instagramfacebooktwittergoogle
Nezávislé informace o vědě a výzkumu
instagramfacebooktwittergoogle
Václav Hořejší

Václav Hořejší

V září loňského roku mě v Lidových novinách zaujaly dva příspěvky pozastavující se nad skandálně nízkými mzdami pracovníků Pedagogické a Filosofické fakulty Univerzity Karlovy (jejich autory byli doc. Hník a prof. Humpál). Na stejné téma napsal pod názvem „Tahle fakulta bude chudá“ rozsáhlý článek P. Zídek v příloze Orientace LN dne 6.6.2015.

Vlastimil Růžička reagoval 10. 2. na můj dřívější článek „Poznámky k vědní politice v ČR“. Jsem rád, že se v řadě věcí shodneme; nicméně bych chtěl stručně reagovat na body, ve kterých se mnou Vlastimil Růžička nesouhlasí. Pro přehlednost uvádím vždy příslušné Růžičkovy pasáže kurzívou a můj komentář pod nimi.

Velmi rád čtu články Daniela Münicha o vědní politice, hodnocení vědy, atd. Poslední jeho článek („Jak podojit vědeckého kozla“) jsem ale přečetl s jistými rozpaky. Kolega Münich sice velmi správně kritizuje naprosto špatné, bezmyšlenkovité použití impaktového faktoru (IF) některých ekonomických časopisů pro přidělování institucionální podpory „kafemlejnkovým“ mechanismem. Celkové vyznění článku je ale takové, že impaktový faktor (IF) je cosi naprosto nesmyslného, co nemá žádný vztah ke kvalitě vědeckých prací publikovaných v odborných časopisech.

Začátek nového roku je podle mého názoru dobrým okamžikem pro jakousi soukromou aktualizovanou inventuru mých názorů na hlavní otázky vědní politiky v České republice, a to i v souvislosti s tím, že jsem jedním z poradců premiéra pro oblast výzkumu a vysokých škol. Následující text je pokusem o takový přehled. Některé pasáže jsou sice více či méně opakováním toho, co jsem už někde napsal, ale myslím, že to nevadí – platí přece, že opakování je matkou moudrosti...

Vědci se zabývají buď „nepraktickým“ výzkumem základním nebo výzkumem aplikovaným, který směřuje k něčemu prakticky užitečnému. S určením kvality aplikovaného výzkumu by neměly být potíže – pozná se prostě podle toho, jestli se z něj zrodí nějaký komerčně úspěšný nový výrobek či technologie. Klasickými příklady jsou třeba gelové kontaktní čočky, nová léčiva nebo bakterie požírající znečišťující ropné látky.

Tento text je reakcí na článek Michaela Šebka “R.I.P. kafemlejnku, přichází Bílá paní”, který vyšel na portále vedavyzkum.cz 5. 12. 2016 a je reakcí na můj předchozí článek z 2.12.

V diskusích kolem hodnocení českého výzkumu, vývoje a inovací (VaVaI) se s velkou frekvencí objevuje pojem “kafemlejnek”. Je tak posměšně označován před téměř deseti lety přijatý systém, ve kterém je každému výsledku (vědecké publikaci, knize, patentu, ...) přiřazen určitý počet bodů...

Novináři, politici, ale i mnozí lidé z vědecké branže se často podivují, proč tak málo českých vědců nedosáhne na poměrně tučné granty od Evropské výzkumné rady (ERC). Někteří z nich soudí, že hlavním důvodem je to, že „naše výzkumná pracoviště až na pár výjimek nevytvářejí prostředí, které přeje podávání žádostí a řešení výzkumných projektů.“

V souvislosti s nedávným týdnem udělování Nobelových cen se opět objevily úvahy o tom, proč tuto cenu občas nezíská i nějaký český vědec. Překvapilo mě, že dotazovaní vědci byli z této otázky na rozpacích a v podstatě neuměli odpovědět. Podle mého názoru je důvodem prostě recentní historie naší vědy a vědní politiky...

Když u nás grantový systém v polovině 90. let začínal (první byla Grantová agentura AV), byla to jednoznačně pozitivní věc, která pomáhala rozrušit dosavadní zkostnatělý, rovnostářský systém založený spíše na dobrých vztazích se šéfem instituce než na kvalitě výzkumného týmu. Granty byly tehdy jen jakýmsi (i když významným) přilepšením k institucionálnímu financování základního výzkumu. Během dalších cca 10 let se ale situace zásadně změnila ...