Chtějí lidé skutečně od vědců stostránkové fascikly žádostí o granty a přísliby desítek odborných publikací do pěti let, nebo se máme jako vědci raději věnovat řešení problémů, kterým společnost čelí? Pokud nám všem jde o to druhé, je třeba také vytvořit vhodné prostředí, v němž se dá rozvíjet tvořivá vědecká práce. Manažerský přístup, jenž se dostává do popředí, však jen neustále zvyšuje administrativní zátěž vědců, která s vědeckým výkonem nemá většinou nic společného.

Jde o papírování, které vyžaduje nejen naše domovská instituce, ale také ministerstvo školství a další organizace, které rozdělují peníze na výzkum. Zvyšuje se v posledních letech zejména v souvislosti s čerpáním evropských fondů.

Příkladem může být návrh projektu podaného do OP VVV, který má zhruba 180 stran, z toho 120 ale tvoří v podstatě nesmyslný obsah, bez kterého ovšem přijdete o body, a tedy i o peníze. Přitom tuto část projektu nemůže být odborný oponent schopen - ani při nejlepší vůli – vyhodnotit, a následně porovnat jednotlivé projekty mezi sebou. Takovéto grantové žádosti jsme věnovali celý měsíc 12 hodin denně. Takže místo toho, abychom svůj kvalifikovaný čas používali na řešení vědeckých problémů či soustředěně vedli studenty, věnujeme jej vyplňování tabulek, zdůvodňování toho, jak se získanými prostředky budeme nakládat na léta dopředu, jaký má náš výzkum socioekonomický impakt a na další a další stránky textu, které vůbec nesouvisí s vlastním vědeckým projektem.

Chtít například po vědcích analýzu rizika projektu, je nepochopení podstaty výzkumu. Ten prostě rizikový je, a pokud má být špičkový, nelze dopředu naplánovat jeho výsledky, a už vůbec ne jeho budoucí možné využití. Podobné je to s požadavkem na posouzení udržitelnosti projektu v následujících letech, obzvlášť ve chvíli, kdy není vůbec jasné, jak bude financována věda v dalších letech, včetně velmi důležitého institucionálního financování.

Největší problém? Nekvalifikovaní hodnotitelé projektů

Problém vidíme v tom, že v České republice nejsme schopní identifikovat skutečné odborníky, kteří by na základě dostatečně jednoduchého a smysluplného schématu rozhodovali o toku peněz ve vědě a výzkumu. V České republice nikdo neuvádí kritéria, která jsou kladena na hodnotitele projektů, ani to, kdo jejich kvalitu posuzuje.

O financování pak rozhodují spíš manažeři, kteří z drtivé většiny nemají s vědou žádné zkušenosti, nikdy nedělali vědeckou práci a mnohdy ani nepřipravovali vědecký projekt. Pro tyto lidi je tedy jednodušší, aby všechny kroky i myšlenkové postupy v projektu byly zdůvodněné. Jde však spíš o slohová cvičení, která nemají s (kvalitní) vědou nic společného. Přitom mohou znamenat stopku pro grantovou žádost.

Jestliže tedy někdo zamítne žádost kvůli chybějícímu rodnému číslu, nesouladu tabulek nebo kvůli tomu, že se mu zdá vysoký rozpočet, aniž by navrhovatele vyzval k opravě či úpravě projektu, je pak otázka, jaké projekty nakonec financování získávají.

Abychom tedy dostáli podle nás nesmyslným požadavkům na žádosti o podporu výzkumu nebo jeho průběžnou kontrolu, musíme si najímat specializované firmy, které pomáhají se sepisováním projektových žádostí a ze získaných grantových peněz na vědu pak na úkor výzkumu platíme manažery a administrátory projektů.

Jako vědci pak stejně různou formou administrativní práce trávíme až třetinu úvazku. Tato práce přitom nesouvisí s tím, pro co jsme celý život získávali znalosti a dovednosti, ať už v České republice, nebo zahraničí.

