Takže nyní pro změnu uveďme trochu faktů o poměrech doktorského vzdělávání a postavení doktorandů v ČR.
Vezměme to popořadě, podle bodů, které ve svém článku Doktorandská stipendia a financování vzdělávání (a metodika jako evergreen) uvádí Dalibor Štys:
„1) Mnohde ve světě mají doktorandy jen školitelé, kteří na ně peníze seženou v grantu.“
Ano, to je pravda. Je však třeba k tomuto a) říci i b) – mnohde ve světě existuje jiný poměr institucionálního a účelového financování vědeckých institucí a vysokých škol, takže školitelé grantovými penězi nezvyšují své jinak velmi nízké a nestabilní platy, jako je tomu v české akademické sféře, nýbrž grantové peníze používají především na to, aby zaměstnali své doktorandy a postdoktorandy. V ČR jsou naopak z grantu placeni především školitelé, zaměstnávání doktorandů není ze zřejmých důvodů rozšířenou praxí.
„2) Mnozí doktorandi jsou na tom lépe než poté, co nastoupí do zaměstnání. Mají stipendium od MŠMT, stipendium z univerzitního grantu (např. u nás GAJU) a většinou ještě úvazek z vědeckých peněz. Jsou stále ještě fakulty, které rozdělují mnohdy i větší část peněz z rozvoje výzkumných organizací (RVO, dříve výzkumné záměry) na výzkum. Z těchto peněz lze „vyrobit“ nedaněná stipendia, čímž se k doktorandovi dostane dvakrát tolik peněz, než kdyby byl zaměstnán.“
Zde bude lepší jít po jednotlivých větách.
- „Mnozí doktorandi jsou na tom lépe než poté, co nastoupí do zaměstnání“
Opravdu nevím, odkud pan Štys čerpá tuto informaci. Ačkoli se finanční situace doktorandů velmi různí, neboť školy uplatňují různé „motivační“ systémy, takže na jedné fakultě můžete dostat v prvním roce stipendium ve výši 4500,- Kč a jinde 1300,- Kč, stále je řeč o částkách, které se příliš neblíží mzdě vysokoškolsky vzdělaného člověka na plný úvazek, a to ani ve veřejném sektoru, natož v sektoru soukromém. O stipendiu vyšším než 13 tisíc jsem nikdy neslyšela. V průměru činí stipendium 7500,- Kč měsíčně.
- „Mají stipendium od MŠMT, stipendium z univerzitního grantu (např. u nás GAJU) a většinou ještě úvazek z vědeckých peněz.“
Stipendia z univerzitních grantů nebývají tak vysoká, aby na finanční situaci doktorandů mnoho změnila. Nebo dobrá, nevím, jak velké částky rozdává GAJU, ale grantová agentura největší české univerzity, GAUK, rozhodně podobnou funkci neplní. Pro ty, kteří nevědí o jakých částkách je řeč, tak z grantů GAUK získá doktorand cca 30-60 tisíc na rok, takže jeho měsíční příjem se zvýší o 2,5-5 tisíc na měsíc. Má-li průměrné stipendium, tedy 7,5 tisíc, je rázem maximálně na 12,5 tisících na měsíc. Takže ani v tomto případě nemá více peněz, než po nástupu do zaměstnání. A také se stále jedná o částku, za kterou si v Praze či v Brně nepořídí ani bydlení, jídlo a sem tam nějaké to ošacení. Reprezentativní šetření DOKTORANDI 2014, tedy šetření, které proběhlo krátce po období, kdy byl pan Štys ministrem školství, uvádí, že 85 % doktorandů nestačí stipendium na pokrytí životních nákladů.
Není pravda, že by většina doktorandů měla úvazek z vědeckých peněz. Většina doktorandů není zaměstnána na grantu, v jehož rámci by pracovali na svém dizertačním projektu. Buď nemají na své školící instituci úvazek žádný, nebo se často jedná o úvazky na různých projektech, které nemusí být ani řešeny jejich školiteli a nemají s jejich dizertací nic společného. Takže je to ve vztahu k dizertaci stejné, jako kdyby byli zaměstnáni mimo univerzitu nebo ústav Akademie věd. Je to prostě zaměstnání, aby se uživili a od získání titulu Ph. D. je spíše oddaluje. Není proto možné paušálně prezentovat vědecké úvazky jako příjem doktorandů, neboť se nejedná o příjem navázaný na plnění jejich doktorandských povinností. Zmiňované šetření DOKTORANDI 2014 dále také uvádí, že dvě třetiny doktorandů se zabývají výzkumnou činností, která přímo nesouvisí s předmětem jejich disertační práce, a 44 % doktorandů učí nad rámec svých studijních povinností, a v takovém případě je jejich pedagogická aktivita honorována jen u 62 % z nich.
