Domlouvání rozhovoru vyúsťuje v pozvání, které na satelitní mapě ukazuje do jednoho z pražských hvozdů. V určený den mě nedaleko místa setkání, na lávce u potoka, zarazí samolepka s nápisem „Svědectví: pravda, která měla zůstat skryta“ – poslední výspa civilizace?
O chvíli později už nahrávací zařízení položené na stole zachycuje příběh badatele, jehož raný zájem o mrtvé jazyky dovedl ke studiu náboženství dávných kultur. A po dokončení výzkumného projektu v Bergenu založil volné uskupení badatelů soustředěných na zkoumání vzniku, povahy a recepce soudobých konspiračních teorií a na rozšíření jejich interpretace o religionisticko-antropologickou perspektivu.
Čím promlouvají mrtvé jazyky
Co Vás přivedlo k vašemu oboru – religionistice?
Moje cesta začíná zhruba na gymnáziu Jana Keplera, kdy jsem se zajímal o staré mrtvé jazyky – učil jsem se latinu, velice záhy i samostatně sanskrt a řečtinu.
A to z vlastní vůle?
Ano, odjakživa mě fascinovaly. V živých jazycích je spousta, abych tak řekl, balastu, kdežto u zaniklých jazyků to, co se zachovalo, je většinou něčím silné. Zatímco v učebnici španělštiny se setkáte s větami jako: „Kudy se dostanu na zastávku autobusu?“, v učebnicích sanskrtu najdete spíše věty typu: „Moucha touží po otevřené ráně, král po zlatě, nízký člověk touží po hádkách, moudrý po míru.“
Věty, které jsou samy o sobě inspirativní, zajímavé, chytré, vtipné, třeba proto, že byly vybrány z primárních pramenů. Nejde o materiál pro konverzaci, jsou to vhledy do jiných, dávných kultur. Tím spíš jsou pak zajímavé přímo ty prameny. Vždy mě fascinovalo, jak velmi jsme jako lidé pořád stejní, přitom každá kultura vytvoří zcela svébytný svět. A to je magické.
Jak se to stalo, že se na Vašem kompasu objevilo téma náboženství?
To přišlo organicky. V pozadí bylo jednak „postižení“ Tolkienem, které člověka dovede k mytologii, jednak to, že se u nás doma, co si pamatuji, povalovaly knihy jako Mipam – lama s paterou moudrostí či všelijaké čínské a tibetské příběhy o životech světců. Za dětství plné mytologie vděčím rodičům, mamince antikvářce a otci s jeho zájmem o náboženství a mýty.
Odjakživa mě přitahovaly příběhy s příslibem přesahu, transcendence nebo radikální jinakosti. Přemýšlel jsem, jak mýtus a rituál fungují a kde všude je najdeme. To mě zpočátku vedlo ke starým kulturám a jejich náboženstvím. Daleko méně mě zajímala náboženství s jasnou doktrínou a teologií. Mě baví divokost myšlení, nikoliv racionalita, z níž vždycky trochu zívám nudou, protože racionální věci jsou nepřekvapivé, předvídatelné. Fádní.
Humanitní vědy v kolektivu autorů
V biografiích vědců se často objevuje to, co surrealisté nazývají určujícím setkáním. Je to i Váš případ?
Když zapátrám v paměti, vybaví se mi gymnázium a češtinář Filipík, který nám nabízel možnost opravit si jakékoliv zadání literárním dílem, třeba povídkou. A potom také fyzikář, který dokázal výklad o druhém Newtonovu zákonu ozvláštnit zmínkami o zákonu karmy.
A později na vysoké škole? Nemusí jít nutně o pedagoga...
Nikoliv určující setkání, ale trvalý vliv na mě má nepochybně můj starší kolega Radek Chlup. Ke studiu starých Seveřanů mě přivedl Jiří Starý, jehož přednášky o pijácké výkonnosti Seveřanů a jejich svébytném humoru mě trvale poznamenaly a pomohly mi ubrat na akademické sebedůležitosti.
