Naše společnost se nachází v období velkých výzev, zejména politických, ekonomických a ekologických. Na různých společenských úrovních se vede diskuse, jakým způsobem těmto výzvám čelit, abychom neohrožovali demokracii, a naopak posilovali společenskou odolnost vůči aktuálním i očekávaným krizím. Tato diskuse pokrývá velmi pestrou paletu témat a vyžaduje proto znalosti z rozmanitých oborů. Takové znalosti logicky zahrnují také výsledky vědeckého bádání.

Současné využívání vědeckého poznání ve společnosti, zejména v jejích rozhodovacích procesech, se však jeví spíše jako roztříštěné. Tento text je naším příspěvkem do diskuse o podmínkách a překážkách využívání vědeckého poznání ve společnosti v tzv. době postfaktické. Text je reflexí online kulatého stolu se zástupci a zástupkyněmi vědecké obce a odborné veřejnosti (státní správy, veřejných institucí, zaměstnavatelů, médií), který jsme uspořádaly v rámci programu Odolná společnost pro 21. století Akademie věd ČR.

Tímto článkem navazujeme na náš přechozí text Odolnější věda může přispět k odolnější společnosti, kde jsme diskutovaly vztah vědecké excelence a společenské odolnosti. Otázkami nastavení fungování vědecké produkce a využívání vědy ve společnosti se zabýváme také v podcastu Sylva sylvarum (9. díl – „Věda se vyhýbá experimentům“).

Názor versus vědecké poznání

V rámci diskuse mezi zástupkyněmi a zástupci vědy a odborné veřejnosti vyvstala dvě klíčová témata v otázce využívání vědeckého poznání ve společnosti. Prvním bylo téma důvěry ve vědu ve společnosti, které souvisí s tím, jak k vědě společnost přistupuje a co od ní očekává. Někteří účastníci vyjadřovali skepsi vůči důvěryhodnosti vědeckého poznání vzhledem k tomu, že „věda se v historii mnohokrát mýlila“ a také k tomu, že samotní členové a členky vědecké obce se mezi sebou neshodnou. V tomto ohledu byla vzpomínána zejména doba nástupu pandemie covidu-19, kdy v médiích často vystupovali vědci z různých oborů a přicházeli s protichůdnými tvrzeními. Tyto rozpory pak vedly některé účastníky diskuse k přesvědčení, že ve vědě jsou stejně jako v jakékoli jiné oblasti lidské činnosti zastoupeny velmi rozmanité i protichůdné názory, a tudíž by jim měla být v mediálním i politickém prostoru věnována všem stejná či podobná pozornost.

Jinými slovy: pro vědecké poznatky by měla platit stejná pravidla jako pro politické názory, tedy měla by být představována jejich pluralita. I v případě představování vědeckých poznatků by proto podle některých účastníků diskuse měl být vždy představován i protinázor. Tento postoj byl vyjadřován například ve vztahu k aktuálnímu tématu Zelené dohody pro Evropu.

Kladení rovnítka mezi názory a vědecké poznatky stejně jako svérázné pojetí vyváženosti považujeme za velmi problematické a nebezpečné. Blokuje totiž efektivní využívání vědecké znalosti ve společnosti. A to říkáme jako zástupkyně spíše konstruktivistické než objektivistické tradice vědeckého poznávání, tedy tradice, která vybízí k reflexi vlivu lidského faktoru na výsledky vědeckého bádání. V tomto ohledu jsme se však shodovali jako zástupkyně a zástupci vědecké obce napříč obory a epistemologickými tradicemi.

Z diskuse bylo patrné, že je třeba, aby vědecká obec věnovala pozornost vysvětlování odborné i laické veřejnosti, jaká je podstata vědeckého poznání a jak je proto adekvátní k vědeckým poznatkům přistupovat a rozlišovat mezi názory a vědeckými poznatky, a to zejména s ohledem na to, že se liší proces jejich utváření. Jak poznamenal jeden z účastníků diskuse, je třeba porozumět tomu, že „věda je metoda. A právě ta metoda vede k tomu, že když tomu říkáme vědecký poznatek, tak je to něco, o co se můžu opřít, protože to projde kritickou diskusí. Ta metoda je ověřená. Proto ten vědecký poznatek není jen názor.“

Zároveň je třeba, aby vědecká obec uměla vysvětlit, že vědecké poznání má své limity a proč jsou možné vědecké omyly. Vysvětlit, že ačkoli je vědecké poznání vždy omezené a nikdy nemůžeme postihnout všechny aspekty zkoumané reality, tak je to stále to nejlepší, co máme v danou chvíli v rukou, a proto má smysl vědeckým poznatkům věnovat pozornost a reflektovat je ve společenském rozhodování. Na rozdíl od jiných typů tvrzení jsou vědecké poznatky založené na transparentních, opakovatelných, a tudíž ověřitelných základech.

A některé jsou již prověřené nejen desetiletími, ale dokonce staletími výzkumu i praxe, jako například princip očkování. Nemůžeme sice na sto procent říci, jaké budou specifické dopady jednotlivých typů očkování, ale můžeme s jistotou říci, že samotný princip očkování byl již dávno prověřen. Mnohé nemoci, které dříve sužovaly populaci, z ní postupně vymizely, případně byly výrazně omezeny jejich negativní dopady na organismus.

Nelze tedy říci, že existuje „mnoho různých pravd o očkování“. Adekvátní je říci, že naše vědecké poznání o očkování se neustále vyvíjí. Ne však na stejném principu jako se vyvíjejí názory jednotlivců, které ovlivňují osobní zkušenosti a prožitky, nýbrž na základě dlouhodobého bádání ne jednotlivců, ale celé vědecké obce, tedy po celém světě.