- „Jsou stále ještě fakulty, které rozdělují mnohdy i větší část peněz z rozvoje výzkumných organizací (RVO, dříve výzkumné záměry) na výzkum. Z těchto peněz lze „vyrobit“ nedaněná stipendia, čímž se k doktorandovi dostane dvakrát tolik peněz, než kdyby byl zaměstnán.“
Dvakrát tolik peněz, než kdyby byl zaměstnán? Kdyby byl zaměstnán kde? U pásu? Tam ale většina vysokoškoláků, natož lidí s titulem Ph. D., zaměstnána není...
Navíc je třeba si uvědomit, že nedaněná stipendia nejsou jenom výhodná. Výhodná jsou jen krátkodobě. Z dlouhodobého hlediska je však pro začínajícího vědeckého pracovníka problém, pokud z jeho příjmu není odváděno sociální a zdravotní pojištění a ve zpětném pohledu se pak pro sociální systém jeví jako by nepracoval. Spíš než pro doktorandy jsou stipendia z této perspektivy výhodná pro školy, které od doktorandů dostávají práci (včetně např. vysoce kvalifikované výuky v cizích jazycích či vedení laboratorních cvičení), ale nemají k nim závazky jako k zaměstnancům. Kdybychom chtěli použít extrémního přirovnání, mohli bychom takový systém nazvat akademickým schwarz systémem.
„3) Ale především asociace doktorandek a doktorandů skutečně není třeba. Ve studentských komorách senátů mají postavení více než důstojné a jejich hlas je slyšet prostřednictvím Rady vysokých škol velmi silně. A s RVŠ je podle vysokoškolského zákona ministr školství povinen projednat každou sebemenší drobnost (viz šířeji zde). Je docela síla si ve funkci ministra (a navíc jako profesor) vyslechnout kritiku od léta přesluhujícího doktoranda. Je jim takové postavení málo?“
Pan Štys má nejspíš velmi jemný sluch, pokud se domnívá, že hlas doktorandů je slyšet velmi silně prostřednictvím RVŠ. Kdyby byla situace tak růžová, jak naznačuje, těžko by mohlo být doktorské vzdělávání v ČR v tak špatném stavu a situace doktorandů v posledních deseti letech tak tristní (což uznává např. i předseda ČKR a rektor UK Tomáš Zima - viz rozhovor s ním v časopise Týden), protože by přeci ten „silný hlas“ doktorandů už dávno zazníval a vysoké školy a politici by byli nuceni se jejich situací zabývat. Nic takového však za poslední dekádu k vidění nebylo.
Situace je totiž taková, že do Studentské komory RVŠ jsou z každé školy voleni jen dva zástupci a to nehledě na to, zda studují na stupni bakalářském, magisterském či doktorském. Podíl doktorandů v SK RVŠ se proto neustále mění. Zatímco v jednom volebním období jich může být hodně, v dalším tam nemusí být ani jeden. Takže zatímco v minulém volebním období bylo v SK RVŠ doktorandů hodně a také nejspíš i díky tomu začala SK RVŠ věnovat situaci doktorandů větší pozornost, není to záruka toho, že tato pozornost bude pokračovat. Jednoduše proto, že bakaláři či magistři logicky budou řešit spíše svoji situaci, se kterou mají zkušenost. Doktorandská asociace se naproti tomu ze svého titulu věnuje jen doktorandům, takže je zárukou i určité kontinuity v řešení jejich situace.
Především je ale zvláštní, že všude jinde v Evropě, včetně Slovenska, existují doktorandské asociace, které jsou vnímány jak zástupci VŠ, tak politiky, jako důležité, neboť zprostředkovávají potřebnou komunikaci mezi nimi a doktorandskou komunitou. Díky takovým asociacím se mohou lépe a rychleji seznámit s reálnou situací doktorandů a zároveň mohou s doktorandy snadněji vést diskusi. A jen díky dobré znalosti situace a této diskusi pak mohou navrhovat vhodná řešení existujících problémů. A to i přesto, že i v těchto jiných státech mají takové „výdobytky“ jako studentské senáty. Takže v čem je česká situace tak specifická, že žádnou doktorandskou asociaci nepotřebujeme? Nebo ji spíš nechceme, protože by pak mohlo vyjít na světlo, že situace tak růžová není a především hrozí, že ta levná pracovní síla nabyde nebezpečného sebevědomí a začne aktivně usilovat o zlepšení své situace?