Pokud jde vyloženě o setkání, pak zvláštní transformativní roli v mém životě sehrál analytický psycholog Martin Skála, s nímž jsem se setkal v rámci grantu, ve kterém jsme analyzovali staroseverské texty o snech, přičemž jsme ovšem zcela zapomínali na sebe. V tom se na nás Martin obrátil s otázkou: „A co vám se zdá? Také se vám zdají sny, pojďme se tedy zamyslet, proč je to téma zajímavé.“ A tím rozbil naši vědeckou zahloubanost do materiálu.
Promítla se jeho perspektiva i do vašeho výstupu?
Ano, ale hlavně se promítla do mě, neboť jsem si od té chvíle začal klást tento typ otázek. Došlo mi, že naše subjektivita je všudypřítomná, a proto bychom měli reflektovat, jakým způsobem funguje – i ve vědě. Přátelství s Martinem Skálou mě později dovedlo k tomu, že jsem přede dvěma lety začal terapeutický výcvik v analytické psychologii. Tedy k praktické interakci s lidmi.
Čím byste vystihl Vaše doktorská studia?
Pro humanitní vědy je typické, že doktoráty nebývají spojené s kolektivními projekty – všichni jsme tak museli v jakémsi „sólopekle vysedět“ a sepsat vlastní práci.
A není vlastně nedostatek spolupráce obecný problém?
Možná je to dokonce principiální problém: Rozdělit si téma nebo pramen na několik kusů, a přitom zůstat koherentní, je totiž velice problematické. Na bzučící kolektiv možná narazíte u terénního výzkumu, ale humanitní bádání většinou končí samostatným autorským článkem či monografií.
Kdy jste měl poprvé příležitost zapojit se do kolektivního výzkumu? Při Vašem badatelském pobytu v Norsku?
Ani tam ne, jednalo se o individuální fellowship na University of Bergen v rámci Akce Marie Skłodowska-Curie. To mi sice umožnilo vstoupit do velkého množství výzkumných interakcí, nicméně mými badatelskými výstupy z té doby jsou opět jen samostatné publikace.
Každopádně jsem měl příležitost poznat zevnitř fungování jiné instituce, která v kontrastu k tomu, na co jsem byl zvyklý z Prahy, byla mnohem více internacionalizovaná. Jedním z vedlejších cílů projektu bylo katapultovat vědce do mezinárodního kontextu, aby získal zkušenosti s radikálně odlišným prostředím a mohl si začít budovat svůj „network“. Což se v mém případě myslím povedlo perfektně, navázal jsem osobní kontakt s vůdčími postavami světové scény, zorganizoval několik konferencí, vydal články v renomovaných zahraničních časopisech – zkrátka úkol splněn.
Opičí dráha pro postdoky
Z jaké pozice jste opouštěl Ústav filosofie a religionistiky? Měl jste konkrétní vidinu toho, co bude poté, až se z Bergenu vrátíte?
Ne zcela. Před odjezdem jsem na katedře působil jen díky účasti na projektech. A přestože mým úkolem bylo bádat, zároveň jsem k potěše kolegů učil některé základní či jazykové kurzy.
Po svém návratu jsem úspěšně absolvoval konkurz na uvolněnou pozici, nejprve půlúvazek, ke kterému se později podařilo připojit druhý. Momentálně na katedře působím pod podmínkou, že se do pěti let habilituji jako docent, načež bych měl získat pevný úvazek. Podmínky na docenturu mám splněné už teď, v současnosti to tedy už visí jen na administrativě.
Vnímáte současnou situaci se zajištěním úvazků pro postdoky, zejména v humanitních oborech, jako optimální?
Myslím, že jde o reálný problém, jehož základem je to, že v humanitních vědách je velice málo peněz, rozhodnutím shůry. Šetření po všech koutech se odráží v naprosto zoufalých platech. Je naprosto tristní, že lidé s vysokou odborností jsou placeni podstatně hůř než leckteří skladníci. Což není nic proti skladníkům, ti si své ohodnocení určitě zaslouží. Já třeba mám to štěstí, že nemusím platit nájem, který u některých pražských kolegů zhruba odpovídá výši platu.
