facebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
facebooktwittergoogle
Václav Hořejší

Václav Hořejší

Článek Jiřího Chýly „Červené karty pro Jiřího Nantla” je jako obvykle precizně podložený fakty a velmi správně vyvrací několik velmi nesprávných (a obávám se, že záměrně tendenčních) tvrzení Jiřího Nantla. Především to, že podle Nantla je Akademie věd „špičkovou, ale od vzdělávání separovanou výzkumnou instituci“, a to, že „Sobotkova a Babišova vláda sledovaly politiku podpory Akademie a stagnace vysokých škol“.

V následujícím blogu bych chtěl polemizovat s některými názory Jana Valenty z článku Hledá se klíč k otevřenému přístupu.

Michal Kolář ve svém rozhovoru ze 13. 3. 2019 prezentuje dosti chmurný obraz toho, jak to vypadá na českých vysokých školách s perspektivami mladých navrátilců z postdoktorálních pobytů v zahraničí, zakládáním vlastních výzkumných skupin a atmosférou na těchto institucích.

Jakožto jednoho z “otců” prvního pokusu o všeobecný systém hodnocení vědecké a výzkumné výkonnosti institucí (záhy po uvedení do provozu všeobecně nazývaného “kafemlejnek”) mě potěšil článek Michaela Šebka “Zeměkoule je placatá a Nature Index je drsně kafemlejnkovitá metoda hodnocení?”.

Jak zde již bylo reportováno, před několika dny se konala půldenní konference na téma „Byrokratizace vědy, aneb proč nebudeme mít nobelistu?“, na kterou jsem byl též pozván. Pozoruhodné bylo, že se nedostavil nikdo z MŠMT, pravděpodobně největšího viníka té dnešní byrokratizace vědy. Většina desetiminutových příspěvků panelistů byla podle mého názoru příliš krotká, dalo by se i říci jalová; zvláště příspěvek místopředsedy RVVI Markse byl mnohomluvný, ale bez jasného názoru, jak s problémem naložit. Nejjasněji a nejkonkrétněji hovořil Radek Zbořil z Univerzity Palackého v Olomouci.

V září loňského roku mě v Lidových novinách zaujaly dva příspěvky pozastavující se nad skandálně nízkými mzdami pracovníků Pedagogické a Filosofické fakulty Univerzity Karlovy (jejich autory byli doc. Hník a prof. Humpál). Na stejné téma napsal pod názvem „Tahle fakulta bude chudá“ rozsáhlý článek P. Zídek v příloze Orientace LN dne 6.6.2015.

Vlastimil Růžička reagoval 10. 2. na můj dřívější článek „Poznámky k vědní politice v ČR“. Jsem rád, že se v řadě věcí shodneme; nicméně bych chtěl stručně reagovat na body, ve kterých se mnou Vlastimil Růžička nesouhlasí. Pro přehlednost uvádím vždy příslušné Růžičkovy pasáže kurzívou a můj komentář pod nimi.

Velmi rád čtu články Daniela Münicha o vědní politice, hodnocení vědy, atd. Poslední jeho článek („Jak podojit vědeckého kozla“) jsem ale přečetl s jistými rozpaky. Kolega Münich sice velmi správně kritizuje naprosto špatné, bezmyšlenkovité použití impaktového faktoru (IF) některých ekonomických časopisů pro přidělování institucionální podpory „kafemlejnkovým“ mechanismem. Celkové vyznění článku je ale takové, že impaktový faktor (IF) je cosi naprosto nesmyslného, co nemá žádný vztah ke kvalitě vědeckých prací publikovaných v odborných časopisech.

Začátek nového roku je podle mého názoru dobrým okamžikem pro jakousi soukromou aktualizovanou inventuru mých názorů na hlavní otázky vědní politiky v České republice, a to i v souvislosti s tím, že jsem jedním z poradců premiéra pro oblast výzkumu a vysokých škol. Následující text je pokusem o takový přehled. Některé pasáže jsou sice více či méně opakováním toho, co jsem už někde napsal, ale myslím, že to nevadí – platí přece, že opakování je matkou moudrosti...

Vědci se zabývají buď „nepraktickým“ výzkumem základním nebo výzkumem aplikovaným, který směřuje k něčemu prakticky užitečnému. S určením kvality aplikovaného výzkumu by neměly být potíže – pozná se prostě podle toho, jestli se z něj zrodí nějaký komerčně úspěšný nový výrobek či technologie. Klasickými příklady jsou třeba gelové kontaktní čočky, nová léčiva nebo bakterie požírající znečišťující ropné látky.

Strana 1 z 2