To neznamená, že by věda nijak nepracovala s osobní zkušeností lidí, ale věda, na rozdíl od jednotlivce, „dokáže těchto individuálních zkušeností pojmout mnohem víc a vygenerovat z nich celkový poznatek,“ jak poznamenal jeden z účastníků diskuse. Je tedy třeba vysvětlit, že právě upozorňování na limity poznání, co všechno ještě nevíme, není slabostí vědy, ale naopak její největší silou, neboť jen vědomí těchto limitů vede k dalšímu vývoji našeho poznání. Je proto třeba, aby společnost neočekávala od vědy nejen „různé názory“, ale ani „neotřesitelné pravdy“. Obě očekávání znamenají nepochopení základních principů, na kterých věda stojí, a jejího přínosu a možného využití ve společnosti.

Náklady obětované příležitosti

Výše uvedené se snadno řekne, ale složitěji se v každodenním běhu dělá. Druhým klíčovým tématem vzešlým z naší diskuse proto byla samotná kapacita a ochota vědců a vědkyň účastnit se diskusí s veřejností a předkládat informace v podobě, která je využitelná pro veřejnost či média. Přitom se hraje o hodně –⁠ jak upozornila zástupkyně politické reprezentace –⁠, vědci nemusí být nutně jen na straně odpovídajících na otázky novinářů nebo politiků. Mohou se podílet na formulování samotných otázek, které je dobré si ve veřejnosti klást a pomáhat politikům se zorientováním se v datech a zdrojích. Tedy pomoci politikům definovat, co vlastně mají hledat, když se zabývají určitým tématem, vzhledem k tomu, že politici často nejsou na všechna témata experti. Obecně by uvítala, kdyby věděla, co vlastně může od vědecké obce chtít.

Možnost efektivně vysvětlovat tak komplikovaná témata, jako je princip vědeckého poznání a možná očekávání od vědy, je však podmíněna nejen tím, že vědci budou umět komunikovat tato témata nevědecké veřejnosti přístupným jazykem, ale také tím, že na to budou mít čas. V diskusi tak zazněl hlas, že by vědci měli komunikaci s veřejností vnímat jako součást svých pracovních povinností –⁠ jako své profesní poslání. Nicméně je otázkou, zdali současné nastavení vědeckého prostředí tuto roli vědců ve společnosti podporuje či posiluje. Čas na tento typ aktivit se totiž obtížně hledá v situaci, kdy agendou vědců a vědkyň není „jen“ bádání, ale také shánění peněz na toto bádání, což bylo tematizováno i v našem prvním textu.

Hon za penězi, tedy za udržením si vlastního pracovního místa a obživy, ubírá čas nejen na samotný výzkum, ale i na tzv. popularizační aktivity, do nichž by se diskuse s laickou i odbornou veřejností na téma principy vědeckého poznání mohla zařadit hned vedle tradičnějšího žánru vědeckých soutěží pro děti.

Jak uvedla jedna vědkyně účastnící se diskuse: „My jsme živi opravdu jenom z těch grantových peněz. To znamená, že já pak na nějakou implementaci a další rozšiřování toho poznání do praxe nemám žádné peníze. Není to tedy tak, že bych se nechtěla bavit s novináři, ale mně skončí projekt, a pokud nemám žádný další, tak tady už nejsem zaměstnaná. Musím se tedy věnovat psaní grantů a článků. Mé náklady obětované příležitosti jsou tedy vysoké, hodně, hodně vysoké.“

Téma času vědců a vědkyň na komunikaci s veřejností je třeba vnímat jako téma k zamyšlení pro tvůrce vědních politik, a tedy i systémů financování vědecké práce. Pokud totiž vědci nebudou mít prostor své poznání veřejnosti představovat a vysvětlovat, pak se této agendy rádi ujmou jiní, kteří se však ve svých vyjádřeních nebudou opírat o vědecká, a tedy prověřená fakta, nýbrž spíše o svoje názory, pro které budou využívat vědecké poznání maximálně velmi výběrově, a tedy účelově, ale spíše vůbec. Případně se budou více vyjadřovat ti kolegové z vědecké obce, kteří jsou ochotní se vyjadřovat i k tématům zcela mimo jejich expertízu, čímž na důvěryhodnosti vědy ve společnosti nepřidají, neboť pak se zákonitě začnou ozývat z vědecké obce protihlasy, a veřejnost tak snadno nabude dojmu, že vědecké poznatky jsou vlastně to samé jako názory.

Autorky: Kateřina Cidlinská, Kateřina Machovcová, Blanka Nyklová

Kateřina Cidlinská

Je akademickou pracovnicí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Výzkumně se zaměřuje na akademické kariéry a pracovní podmínky ve vědě. Věnuje se také poradenství v oblasti personálních politik vědeckých institucí a kariérního rozvoje začínajících vědců a vědkyň.

Kateřina Machovcová

Je výzkumnou pracovnicí v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR. Působí také na Karlově univerzitě. Její výzkumný zájem je zaměřen na wellbeing, sociální spravedlnost a kvalitu pracovního prostředí ve vysokoškolském vzdělávání.

Blanka Nyklová

Je výzkumnou pracovnicí Sociologického ústavu AV ČR. Ve své badatelské práci se zaměřuje mimo jiné na výzkumnické pracovní dráhy v akademické i neakademické sféře.