Ovšem jednoduchý život nemají ani mnozí podobně staří kolegové na Západě, kteří zoufale skákají z jednoho jednoletého postdoktorátu na jiný, třeba dvouletý. Sotva začnou jeden, už přemýšlejí nad tím, kam podat přihlášku příště. Což vede k tomu, že jsou jako opice nuceni přeskakovat z větve na větev a snažit se nespadnout do finanční nouze.
Systém pedagogických pozic není zkrátka nafukovací. Jestliže vychováme dvacet doktorandů, logicky se do pětičlenného pedagogického týmu bude moci zapojit jednou za čas sotva jeden.
Jak zvládáte tlak, který se na univerzitní vědce vyvíjí tím, že se od nich očekává vysoká publikační produktivita a zároveň to, že budou učit?
Člověk musí mít rád studenty a mít radost z toho, že učí – a smířit se s tím, že se jaksi počítají jenom ty publikace. Potíž je už s hodnocením pedagogického výkonu a jeho kvality, která se projeví teprve z dlouhodobější perspektivy. Aniž bych chtěl podceňovat studenty, nemyslím si, že je skórování ta správná metoda, jak poznat dobrého vyučujícího. Je to ale určitě dobré jako zpětná vazba ohledně popularity, zábavnosti, dochvilnosti, praktického fungování výuky.
Výzkum se svázanýma rukama
Vedle toho, že sám učíte, jste zakladatelem badatelské skupiny Konspiritualita. Co stálo za jejím vznikem?
To je docela jednoduchý příběh. Zrovna jsem se vrátil z Norska, načež jsem v médiích hovořil o tom, jak fungují mýty. K aktualizaci jsem použil příklad konspiračních teorií, které jsou nejen podobně pestré a divoké, ale i formálně mají s mytologií mnoho společného.
Například to, že někteří zastánci konspiračních teorií vnímají vakcinaci jako zásah systému do posvátného těla a tuto mytologickou logiku dále rozvíjejí do obrazů, jako jsou různé implementované čipy apod.
To zaujalo jiného novináře, a tak vznikl další rozhovor, který se dostal k mému kolegovi, nyní proděkanovi na Filozofické fakultě, Martinu Pehalovi. Když jsme spolu mluvili po telefonu, řekl mi, že by si toto téma zasloužilo vlastní badatelskou skupinu.
Čili u zrodu Vaší skupiny stáli také novináři. A jistě nejen oni...
Ano, poptávka tady byla. A cítil jsem, že vztah konspiračních teorií a mýtu, respektive jeho uchopení z religionistické a antropologické perspektivy, je pole, minimálně v České republice, neorané.
Na popud Martina Pehala jsem se tedy ozval několika lidem, které jsem znal a kteří by k tématu měli co říct, jiné jsem si nechal doporučit. Načež se jako efektem sněhové koule začala naše skupina rozrůstat. Výsledkem je interdisciplinární uskupení, které propojuje sociology s lingvisty, politology, religionisty, antropology atd.
Měl jste Vašim kolegům – kromě účasti ve skupině – co nabídnout? Například práci na nějakém konkrétním projektu...
Neměl, a nejen tehdy. Ta fáze trvá doteď. První rok jsme si navzájem dobrovolně vedli semináře, kdy jsme se informovali o svých výzkumech blízkých společnému tématu. Dosud fungujeme jako síť badatelů pracujících převážně na vlastní pěst, v projektech, které se netýkají skupiny jako takové.
Obracejí se na nás média nebo vystupujeme při různých příležitostech; někdy je to proplacené, jindy ne. Rýsuje se třeba možnost spolupráce na výcviku policistů. Jeden z kolegů se zabývá informováním seniorů o tom, jak fungují konspirační teorie. Kromě samotného bádání tedy mají naše aktivity i praktický rozměr.