A k těm přesluhujícím doktorandům :-). Víte, pane Štysi, proč je průměrná doba doktorského studia v ČR 5,65 let? Právě proto, že doktorandi nemají čas pracovat na svých dizertacích, neboť se musí uživit. Jsme dospělí lidé, které již dávno neživí rodiče, naopak někteří z nás se sami rodiči stali. Takže spíš než se stavět opovržlivě k doktorandům, kteří již přesáhli řádnou dobu studia, by spíš bylo na místě mít respekt ke všem z nich, kteří i za stávající nelehké situace vykazují nějakou vědeckou publikační činnost a ještě jim u toho není lhostejný ani osud ostatních doktorandů, zejména těch budoucích, a věnují čas snaze o zlepšení jejich situace, byť oni sami už toto zlepšení nepocítí.
„4) Jelikož ten otevřený dopis pocházel z MFF, kde školitelé soupeří se zaměstnavateli, například z bank nebo se světovými výrobci softwaru, jak vysoké by asi to stipendium mělo být? Měli by doktorandi mít třikrát vyšší čistý příjem než jejich profesoři na humanitních fakultách?“
Ne. ČAD nikdy nic podobného netvrdil. Soustavně upozorňujeme na to, že systém stipendií je problematický a snažíme se zahájit diskusi o změně statusu doktorandů tak, aby nebyli vnímáni jako běžní studenti (neboť mezi studenty bakalářského a magisterského stupně a doktorandy je velký rozdíl – úkolem bakalářů a magistrů je „jen“ vzdělat se, úkolem doktorandů je přispět svým výzkumem k rozvoji vědecké znalosti v jejich oboru a pracovat pro své školící instituce), nýbrž jako začínající výzkumníci, tedy zaměstnanci, a sledovali jsme tak vývoj v zahraničí a doporučení Evropské komise (k tomuto tématu viz Universitas a DV TV). Náš otevřený dopis směřovaný ministru financí a premiérovi, v němž vyzýváme k navýšení rozpočtu na vysoké školy, včetně doktorandských stipendií, tedy nevycházel z nějaké naší pomýlené představy, že zvýšením stipendií se celá situace vyřeší. Je nám však jasné, že řešení tak komplexního problému, jakým je stav doktorského vzdělávání (nebo přesněji vědeckého zácviku) v ČR, je běh na dlouhou trať a proto pojďme do té doby, než se situace výrazněji promění, zajistit doktorandům alespoň takový příjem, za který je možné zaplatit nájem a jídlo, takže se budou moci přes den skutečně věnovat dizertacím a tím pádem nebudou nuceni „přesluhovat“ a budou moci dokončovat úspěšně studium v jeho řádné době.
Nevím, odkud se vzala obava pana Štyse, že bychom mohli požadovat, aby se stipendia vyrovnala platům v nejlukrativnějších oblastech soukromého sektoru. Apelujeme pouze na dodržení slibu alokovat na vysoké školy 4,5 miliardy, z čehož měla být jedna miliarda určena na doktorandská stipendia, která by se tak zdvojnásobila. Z průměru 7,5 tisíce by se zvýšila na 15 tisíc, jak bývalá ministryně školství Kateřina Valachová mnohokrát vysvětlovala.
Článek pana Štyse motá páté přes deváté a působí dojmem, že se rozčilil, jen co otevřel email s naším otevřeným dopisem, a v tom rozčilení rychle hodil na pomyslný papír vše, co ho zrovna napadlo. Bohužel se již neobtěžoval porovnat své domněnky s jakoukoli statistikou či analýzou, které jsou dostupné, mimochodem na některé odkazují i strategické dokumenty z pera MŠMT. Kdyby si dal se svými články více práce, možná by také zvládl alespoň jedenkrát v textu napsat správně název naší asociace.
Kateřina Cidlinská
Předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů
Kateřina Cidlinská vystudovala obor genderová studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde se zaměřovala zejména na oblast státní politiky rovných příležitostí žen a mužů, její institucionální zajištění a rodinnou politiku. V současné době je doktorandkou na katedře sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V rámci svého dizertačního projektu se zabývá tematikou ustavování akademické dráhy a kariérního plánování se specifickým zaměřením na fenomén odcházení vědkyň a vědců z akademické vědy. Pracuje v oddělení NKC - gender a věda Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Je koordinátorkou mentoringového programu pro začínající vědkyně a vědce. V současnosti působí jako předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů.