Prestižní vědecké instituce pracují jinak

Prestižní, uznávané a fungující vědecké instituce v zahraničí pracují zcela jinak. U nich mnohdy stačí desetistránkový vědecký projekt, v němž není nutné podrobně vysvětlovat, jaký je aplikační potenciál, nebo jaký bude mít vaše práce dopad na společnost či kolik publikací vyprodukujete. Lidé, kteří návrhy hodnotí, jsou totiž vědci a dokáží si jednak na základě životopisu představit, co dotyčný navrhovatel už v životě dokázal, a na základě projektu jsou schopni pochopit i to, co revolučního chce ve vědě dál udělat.

Přestože u nás existuje například Rada pro vědu, výzkum a inovace a různé komise, v nichž zasedají odborníci, zřejmě jim nikdo nenaslouchá. V systému, kdy je důležité včas rozdělit co nejvíce peněz, se pak velmi rychle vytrácí kvalita, kterou za ně dostaneme. Vznikají paradoxní situace, kdy máme pro Českou republiku vytvořeno několik různých map excelentních center, ale nejsme schopni si říct, co je u nás skutečně kvalitní a zaslouží si podporu, a ve kterých oborech naopak zaostáváme a nejsme kompetitivní. Chybí pak mimo jiné prostředky na to, aby svou příležitost dostali také mladí vědci, kteří mohou přijít s revolučními myšlenkami. Na velké většině českých institucí chybí možnosti financování pro nastartování jejich mezinárodně kompetitivní vědecké kariéry.

V Česku nezbude prostor pro revoluční myšlenky

Tato situace už českou vědu do značné míry paralyzuje a její dopady pocítíme i v budoucnu. Pokud bude většina organizací a grantových agentur nadále vyžadovat jasně definované výsledky během jasně definovaného času, povede to k tomu, že se jako vědci začneme věnovat (a mnozí už takto pracují) věcem, které takto definovat lze. To ale ve vědě znamená jediné – nepouštět se do nových věcí, které by mohly otevřít nové obzory, protože je to příliš riskantní. A to jen proto, že při riskantních projektech nemusí být vědec schopen například do tří let vykázat dostatečnou publikační činnost.

Je přitom zcela běžné, že u nových, experimentálně náročných projektů se podaří průlomových výsledků dosáhnout až po čtyřech či pěti letech práce. U projektů, kde odborné publikaci předchází patentová přihláška, nebo dokonce udělený patent, je časový rámec ještě podstatně delší. Řada pracovišť se tedy bude orientovat na projekty typu „udělám sadu měření, nějaká data z toho určitě budou a článek taky“. Podobně se to začíná projevovat také u PhD studentů. Nebudou-li mít publikace, aby mohli dokončit vzdělání, nebudou chtít pracovat na náročnějších projektech, kde nejsou známé výsledky.

Manažersko-administrativní přístup nejen k hodnocení české vědy, ale dokonce i k jejímu řízení, tedy velmi snadno může vést ke stagnaci, bez ohledu na to, kolik peněz je na její rozvoj k dispozici například z evropských strukturálních fondů.

Autoři:

Lumír Krejčí

• odborník na molekulární biologii působil mimo jiné na Yale University v USA
• v současnosti se věnuje především studiu interakcí mezi proteiny DNA
• působí na Lékařské a Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity
• jeho společný tým s Kamilem Paruchem mimo jiné nedávno podepsal smlouvu o výzkumné spolupráci s britskou společností Artios Pharma, která se bude věnovat vývoji nových léků na nádorová onemocnění

Kamil Paruch

• má za sebou studium na americké Columbia University a angažmá ve farmaceutické firmě Schering-Plough (dnešní Merck)
• zabývá se organickou chemií, především vývojem látek s léčivým potenciálem
• působí na Lékařské a Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity

Článek byl publikován 16. 8. 2017 na webu Universitas.