Je to tak, že jedním z Vašich cílů je realizace většího projektu, v jehož rámci by se mohlo zapojit co nejvíc členů vaší skupiny? Rýsuje se něco?
Ano, nicméně aktuálně jde o věci, které jsou organizovány tzv. svrchu. Zároveň čekáme, jestli se objeví výzva, která by odpovídala našemu zaměření. To, že fungujeme na dobrovolné bázi, nám ale v tomto ohledu svazuje ruce. Každý máme co dělat s tím, čemu se věnujeme sami.
To musí být docela těžké, když narozdíl od jiných výzkumných týmů nemáte k dispozici stabilní zázemí ani administrativní podporu.
Pokud jde o podávání žádostí, tak samozřejmě můžeme využít pomoci asistentů na svých pracovištích. V mém případě by ale muselo jít o projekt typu GA ČR, který by v několika osobách personálně zajistil Ústav filosofie a religionistiky.
Konspirační teorie jako forma adaptace
Z jakých pozic Vaše badatelská skupina vychází? Čím se Konspiritualita odlišuje od jiných přístupů?
Základní perspektiva je ta, že nesdílíme patologizující přístup ke konspiračním teoriím. Ať už z pohledu religionisty, nebo kolegů, kteří se zabývají třeba instagramovými projevy alternativní spirituality, to, že někdo v něco věří, není a nemůže být výrazem hlouposti.
Kdybych takto reagoval, jednak bych okamžitě ztratil respondenta, jednak bych zaujal obrazoborecký postoj antropologů 19. století. Místo toho je třeba pochopit, že tito lidé uplatňují určitou adaptaci, která pro ně plní funkci, a je výsledkem něčeho, co je třeba poznat.
Ačkoli na Západě již vyšla celá řada zajímavých článků, studií a monografií, které zjednodušující přístup ke konspiračním teoriím problematizují, u nás jde stále ještě o „fresh“ pohled. Díky tomu ale na naše osvětové aktivity leckdo slyší.
Převládá tu stereotyp, že zastánci konspiračních teorií jsou vesměs nedostatečně vzdělané, snadné oběti konspirátorů?
Takových rámců je celá řada. Například ten, že babička „propadne“ konspiračním teoriím – což je narativ, který obvykle potkáváme ve spojení se sektami či drogami. Pokud se ale z desetimilionové společnosti, řekněme, milion obyvatel někdy potkalo s konspiračními teoriemi a vy vyberete pět nejšílenějších případů, jako ten s babičkou, pak to nejspíš budou ty, na které narazíte v médiích, přestože zbylá většina konspirační teorie takto neprožívá.
Máme krátce po vánocích. Co jste sobě a Vaší badatelské skupině přál pod pomyslný profesní stromeček?
Upřímně řečeno, nadšený bych byl z projektu, který by nám umožnil zformulovat vlastní „framework“, který bychom mohli představit politikům a veřejnosti jako funkční model toho, jak ke konspiračním teoriím přistupovat. To by mohlo pomoci ukončit bezradný a neúspěšný boj s „konspiracismem“ a nahradit ho něčím, co funguje. Intelektuální a odborné zdroje na to máme, teď jde jen o to získat také zdroje finanční.
Autor: Vědavýzkum.cz (MP)
Foto: Zuzana Válková
Jan A. Kozák
Jan A. Kozák, religionista, zakladatel badatelské skupiny Konspiritualita provádějící výzkum konspiračních teorií primárně z religionisticko-antropologické perspektivy, jeho výzkumné zaměření zahrnuje komparativní přístupy a psychologii náboženství, teorii mýtu, úžeji staroseverské hrdinské mýty nebo také roli metafor a imaginace v konspiračních narativech aj. Během dvouletého pobytu na University of Bergen se v rámci Akce Marie Skłodowska-Curie zabýval surrealitou mýtu a fungováním tělesné symboliky v mytologických příbězích. V současné době působí na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK a také podstupuje výcvik v analytické psychoterapii.
