací (VaVaI) se s velkou frekvencí objevuje pojem “kafemlejnek”. Je tak posměšně označován před téměř deseti lety přijatý systém, ve kterém je každému výsledku (vědecké publikaci, knize, patentu, ...) přiřazen určitý počet bodů...

Novináři, politici, ale i mnozí lidé z vědecké branže se často podivují, proč tak málo českých vědců nedosáhne na poměrně tučné granty od Evropské výzkumné rady (ERC). Někteří z nich soudí, že hlavním důvodem je to, že „naše výzkumná pracoviště až na pár výjimek nevytvářejí prostředí, které přeje podávání žádostí a řešení výzkumných projektů.“

Strana 1 z 2